10 C 122/2020

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Zatloukalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 9 254 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 264 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 264 Kč od 18. 11. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 9 254 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015 7,05 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 7,05 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 7,05 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 7,05 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 7,50 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 8,00 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 8,75 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 9,00 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 9,00 % ročně z částky 9 254 Kč od 1. 1. 2020 do 17. 11. 2020 8,25 % ročně z částky 5 990 Kč od 18. 11. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9 254 Kč spolu s příslušenstvím, z titulu nevrácené půjčky. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 28. 5. 2005 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 15 990 Kč (půjčka ve výši 10 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 5 990 Kč). Půjčka měla být splácena v hotovosti v 39 pravidelných týdenních splátkách po 410 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 39 týdnů od data podpisu, tj. dne 25. 2. 2006. Žalovaný uhradil celkem 6 736 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni [datum] k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi přechodným věřitelem spol. [anonymizována dvě slova] a žalobkyní došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Smlouva o postoupení nabyla platnosti a účinnosti ke dni [datum]. Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne [datum]. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného výzvou ze dne [datum] vyzvala k zaplacení, žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání soudu nedostavili, zbavili se tak možnosti být soudem poučeni ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř.

3. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu je dána podle čl. 4 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] s ohledem na bydliště žalovaného v České republice.

4. Jelikož proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání, je jeho odůvodnění koncipováno jako zjednodušené ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne 28. 5. 2005 žalovaný jako úvěrovaný a právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], jako úvěrující společnost sjednali smlouvu [číslo] na základě které se tato společnost zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč, kterou žalovanému vyplatila téhož dne. Žalovaný se zavázal vrátit částku 10 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 990 Kč, tj. celkem částku 15 990 Kč, v hotovosti v 39 pravidelných týdenních splátkách po 410 Kč. Žalovaný uhradil 6 736 Kč. Předmětnou pohledávku za žalovaným vyplývající z této smlouvy společnost [právnická osoba] postoupila nejdříve přechodnému věřiteli, který ji následně dne [datum] postoupil žalobkyni. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně, tj. poskytovatelka úvěru, před poskytnutím úvěru prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr. Stejně tak neprokázala doručení výzev k plnění. Za den doručení výzvy k vrácení dlužné částky soud proto považoval den, kdy byla žalovanému doručena žaloba.

6. Vzhledem k datu předání hotovosti a sjednání smlouvy soud věc posuzoval v souladu s § 3028 odst. 3 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

7. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“ či„ obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

9. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

10. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

11. Ústavní soud ve své judikatuře uzavřel, že poskytovatel úvěru, v němž je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Dle judikatury Ústavního soudu je možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet závazek za neplatnou, a to i bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon. Je totiž třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, tedy že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

12. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnila, když žalobkyně ani ověření schopnosti žalovaného závazek splácet netvrdila. K jednání soudu se žalobkyně nedostavila, zbavila se tak možnosti být soudem poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, tedy dle soudu nedostála své povinnosti prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat dle ustanovení § 39 obč. zák. za absolutně neplatnou. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 457 obč. zák., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 28. 5. 2005 poskytla částku 10 000 Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný na svůj dluh uhradil pouze 6 736 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal žádné další vzájemné plnění ani netvrdil jiný právní důvod, pro který by nárok zanikl či byl nevymahatelný, žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nevrácené částky 3 264 Kč. Žalobkyni rovněž náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovanému byla doručena výzva ze dne 9. 1. 2020, ani výzvy obsažené v oznámení o postoupení pohledávky. V řízení sice bylo prokázáno odeslání výzev, avšak z toho nelze dovozovat také na jejich doručení, neboť ustanovení § 573 o. z. (podle něhož se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb, došla třetí pracovní den) lze užít pouze v případě, že taková zásilka byla prokazatelně jejímu adresátovi doručena. Soud proto za tento den považoval den, kdy byla žalovanému doručena žaloba, a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbylé části pak žalobu výrokem II. zamítl. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako obecnou třídenní, když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a to při vyčíslení úroků ke dni vyhlášení rozsudku v souladu s ustanovením § 154 o. s. ř.