6 C 50/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 87 033,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 800 Kč a 11 600 Kč, vše do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 24 246,51 Kč,kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 399,04 Kč,zákonného úroku z prodlení z částky 19 503,43 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení ve výši 15 %,úroku 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od 20. 7. 2023,částky ve výši 34 387,24 Kč,kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 928,95 Kč,kapitalizovaného úroku ve výši 1 019,87 Kč,zákonného úroku z prodlení z částky 20 263,88 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení ve výši 15 %,a úroku 8 % ročně z částky 19 540,26 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení,zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaná byla povinna zaplatit jí 41 046,51 Kč s příslušenstvím a 45 987 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o úvěru uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . K uzavření prvé smlouvy došlo 19. 5. 2022 a jednalo se o smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se jej zavázala uhradit v celkové výši 37 184 Kč odpovídající jak součtu z poskytnutého úvěru, tak úroku z pevné výši a úhrad za služby, když úhrada měla proběhnout ve 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Dále pak dne 29. 1. 2022 došlo mezi nimi k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, na základě níž byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč a žalovaná se je zavázala uhradit, včetně úroku v pevné výši a úhrad za služby v částce v celkové výši 50 190 Kč ve 14měsíčních splátkách po 3 585 Kč. Žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet tyto spotřebitelské úvěry a zjišťovala, neboť byla žalovaná dotazována na své rodinné majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány proti dokladům vyžádaných o žalované a informace zaznamenány v žádosti o úvěr a ověřeny doklady uvedeným v části doložení příjmů žadatele, konkrétně pracovní smlouvou a výplatními páskami s tím, že žalovaná byla od 22. 3. 2021 zaměstnána u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, a její majetková situace byla ověřena z pracovní smlouvy, výplatních pásek, dodatku k pracovní smlouvě a potvrzení od zaměstnavatele a výdaje žalované byly zkoumány z výpisu za bankovního účtu, přičemž žalovaná v žádosti prohlásila a ztvrdila, že údaje, které sdělila, jsou přesné a pravdivé. Navíc pak odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2022 pod č.j. 5 Co 231/2020-97, kde ohledně posouzení úvěruschopnosti tento soud uvedl, že stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Dále pak odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021 č.j. 12 Co 367/2020-170, kde žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ale nelze to klást k tíži druhé smluvní strany, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu a splnila povinnosti z hlediska § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb. Dále pak žalobkyně uvedla, že žalovaná z prvé smlouvy uhradila celkových 3 200 Kč, z druhé smlouvy 15 400 Kč a nárok z obou těchto smluv byl na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 s účinností ke dni 7. 8. 2023 postoupeny na žalobkyni, o čemž žalovaná byla vyrozuměna, avšak dlužnou částku ani přes předžalobní výzvu neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a byla v řízení nečinná.

3. V řízení bylo ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, zjištěno, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 19. 5. 2022 smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč a žalovaná se ji zavázala uhradit včetně smluveného úroku a poplatků celkovou částkou ve výši 37 184 Kč v 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že mezi stejnými subjekty byla uzavřena smlouva o úvěru dne 29. 1. 2022 na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 27 000 Kč a žalovaná se jej zavázala uhradit včetně smluveného úroku a poplatků v celkové výši 50 190 Kč ve 14měsíčních splátkách po 3 585 Kč. Před uzavřením obou těchto smluv žalovaná vyplnila žádosti o oba tyto úvěry, v nichž shodně uvedla, že je zaměstnána od 22. 3. 2021 u společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . s tím, že výše jejích měsíčních příjmů činí v případě prvé smlouvy částku 20 365 Kč, v případě druhé smlouvy 23 955 Kč s tím, že bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost a výše jejích měsíčních výdajů představuje v případě prvně označené smlouvy částku 8 835 Kč a v případě druhé uvedené smlouvy 10 750 Kč, když dále v obou případech uvedla, že má střední vzdělání, prokázala se občanským průkazem a ke svým osobním poměrům uvedla, že je vdaná. Poskytovatel úvěru pak zde zatrhl, že v případě prvé smlouvy byl příjem doložen výplatními páskami a pracovní smlouvou, nikoli však výpisem z bankovního účtu, daňovým přiznáním nebo jiným dokladem a v druhém případě pak byl příjem žadatele doložen výplatními páskami, pracovní smlouvou, potvrzením zaměstnavatele a nebyl doložen výpisy z bankovního účtu daňovými přiznáními či jinými doklady, stejně jako měsíční výdaje v obou případech nebyly ničím dokládány. Z pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2021 bylo potvrzeno, že žalovaná je zaměstnána u shora uvedeného zaměstnavatele s tím, že její pracovní poměr je uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2022 a z výplatních lístků za říjen 2021 byla zjištěna její mzda ve výši 25 294 Kč, za měsíc prosinec 2021 ve výši 18 736 Kč a za měsíc listopad 2021 ve výši 27 834 Kč. Z historie plateb v prvé uvedené smlouvě bylo zjištěno, že žalovaná na ni uhradila částku 3 200 Kč a z historie plateb k druhé smlouvě pak bylo zjištěno, že na ni uhradila částku 15 400 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou ze shora uvedených smluv byly postoupeny ke dni 7. 8. 2023 na žalobkyni, přičemž z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná byla o tomto vyrozuměna. Z předžalobních výzev ze dne 11. 1. 2024, včetně podacího lístku bylo zjištěno, že ještě před podáním žaloby byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužných částek žalobkyni. Žalovaná neprokázala, že by něčeho žalobkyni uhradila.

4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

10. I přestože žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala a byla dovozena z údajů uvedených žalovanou v obou žádostech o úvěr k těmto smlouvám a její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, která uvedla v žádosti a na jejíž základě byl dovozen závěr, že schopnost žalované splácet úvěry je dostatečná, musí soud konstatovat, že povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyla právní předchůdkyní žalobkyně splněna. Hlavním důkazem, který měl prokázat tuto skutečnost jsou obě žádosti o poskytnutí obou úvěrů, v nichž je uvedeno, že příjem žadatelky byl doložen potvrzením zaměstnavatele, respektive pracovní smlouvou a výplatními páskami, což jediné bylo v řízení doloženo, nicméně další skutečnosti uvedené v této žádosti žalovanou nebyly poskytovatelem úvěru ničím ověřeny, neboť se spokojil pouze s tím, co zde žalovaná uvedla, žádným způsobem tyto informace neověřoval, snad pouze kromě totožnosti žalované z občanského průkazu. Žalobkyně pak ani po poučení soudem podle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poměry dlužníka před uzavřením smlouvy a označit všechny důkazy o tom, že tak bylo provedeno s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, potažmo tedy neúspěchu ve věci. Pokud žalobkyně odkázala na oba shora uvedené rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a Městského soudu v Praze, soud k jejím závěrům odkazuje na zákonnou ediční povinnost stanovenou přímo v ustanovení § 78 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, podle níž je poskytovatel úvěru uchováván nejen smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale rovněž dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze a podle odst. 4. tohoto ustanovení uchovává tyto dokumenty a záznamy po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud tedy nemá prokázané, že by informace tvrzené žalovanou při poskytnutí úvěru byly zejména ohledně výdajové stránky řádně prověřovány, a tedy žádné okolnosti nenasvědčují k tomu, že by poskytovatel úvěru dodržel odbornou péči při uzavírání této smlouvy, natož aby došlo z jeho strany k aktivnímu zjišťování informací na jejichž základě by byla prověřena tvrzení žalované. Tím došlo k porušení povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a soud tedy obě úvěrové smlouvy považuje za neplatné s tím, že žalovaná je povinna vrátit ve smyslu § 87 tohoto zákona pouze neuhrazenou jistinu.

11. Pokud tedy v řízení bylo prokázáno, že ohledně prvě označené úvěrové smlouvy, když žalované bylo poskytnuto 20 000 Kč, z ní uhradila žalovaná pouze 3 200 Kč, vznikla jí povinnost k úhradě částky z této smlouvy ve výši 16 800 Kč. Ohledně druhé smlouvy, kdy jí byl poskytnut úvěr ve výši 27 000 Kč žalovaná uhradila 15 400 Kč a zbývá jí tedy k úhradě 11 600 Kč. Soud proto žalobě ohledně těchto dvou částek vyhověl. Jelikož žalovaná převzala plnění ze spotřebitelského úvěru na základě dvou neplatných smluv, je povinna tyto částky vrátit dle citovaného § 87 v době přiměřené jejím možnostem, když se jedná o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecním ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. Za situace, kdy žalovaná se neúčastnila řízení a ani z obsahu spisu nešlo dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly její aktuální možnosti a schopnosti splatit dlužnou částku, soud vzhledem k výši celkové dlužné částky ve vztahu k výši průměrnému výdělku a životnímu minimu v České republice stanovil jako dostačující k úhradě dobu 3 měsíců od právní moci rozsudku.

12. Ve zbývající části, tedy ohledně částek 24 246,51 Kč, včetně 8% úroku z částky 18 632,31 Kč od 20. 7. 2023 a ohledně částky 34 387,24 Kč ohledně druhého úvěru, včetně úroku 8 % ročně z částky 19 540,26 Kč od 12. 7. 2023, soud žalobu zamítl s tím, že se zabýval i povinností k úhradě úroků z prodlení, kde odkazuje na konkrétní účel citovaného ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kterým kromě ochrany spotřebitele je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, tedy s soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácení poskytnuté jistiny, nemůže poskytovali úvěru vzniknout nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021 Sb). Soud proto zamítl nárok jak na kapitalizované, tak na procentuální úroky z prodlení z obou požadovaných nároků.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, a to co do 32 % a neúspěch co do 68 % a žalované tedy vznikl nárok na úhradě 36 % jejich nákladů řízení. Jelikož žalovaná v řízení byla nečinná, nevznikly jí žádné náklady a soud proto o nich rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.