7 C 136/2023

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl soudkyní JUDr. Marií Rychtářovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 66 563,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši 41 563,81 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 238,50 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 27 000 Kč od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 434,95 Kč a s úrokem ve výši 23,19 % ročně jdoucím z částky 27 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení předmětné částky s tvrzením, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] je právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále též jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v okamžiku podpisu Smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku a souhrnný poplatek ve výši 45 241 Kč (úrok ve výši 33 744 Kč, odměna za zpracování 1 500 Kč a za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 288 Kč), ve 21 pravidelných měsíčních splátkách po 3 821 Kč Poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalobce tvrdil, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku uhradil dne [datum], celkem uhradil částku 10 000 Kč. Právnímu předchůdci žalobce vzniklo právo na uhrazení zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činí na jistině částku 27 000 Kč (poskytnutá jistina ve výši 35 000 Kč – úhrada ve výši 8 000 Kč) a na dlužném poplatku částku 43 241 Kč (45 241 Kč – úhrada ve výši 2 000 Kč). Žalobce výslovně uvedl, že po žalovaném požaduje poplatek pouze v částce 39 563,81 Kč. Rovněž žalobce požaduje po žalovaném zákonný úrok z prodlení, který kapitalizoval na částku 3 238,50 Kč (z dlužné jistiny 27 000 Kč ve výši 8,50 % ročně ode dne marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky – [datum] do dne postoupení pohledávky – [datum]) a dále pak smluvní úrok, který rovněž kapitalizoval, a to na částku 2 434,95 Kč (z dlužné jistiny 27 000 Kč ve výši 23,19 % ročně ode dne marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky – [datum] do data postoupení pohledávky – [datum]). Žalobce doplnil, že úrok byl sjednán na základě § 2392 odst. 1 občanského zákoníku a představuje cenu za finanční kapitál poskytnutý žalovanému na sjednanou dobu. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobce doplnil, že ji posoudil před jeho poskytnutím s odbornou péčí. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady, mezi které patří zejména pracovní smlouva a 2 výpisy z účtu, které již nemá k dispozici. Jeho právní předchůdce vycházel též z tvrzení žalovaného, že je dělník s měsíčním příjmem 40 237 Kč, žije v nájmu, nemá jiné závazky. Z těchto informací, o nichž neměl důvod pochybovat, dovodil, že je žalovaný úvěruschopný.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že na jejím základě se společnost [právnická osoba] zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč, za který se žalovaný zavázal uhradit poplatek v celkové výši 45 241 Kč (úrok ve výši 33 744 Kč, částka za zpracování ve výši 1 500 Kč a částka za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 288 Kč). [jméno] pohledávku se zavázal žalobci uhradit v pravidelných 21 měsíčních splátkách ve výši 3 821 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 86 % jako pevná po celou dobu trvání smlouvy. Se smlouvy dále vyplývá, že jejím podpisem žalovaný stvrdil, že obdržel v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] se podává, že žalovaný uvedl, že v danou dobu byl ženatý, bydlel v nájmu, současně sdělil, že je zaměstnán na plný úvazek jako dělník u [jméno] [příjmení], [IČO] s čistým příjmem 14 327 Kč, další příjmy domácnosti činí 26 000 Kč a odhadované měsíční výdaje uvedl ve výši 2 000 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny pracovní smlouva a dva výpisy z bankovního účtu. Z Tabulky umoření je zřejmé, jak byly jednotlivé splátky úvěru zužitkovány, resp. na umoření jaké složky dlužné částky měly být použity, je z ní patrné i to, že žalovaný celkem uhradil 10 000 Kč (dne [datum] - 4 000 Kč, dne [datum] - 4 000 Kč a konečně dne [datum] – 2 000 Kč). Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12 2022 a příslušné přílohy (seznamu postoupených pohledávek) vyplynulo, že společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným postoupila na žalobce. Z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ soud zjistil, že změna věřitele byla žalovanému dne [datum] oznamována. Skutečnost, že shora uvedená listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z podacího lístku ze dne [datum]. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ soud zjistil, že žalobce žalovaného dne [datum] vyzval k úhradě dlužné částky nejpozději do [datum] s tím, že pro případ nečinnosti byl žalovaný upozorněn, že dlužná částka bude vymáhána soudní cestou. Skutečnost, že shora uvedená listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z podacího lístku ze dne [datum]. Na závěr pak soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním dodává, že negativně vymezené tvrzení žalobce, že předmětná částka nebyla uhrazena, ze strany žalovaného konkrétními důkazy vyvráceno nebylo, a proto soud při svém rozhodování z této skutečnosti vycházel.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Předně soud uvádí, že předmětná Smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne [datum] ve věci C [číslo], který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Ve skutkové rovině se proto soud na úvod zabýval otázkou, jak právní předchůdce žalobce postupoval při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

9. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor [jméno] [příjmení], Wolters Kluwer: [obec a číslo], komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR v níže uvedených rozhodnutích.

10. V dané věci ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že jeho právní předchůdce posuzoval úvěruschopnost žalovaného tak, že si od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních a majetkových poměrech. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce disponoval informacemi o příjmech žalovaného, které si nechal doložit, resp. že si ověřil jeho pracovní smlouvu a dva výpisy z účtu. K výzvě soudu žalobce výslovně uvedl, že on, ani jeho právní předchůdce kopie shora uvedených dokladů k dispozici nemá, neboť tyto doklady zájemci o půjčku zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání smlouvy. Soud je toho názoru, že ze shora uvedených skutečností nelze dovodit, že právní předchůdce žalobce řádně zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného a že by je následně ověřoval. K tvrzení žalobce, že jeho právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v Zákaznické kartě, soud podotýká, že minimálně žalovaným uvedené odhadované výdaje ve výši 2 000 Kč měsíčně nemohou být reálné. Dle názoru soudu je vysoce nepravděpodobné (hraničící s jistotou), že jenom náklady na bydlení v nájmu musely být fakticky mnohem vyšší s tím, že žalovaný musel mít logicky i další nezbytné náklady (na stravu, hygienu, ošacení, apod.). Soud prvního stupně si je vědom závěru prezentovaného Krajským soudem v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], na který žalobce odkazuje. Názor, že k řádném přezkoumání úvěruschopnosti postačuje, aby měl věřitel listiny dokládající poměry žadatele o úvěr v době sepisu smlouvy, však soud prvního stupně nesdílí. V této souvislosti soud podotýká, že důkazní břemeno o tom, že nebyla porušena povinnost poskytovatele úvěru (resp. že byla před poskytnutím úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost žadatele o úvěr) nese poskytovatel úvěru, neboť má přístup k dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti, kterou si uchovává (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, [číslo] s.). Pro hodnověrné osvědčení splnění zákonných povinností má poskytovatel a zprostředkovatel ediční povinnost uchovávat relevantní dokumenty po dobu pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo jeden rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta (§ 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru). Nesplnění této povinnosti je správním deliktem, za který je možno uložit pokutu až 5 000 000 Kč (§ 153 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 153 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru). Za této situace, kdy právní předchůdce žalobce dostatečně nezjišťoval majetkovou situaci žalovaného a nepožadoval její řádné doložení, soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdce žalobce řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je ta skutečnost, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná.

11. Ve skutkové rovině má soud za to, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, a to dne [datum].

12. Za situace, kdy právní předchůdce žalobce řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), v důsledku čehož soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup právního předchůdce žalobce k omezenosti nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Převzal-li totiž žalovaný předmět úvěru na základě neplatné Smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z.).

13. V dané věci vyšlo najevo, že na základě Smlouvy právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku ve výši 35 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil celkem 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou, je žalovaný povinen vrátit jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dlužnou jistinu poskytnutého spotřebitelského úvěru soud vyčíslil částkou ve výši 25 000 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou právní předchůdce žalovanému poskytl a částkou, kterou mu žalovaný uhradil. V této části proto soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za této situace má poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). S ohledem na shora uvedené soud ve zbývající části, a to ohledně částky ve výši 41 563,81 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 238,50 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 27 000 Kč od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 434,95 Kč a s úrokem ve výši 23,19 % ročně jdoucím z částky 27 000 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost soud dodává, že předmětná pohledávka byla na žalobce postoupena v souladu s ust. § 1879 a násl. o. z. s tím, že o změně věřitele byl žalovaný řádně vyrozuměn (§ 1883 o. z.).

14. Lhůta k vrácení poskytnuté jistiny byla soudem stanovena s ohledem na skutečnost, že na základě § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci se žalovaný k jednání soudu nedostavil a ke svým majetkovým poměrům, resp. ke svým možnostem úhrady dané pohledávky se nevyjádřil. Kromě toho, že žalovaný tyto skutečnosti netvrdil, ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 49 C 229/2022-94). Nelze přehlédnout, že je to právě žalovaný, který nejlépe zná své majetkové a osobní poměry a schopnosti, a proto je pouze na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a doložil (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022). Vycházeje z obecných principů dokazování, proto soud maje na paměti zvýšenou ochranu spotřebitele určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť takový časový horizont se soudu jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků. Pro úplnost soud odkazuje na § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Pro úplnost soud dodává, že k jednání, při kterém soud v dané věci rozhodl, se žalovaný nedostavil. Za této situace soud neměl povinnost žalovaného poučit o neunesení důkazního břemene, neboť § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání s tím, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. [příjmení] komentáře, Občanský soudní řád I., autoři [příjmení], [příjmení] a kol., C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 831 – 832; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 a usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný. Za situace, kdy žalovaný byl úspěšný v rozsahu 65,4 % (jistina včetně poplatků 41 563,81 Kč a příslušenství v kapitalizované výši 3 238,50 a 2 434,95 Kč = 47 237,26 Kč), lze dovodit, že ve věci byl ohledně 34,6 % (25 000 Kč – jistina) neúspěšný. Rozdíl mezi procentním vyjádřením úspěchu a neúspěchu ve věci se tedy rovná 30,8 % (65,45 – 34,6). S ohledem na shora uvedené by soud mohl přiznat žalovanému na náhradě nákladů řízení toliko 30,8 %. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení soud uvádí, že při zvažování míry úspěchu žalobce vycházel nejenom z pohledávky, ale též z jejího příslušenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2717/08). Z obsahu spisu však vyplývá, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že ani jeden z účastníků na jejich náhradu nemá právo.