11 C 247/2025

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 21 060 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 427,15 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 19 632,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 200 Kč od 4. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 394 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 157 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 29. 10. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 200 Kč od 4. 5. 2025 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 3. 4. 2025 smlouva o úvěru č. hodnota, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 16 200 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 3. 5. 20254 spolu s úrokem ve výši 1 % denně v kapitalizované výši 4 860 Kč, což ale žalovaný neučinil. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzýván k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně.

2. Žalovaný v rámci svého vyjádření uvedl, že neví, proč žalobkyně žalobu nestáhla, neboť jednal o smíru s tituly před jménem jméno FO a dohodnutou částku 14 772,85 Kč zaplatil. Žalovaný psal žalobkyni, i jejímu zástupci, ale nikdo mu neodpověděl. Soud učinil ve věcí následující skutková zjištění:

3. Z výzvy k úhradě ze dne 21.10. 2025 a potvrzení o podání zásilky soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky 14 772,85 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 4 000 Kč.

4. Z potvrzení o provedené platbě a sdělení právnická osoba č.l. 12-13 soud zjistil, že žalobkyně vyplatila na účet žalovaného částku 16 200 Kč dne 3. 4. 2025.

5. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota soud zjistil, že jejími stranami je žalovaný a žalobkyně. Předmětem smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16 200 Kč a závazek žalovaného tento úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 1 % denně. Žalovaný měl jistinu a úrok uhradit dne 3. 5. 2025, kdy měl uhradit celkem částku ve výši 21 060 Kč. Smlouva neobsahuje podpis žalovaného jako takový. Obsahuje textové informace, že místo podpisu bylo v Anonymizováno dne 3. 4. 2025, 14:29 hod. a podpis klienta byl uskutečněn elektronicky prostřednictvím Webových stránek. Unikátní identifikační kód byl zaslán klientovi na mobilní telefon formou SMS. Poslední podpisový kód byl odeslán na telefonní číslo tel. číslo dne 3. 4. 2025 v 14:29 hod. Podpis byl uskutečněn z IP adresy Anonymizováno. Smlouva neobsahuje žádné údaje o elektronickém podpisu vyššího typu, pouze uvedený text.

6. Z e-mailové komunikace č.l. 18 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného e-mailem k uhrazení částky 14 772,85 Kč.

7. Z potvrzení o provedení platby č.l. 19-21 a č.l. 26-29 soud zjistil, že žalovaný uhradil dne 31. 12. 2025 částku 3 772,85 Kč, dne 11. 12. 2025 částku 4 000 Kč a dne 14. 11. 2025 částku 7 000 Kč.

8. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jeho obsah nebyl pro rozhodnutí podstatný. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

9. Z účtu žalobkyně byla na účet žalovaného dne 3. 4. 2025 připsána částka 16 200 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni dne 31. 12. 2025 částku 3 772,85 Kč, dne 11. 12. 2025 částku 4 000 Kč a dne 14. 11. 2025 částku 7 000 Kč. Žalobkyně zaslala před podáním žaloby výzvu žalovanému.

10. Podle § 2395 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícím právním závěrům.

14. Soud na skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

15. Mezi účastníky měla být dle tvrzení žalobkyně a předložené smlouvy uzavřena smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z. v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tak byl povinen zkoumat, zda žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy. Žalobkyně neprokázala, ani dostatečně netvrdila, jakým způsobem prověřila úvěruschopnost žalovaného a ani neprokázala, že žalovaný tvrzenou smlouvu s danými parametry podepsal (smlouva obsahovala pouze textové vyjádření SMS kódů, žalobkyně nedoložila žádné jiné důkazy, které by potvrdily, že žalovaný smlouvu v tomto znění skutečně podepsal a není jisté, zda žalovaný dal s konkrétním zněním smlouvy, která byla předložena souhlas), přičemž ohledně těchto skutečností nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) , neboť se nedostavila k jednání soudu, a to přes to, že k doplnění těchto skutečností byla vyzvána i písemně usnesením ze dne 27. 3. 2026, č. j. 11 C 247/2025-9, na které nereagovala.

16. V řízení tak bylo ze strany žalobkyně pouze prokázáno, že žalovanému byla vyplacena částka 16 200 Kč. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru tak bylo nutno považovat za neplatnou, a to v souladu se zněním zákona, výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila částku 16 200 Kč, ale žalovaný tvrdil, že uhradil částku 14 772,85 Kč, což také doložil potvrzeními o provedených platbách, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě zbývající neuhrazené částky 1 427,15 Kč. Žalovaný se nedostavil k jednání a nemohl tak být poučen dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdil a prokázal v jaké celkové výši hradil na pohledávku žalobkyně, proto soud vycházel pouze z předložených výpisů plateb. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a úhrady provedené žalovaným pak soud veškeré další nároky požadované žalobkyní zamítl výrokem II. tohoto rozsudku, neboť na ně nemá žalobkyně právo s ohledem na neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti.

17. Žalobkyně nemá právo ani na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem 18. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při interpretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

19. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci 20. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

21. Výzvy, uvedené v bodě 20. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval 22. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

23. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

24. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 394 Kč, přičemž tato částka představuje 87,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,83 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 6,17 %, když soud zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni svého rozhodnutí). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 450 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

26. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, žalovaný netvrdil, jaké jsou její možnosti danou částku splácet.

27. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl vydán, vznikla jí tím povinnost doplatit soudní poplatek tak, jako by byl podán návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, přičemž poplatek je splatný až v souvislosti s rozhodnutím ve věci (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 93 Co 56/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 48/2014). Poplatník na soudním poplatku dosud zaplatil 400 Kč, přičemž výše poplatku dle Položky 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí 1 053 Kč a zbývá tedy doplatit 157 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu. Pohledávku státu lze uhradit na číslo účtu: Anonymizováno, variabilní symbol Anonymizováno, nebo v hotovosti na pokladně soudu. V případě nezaplacení pohledávky ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tuto pohledávku vymáhat místně příslušný celní úřad.