11 C 179/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 36 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 525,37 Kč, ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne daného měsíce, kdy první splátka je splatná měsíc následující po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, v případě nezaplacení byť jediné splátky řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 16 474,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 000 Kč od [datum] do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 12 000 Kč, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 591 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum], ve znění doplnění ze dne [datum], se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 000 Kč, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 24 000 Kč od [datum] do zaplacení, a částky 12 000 Kč představující smluvní pokutu. Návrh odůvodnila tím, že předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitel“) a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli poskytnuté peněžité prostředky zpět ve 12 měsíčních splátkách po částce 4 508,63 Kč. Žalovaná měla podle smlouvy vrátit celkovou částku 54 103,46 Kč. Původní věřitel ověřil schopnost žalované úvěr splatit na základě měsíčního příjmu a měsíčních výdajů a lustrací v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v nebankovním registru NRKI. Žalovaná ale nesplácela řádně a včas. Pohledávka původního věřitele byla postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [anonymizována čtyři slova], která jej následně smlouvou ze dne [datum] postoupila žalobkyni. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce před podáním žaloby vyzvala žalovanou k dobrovolnému splnění povinnosti písemnou předžalobní výzvou.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť měla za to, že uhradila na dluh vyšší částku a částka zbývající k doplacení tak měla být nižší, než požadovala žalobkyně. <b>3. Soud učinil následující skutková zjištění:</b> 4. Z daňového přiznání za rok 2017, včetně přílohy k dani z příjmu, soud zjistil, že zisk žalované za období od [datum] do [datum] činil 134 202 Kč.

5. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalované soud zjistil, že za období od [datum] do [datum] byly celkové příjmy na účtu 11 030,28 Kč, celkové výdaje pak 10 747,28 Kč.

6. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalované soud zjistil, že za období od [datum] do [datum] byly celkové příjmy na účtu 28 658,50 Kč, celkové výdaje pak 24 878,84 Kč. Za období od [datum] do [datum] byly celkové příjmy na účtu 53 977,66 Kč, celkové výdaje pak 75 322,39 Kč.

7. Z fotokopie občanského a řidičského průkazu č.l. 39-40 soud zjistil, že žalobkyně měla pro ověření totožnosti žalované k dispozici kopii jejího občanského a řidičského průkazu.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], včetně jejich přílohy 1-4 bylo zjištěno, že předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalované spotřebitelský úvěr do výše 40 000 Kč a závazek žalované tento úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 508,63 Kč. Úroková sazba činila 35,51 % ročně s roční procentní sazbou nákladů ve výši 79,35 %. Žalovaná uvedla své číslo účtu [bankovní účet]. Žalovaná smlouvu podepsala elektronicky sms kódem [číslo]. Rozpis splátek byl určen první splátkou splatnou ke dni [datum] a poslední splátkou ke dni [datum].

9. Z výpisu plateb číslo účtu [bankovní účet] soud zjistil, že ve prospěch účtu [bankovní účet] došlo k zaslání částky 40 000 Kč dne [datum].

10. Z emailové korespondence založené na č. l. 61-63 soud zjistil, že žalovaná uhradila za období od [datum] do [datum] do [datum] celkovou částku 32 474,63 Kč. Z webových stránek původního věřitele založených na č. l. 69-70 pak soud zjistil, že údaje poskytnuté o úhradách za uvedené období byly žalované zaslány emailem [email], který je emailem pro komunikaci s dlužníky původního věřitele.

11. Z emailové korespondence založené na č. l. 16 a 20 soud zjistil, že původní věřitel vyzýval dne [datum] žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 14 546,76 Kč.

12. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky v celkové výši 42 872,80 Kč. Z emailu s odesláním předžalobní upomínky pak soud zjistil, že tato byla žalované zaslána dne [datum].

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na [právnická osoba] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [anonymizována čtyři slova].

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [anonymizována čtyři slova], postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

15. Z dalších důkazů nečinil soud žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní hodnocení soudu, nebyl jejich obsah pro rozhodnutí podstatný. <b>16. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 17. Žalovaná prostřednictvím internetu požádala o uzavření smlouvy s původním věřitelem, tento ověřil totožnost žalované pomocí jejího občanského průkazu. Původní věřitel a žalovaná (elektronicky, sms kódem) dne [datum] podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr do výše 40 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 508,63 Kč. Úroková sazba činila 35,51 % ročně s roční procentní sazbou nákladů ve výši 79,35 %. Původní věřitel vyplatil žalované dne [datum] částku 40 000 Kč na účet uvedený žalovanou. Žalovaná poskytnutou částku hradila nepravidelně a v nedostatečné výši. Žalovaná celkem uhradila částku 32 477,4 Kč. Původní věřitel před uzavřením smlouvy ověřil úvěruschopnost žalované pouze tak, že pracoval s příjmem žalované ve výši 11 183,5 Kč měsíčně, vyplývající z jejího daňového přiznání za rok 2017, a s informacemi z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, nebankovního registru NRKI, a z žalovanou předložených výpisů z účtů. Pohledávka původního věřitele za žalovanou byla postoupena nejprve na [právnická osoba] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [anonymizována čtyři slova], která předmětnou pohledávku následně postoupila na žalobkyni. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum].

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

23. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

24. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila dostatečně.

25. V prvé řadě je nutné konstatovat, že žalobkyně přes výzvu soudu řádně nedoplnila svá tvrzení, jak konkrétně byla úvěruschopnost žalované prověřována, jakými údaji se konkrétně původní věřitel zabýval v rámci procesu ověření úvěruschopnosti. K tomuto byla žalobkyně vyzvána usnesením ze dne [datum], na které reagovala podáním ohledně právní úpravy a judikatury týkající se prověřování úvěruschopnosti, a argumentovala vhodností užití statistických údajů. Žalobkyně uvedla pouze obecné proklamace o tom, jak naplňuje svou zákonnou povinnost, obecné informace o statistických údajích a jak obecně kontroluje bonitu klientů, ale už neuvedla skutečnosti, ke kterým byla soudem výslovně vyzvána, tedy jaké konkrétní informace si od žalované vyžádala, jak s těmito informacemi naložila a jak je posuzovala. Žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila a nemohla tak být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby dotvrdila všechny rozhodné skutečnosti a doplnila důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalované. Přestože žalobkyně dle názoru soudu nesplnila dostatečně svou povinnost tvrzení, provedl soud navržené důkazy týkající se prověřování úvěruschopnosti žalované, které žalobkyně ke svému návrhu připojila, přičemž soud shledal postup žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti za nedostatečný, kdy k argumentaci žalobkyně uvedené v jejím podání ze dne [datum] postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného. V daném případě měla žalobkyně (původní věřitel) poměry žalované zkoumat podrobněji, případně je vyhodnotit jiným způsobem, na to nic nemění ani žalobkyní předložená rozhodnutí soudu, která jsou závazná jen v konkrétních věcech a pro konkrétní účastníky, přičemž právní závěry těchto rozhodnutí nelze automaticky převádět na projednávanou věc, kdy soud bral v úvahu při svém rozhodnutí judikaturu vyšších soudů, jak je uvedeno výše a nikoliv rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který ani není nadřízeným soudem Okresního soudu v Šumperku, přičemž žalobkyně si nesprávně v této souvislosti vykládá ust. § 13 o. z., které věřitelům nezajišťuje automatické rozhodnutí projednávané věci na základě jimi zvoleného případu řešeného u jiného soudu.

26. Původní věřitel vycházel z příjmu žalované ve výši 134 202 Kč ročně (cca 11 183,5 Kč měsíčně), jak vyplývá z předloženého daňového přiznání za rok 2017, který ale dostatečně neověřil. Původní věřitel sice předložil výpisy z účtu žalované za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum], z těchto je však zcela patrné, že se liší od daňového přiznaní, po odečtení výdajů od příjmů nemohla být žalovanou placena měsíční splátka ve výši 4 508,63 Kč, když a zůstatek na účtu žalované nedosahoval výše potřebné k uhrazení sjednané splátky, navíc výpisy z účtu za uvedené období, s ohledem na podstatné změny příjmů a výdajů v jednotlivých měsících, nepostačují k ověření skutečnosti, jaká byla skutečná finanční situace žalované. Soud u jednání nemohl žalobkyni vyzvat, aby tvrdila a prokazovala, zda si původní věřitel příjem a výdaje žalované dále ověřoval, ale z předložených listin a samotných tvrzení žalobkyně je patrné, že tomu tak zřejmě nebylo, když nic dalšího žalobkyně k příjmu a výdajům žalované nedoložila. Dle názoru soudu je dostatečné ověření příjmu (ať už výplatními páskami, potvrzením od zaměstnavatele nebo výpisem z účtu) klientů jedním ze základních úkonů, které by každý poskytovatel úvěru měl splnit, neboť příjem je základním východiskem ke zhodnocení, zda lze poskytnout jakýkoliv úvěr klientům, přičemž jen z daňového přiznání je zřejmé, že by žalovaná na poskytnutý úvěr dosáhnout neměla. [obec] příjmy žalované dle jejího daňového přiznání činily 11 183 Kč měsíčně a splátka úvěru tak činila více jak třetinu příjmu žalované, což byla podstatná část jejího příjmu dle daňového přiznání. Výpisy z účtu žalované závěr o schopnosti žalované splátky splácet nepodporují, a to s ohledem na již zmiňovanou nepravidelnost peněžních toků a nemožnost vyčíst z nich, jaké byly objektivně poměry žalované. Původní věřitel pak neověřoval jakýmkoliv způsobem další výdaje žalované a z výše uvedených výpisů z účtu nemohl vycházet, když se z těchto podává spíše neschopnost žalované splácet poskytnutý úvěr v ujednaných splátkách. Žalobkyně pouze odkazuje na výpočet životního minima žalované, aniž by jakkoliv hodnotila její měsíční výdaje (např. na bydlení) a z jakých konkrétních částek vycházela. Žalobkyně tak neuvedla, zda se těmito skutečnostmi původní věřitel zabýval, ani jak je hodnotil, přestože k tomu byla výslovně vyzvána soudem, k jednání se nedostavila a nemohla tak být poučena aby dovysvětlila svůj postup v dané věci, tedy o nutnosti tvrdit a prokazovat veškeré skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti žalované, jak již bylo uvedeno výše.

27. V daném případě tak s ohledem na příjem žalované, zjištěné informace a výši splátek měla žalobkyně (původní věřitel) bezpochyby učinit podrobnější zkoumání jejích poměrů, a pokud tak učinila, tak svůj postup řádně nevysvětlila a nedoložila, přičemž neúčastí u jednání se vlastní vinou zbavila možnosti být poučena k doplnění tvrzení a navržení důkazů. Je také na pováženou, zda původní věřitel na základě údajů, které byly předloženy soudu, měl vůbec žalované úvěr poskytnout, a to s ohledem na výši splátek a příjmy žalované, kdy dle názoru soudu tak učinit neměl.

28. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně (v daném případě její předchůdkyně) nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila částku 40 000 Kč a žalovaná na svůj dluh uhradila již částku 32 474,63 Kč. Žalobkyně (na kterou byla pohledávka postoupena) tak má právo na vrácení pouze jistiny ponížené o platby žalované, tedy na zaplacení částky 7 525,37 Kč, jak soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku a nad rámec této částky soud žalobu zamítl, neboť z důvodu neplatnosti smlouvy nemá žalobkyně právo na žádné další sjednané platby.

29. Žalobkyně nemá právo ani na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit to, oč se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí pohledávku vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím a žalovaná se tak dostane do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 591 Kč, přičemž tato částka představuje 65,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82,83 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 17,17 %, kdy soud zkapitalizoval požadované příslušenství pro účely výpočtu úspěchu ve věci ke dni svého rozhodnutí). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

31. Soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. určil, že žalovaná je povinna hradit rozsudkem uloženou povinnost ve splátkách, neboť sama uvedla, že v jejích možnostech je hradit částku ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, kdy soud s ohledem na výši přiznané částky stanovil výši splátek na částku 1 000 Kč měsíčně, neboť i tak bude rozsudkem přiznaná částka uhrazena do 8 měsíců od právní moci rozsudku, což je dle názoru soudu lhůta, která nepoškozuje žalobkyni a zároveň snižuje splátkové zatížení žalované, tak aby se znovu nedostávala do prodlení se splácením.