11 C 153/2025

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 929 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 27. 2. 2025 se žalobkyně, domáhala zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2025 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , původně , Anonymizováno, . (dále také jen „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou probíhala jednání o uzavření smlouvy o úvěru, ale smlouvu není žalobkyně schopna doložit, a žalovaná se tak na úkor předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť byla žalované celkem vyplacena částka 20 000 Kč, kterou je povinna vrátit. Žalované byla uvedená částka vyplacena v platbách ve výši 7 800 Kč dne 15. 4. 2023, ve výši 5 000 Kč dne 16. 4. 2023, ve výši 4 500 Kč dne 17. 4. 2023, ve výši 1 000 Kč dne 30. 3. 2023 a ve výši 1 700 Kč dne 31. 3. 2025, vždy na její účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2024 na společnost , právnická osoba, . a následně smlouvu ze dne 12. 12. 2024 na žalobkyni.

2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila.Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

3. Ze sdělení , Anonymizováno, č.l. 13-18 a potvrzení o provedených platbách soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně zaslala žalované celkem částku 20 000 Kč v platbách v celkové výši 7 800 Kč dne 15. 4. 2023, ve výši 5 000 Kč dne 16. 4. 2023, ve výši 4 500 Kč dne 17. 4. 2023, ve výši 1 000 Kč dne 30. 3. 2023 a ve výši 1 700 Kč dne 31. 3. 2025. Platby byly označeny variabilním symbolem , var. symbol, a textem „PUJCKA DLE SMLOUVY , Anonymizováno, “.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek datované dne 10. 12. 2024 soud zjistil, že jejími účastníky jsou , právnická osoba, . IČO , IČO, jako postupitel a žalobkyně jako postupník. Předmětem smlouvy je postoupení souboru pohledávek za úplatu. Součástí smlouvy je seznam postoupených pohledávek, který neobsahuje jména. Součástí tohoto seznamu je ale pohledávka ze smlouvy označené jako „, Anonymizováno, “ ze dne 30. 3. 2023. Smlouva je opatřena elektronickými podpisy a byla podepsána 9. 12. 2024 a 12. 12. 20245. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2024 soud zjistil, že jejími účastníky jsou společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, jako postupitel a , právnická osoba, . IČO , IČO, jako postupník. Předmětem smlouvy je postoupení souboru pohledávek za úplatu. Součástí smlouvy je seznam postoupených pohledávek, který neobsahuje jména. Součástí tohoto seznamu je ale pohledávka ze smlouvy označené jako „, Anonymizováno, “ ze dne 30. 3. 2023.

6. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že seznam obsahuje pohledávku za žalovanou označenou číslem referenčním číslem , hodnota, , rodným číslem a variabilním symbolem , var. symbol, a částkou 20 000 Kč. Seznam není datován, nikým podepsán, ani není zřejmé, k jaké smlouvě se váže.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 12. 2024 bylo zjištěno, že oznámení je adresováno žalované. Předmětem dopisu je sdělení, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2024 byla postoupena pohledávka z předchůdkyně žalobkyně na společnost , právnická osoba, a následně na základě smlouvy ze dne 12. 12. 2024 na žalobkyni. Pohledávka vznikla ze smlouvy č. , hodnota, a žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky 59 768,56 Kč, která se se skládá z neuhrazené jistiny, poplatku za zápůjčku, smluvní pokuty, úroku z prodlení, a účelně vynaložených nákladů na vymáhání.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 12. 2024 bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k úhradě částky 73 562,56 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 59 768,56 Kč a nákladů zastoupení ve výši 13 794 Kč. Zároveň zástupce žalobkyně sdělil žalované, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, o úvěru uzavřené dne 30. 3. 2023 mezi ní a předchůdkyní žalobkyně, která pohledávku postoupila na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2024 a 12. 12. 2024.

9. Z podacího lístku , Anonymizováno, bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně odeslal dne 26. 12. 2024 dopis žalované.Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

10. Dne 6. 12. 2024 byla podepsána smlouva o postoupení pohledávek, a to mezi předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a , právnická osoba, . IČO , IČO, jako postupník. Dne 12. 12. 2024 byla podepsána smlouva o postoupení pohledávek, a to mezi společností , právnická osoba, . IČO , IČO, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem smluv bylo postoupení pohledávek za úplatu dle přiloženého seznamu, který neobsahoval jména, ale jeho součástí byla pohledávka ze smlouvy označené jako „, Anonymizováno, “ ze dne 30. 3. 2023. Na účet žalované byly zaslány peněžní prostředky o celkové částce 20 000 Kč v platbách v celkové výši 7 800 Kč dne 15. 4. 2023, v celkové výši 5 000 Kč dne 16. 4. 2023, v celkové výši 4 500 Kč dne 17. 4. 2023, v celkové výši 1 000 Kč dne 30. 3. 2023 a v celkové výši 1 700 Kč dne 31. 3. 2025. Platby byly označeny variabilním symbolem , var. symbol, a textem „PUJCKA DLE SMLOUVY , Anonymizováno, “. Před podáním žaloby žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu, v rámci které oznamovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. , hodnota, a žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky 59 768,56 Kč.

11. Podle § 2395 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

15. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

16. Žalobkyně požadovala žalovanou částku s tvrzením, že se jedná o bezdůvodné obohacení, neboť není schopna doložit smlouvu, kterou mezi sebou její předchůdkyně a žalovaná uzavřely. Z tvrzení a předložených důkazů bylo zjištěno, že mezi předchůdkyně žalobkyně a žalovanou existoval smluvní vztah vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. V takovém případě se soud i přes tvrzení žalobkyně zabýval skutečností, zda byla ověřena úvěruschopnost žalované při uzavření takové smlouvy. Žalobkyně neprokázala, ani dostatečně netvrdila, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované, přičemž ohledně těchto skutečností nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť se nedostavila k jednání soudu. V řízení tak bylo pouze prokázáno, že žalované byla skutečně vyplacena částka 20 000 Kč, jak bylo prokázáno sdělením banky. Žalobkyně obecně tvrdila, bez uvedení jakýchkoliv konkrétních tvrzení, že předchůdkyně žalobkyně řádně úvěruschopnost prověřila a navrhla k důkazu pouze obchodní podmínky, které soudu ale nedoložila, které ale samotné skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti prokázat nemohou. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru by tak bylo nutno považovat za neplatnou, a to v souladu se zněním zákona, výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila částku 20 000 Kč, žalovaná netvrdila, že by jakoukoliv částku uhradila, jak je její povinností, a soud ji proto dle výroku I. tohoto rozsudku zavázal k zaplacení částky 20 000 Kč žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pak soud veškeré další nároky požadované žalobkyní zamítl výrokem II. tohoto rozsudku, neboť na ně nemá žalobkyně právo s ohledem na neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti.

17. Žalobkyně nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

18. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovanou, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

19. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

20. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

21. Výzvy, uvedené v bodě 20. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

22. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

23. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

24. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

25. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.

26. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti ohledně specifikace a postoupení pohledávky a poskytnutí peněžních prostředků. Žalobkyně se sice omluvila z nařízeného jednání s požadavkem na případné poskytnutí lhůty pro případ, že soud bude mít za to, že nelze žalobě zcela vyhovět, ale jednání bylo řádně nařízeno, žalobkyně byla řádně předvolána a byla to pouze její volba se jednání nezúčastnit. Soud není povinen jednání odročovat za účelem učinění výzvy na nepřítomnou žalobkyni, přestože se předem omluvila, navíc za situace, když žalobkyně již písemnou výzvu od soudu obdržela.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 929 Kč, přičemž tato částka představuje 73,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,89 % a úspěchu žalované v rozsahu 13,11 %, kdy soud pro účely určení úspěchu ve věci zkapitalizoval příslušenství ke dni svého rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Soud postupoval dle § 14b a. t., neboť žalobkyně opakovaně podává návrhy ve skutkové a právně obdobných případech, které jsou formulářového charakteru, jako například sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, .

28. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaná netvrdila, jaké jsou její možnosti danou částku splácet. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.