11 C 296/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 12 929 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 8 929 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 929 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Šumperku dne [datum], doplněným podáním ze dne [datum], se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 929 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky výši 8,5 % ročně z částky 12 929 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela prostřednictvím elektronických prostředků dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla bankovním převodem na účet číslo [bankovní účet], částku 7 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však ve výši 300 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 %, tj. 1 500 Kč a strany si sjednaly úrok ve výši 20 % měsíčně, pro případ, že by se stal celý dluh splatný úrok ve výši 8 % ročně. Mezi stranami bylo sjednáno, že se poplatek a úrok stávají ke konci měsíce součástí jistiny. Žalovaný ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil a byl tak od [datum] v prodlení s částkou 12 929 Kč. Součástí dlužné částky je i smluvní úrok ve sjednané výši 20 % měsíčně z dlužné částky, pro případ, že se celý dluh stane splatným je sjednaný úrok namísto 20 % pouze 8 % ročně. Tento úrok činí celkovou částku 6 945 Kč a dle ujednání ve smlouvě přirostl k jistině dluhu, kdy úrok za měsíc červenec 2021 z částky 4 800 Kč činil 994 Kč, za měsíc srpen 2021 z částky 5 915 Kč činil 1 129 Kč, za měsíc září 2021 z částky 4 744 Kč činil 969 Kč, za měsíc říjen 2021 z částky 7 634 Kč činil 1 556 Kč, za měsíc listopad 2021 z částky 10 511 Kč činil 2 124 Kč a za měsíc prosinec 2021 z částky 12 756 Kč činil úrok 8 % ročně částku 173 Kč. Dále si účastníci mezi sebou sjednali oprávnění žalobkyně účtovat si vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každý započatý měsíc prodlení, nejvýše po dobu 3 měsíců, s tím, že se stávají součástí jistiny. Žalobkyně si takto účtuje 363 Kč, neboť požaduje pouze 121 Kč měsíčně dle mandátní smlouvy ze dne [datum]. Žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z údajů sdělených žalovaným v žádosti, ověřila, že deklarovaný příjem nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osob v produktivním věku a příjem ověřila z výplatních pásek žalovaného, kdy žalovaný měla příjem v průměrné výši 33 303 Kč. Za pomoci údajů Českého statistického úřadu žalobkyně počítala s výdaji žalovaného ve výši 12 500 Kč, ale žalovaný uvedl výdaje 13 000 Kč, tedy vyšší a s touto částkou žalobkyně pracovala. Žalobkyně zvážila příjmy a výdaje žalovaného a dospěla k závěru, že je žalovaný schopen splácet splátku ve výši 1 200 Kč, neboť i po odečtení splátky zůstávala žalovanému částka ve výši 19 103 Kč. Dále žalobkyně nahlédla do veřejně přístupných rejstříků (insolvenčního, živnostenského, obchodního, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí). Žalovaný uhradil pouze částku 3 500 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou dne [datum]. Žalovaný dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. <b>Soud učinil následující skutková zjištění:</b> 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že smlouva byla dne [datum] podepsána žalobkyní a žalovaným, kdy je na smlouvě vyznačeno, že ji žalovaný podepsal elektronicky. Žalobkyně se smlouvou zavázala, že poskytne ve prospěch žalovaného peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 50 000 Kč, a to za poplatek 20 % z čerpané částky a úrok 20 % měsíčně, který se po zesplatnění mění na 8 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 1/5 dlužné částky, nejméně však 300 Kč. Mezi účastníky bylo sjednáno přirůstání veškerých částek k jistině. Dle čl. 6 smlouvy se úvěr stane splatným, pokud bude žalovaný v prodlení se splácením dluhu déle jak 2 měsíce.

4. Z výplatních pásek č.l. 31 a výpisu platby ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl čistý příjem v [anonymizováno] 2021 ve výši 33 508 Kč a v [anonymizováno] 2021 ve výši 30 794, kdy tato částka byla připsána na jeho účet č. [bankovní účet] dne [datum].

5. Z výpisů z běžného účtu za [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] dne [datum] částku 5 000 Kč, dne [datum] částku 1 500 Kč a dne [datum] částku 1 000 Kč.

6. Z fotokopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici pro potřeby ověření totožnosti žalovaného fotokopii jeho občanského průkazu.

7. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu soud zjistil, že zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Ze žádosti žalovaného č. l. 30 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má čistý příjem 32 000 Kč, žije v pronájmu, kdy v domácnosti žijí 2 osoby, výdaje na bydlení má 5 000 Kč a ostatní náklady 8 000 Kč.

9. Ze sdělení bank soud zjistil, že projednávaném období [anonymizováno] bank neposkytovala revolvingový úvěr, ale poskytovala obdobné úvěry, jako je úvěr, který je předmětem řízení, se sazbou 12– 16 % ročně. [jméno] [příjmení] [příjmení] poskytovala obdobné úvěry s úrokovou sazbou 21,99 % ročně, [anonymizováno] poskytovala obdobné úvěry se sazbou 29,99 % ročně a 23,99 % ročně, [obec] spořitelna se sazbou 18,9 % ročně a [anonymizováno] se sazbou 19,9 % ročně.

10. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní hodnocení pro rozhodnutí podstatný. <b>Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 11. Žalobkyně a žalovaný prostřednictvím elektronických prostředků na dálku podepsali dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho občanského průkazu, žalobkyně měla navíc k dispozici výpis z účtu žalovaného, na který odeslala dne [datum] částku 5 000 Kč, dne [datum] částku 1 500 Kč a dne [datum] částku 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet revolvingový úvěr v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však ve výši 300 Kč. Žalovaný ovšem nehradil řádně a včas. Žalovaný byl dle smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru a smluvní úrok ve výši 20 % měsíčně a po zesplatnění dluhu úrok ve výši 8 % ročně. Úrok a poplatek se stávaly součástí jistiny dluhu. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že si zjistila jeho příjem, který činil v průměru 33 303 Kč měsíčně, který žalobkyně ověřila výpisem platby na účet žalovaného a výplatních pásek, dále žalovaný uvedl, že náklady má ve výši 13 000 Kč. V [anonymizováno] 2021 poskytovaly banky obdobné úvěry, jako ten, který je předmětem řízení, se sazbou maximálně 29,99 % ročně, v průměru byly ale sazby nižší. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky prostřednictvím svého právního zástupce, avšak bezvýsledně.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

17. Podle § 2398 odst. 1, 2 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

18. Podle § 2399 odst. 1, 2 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

22. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv 23. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že„ při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. <b>Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a judikaturu a dospěl k tomuto právnímu hodnocení:</b> 24. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila dostatečně.

25. Soud v rámci tvrzení žalobkyně a předložených důkazů shledal postup žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti za nedostatečný, kdy k argumentaci žalobkyně uvedené v jejím podání ze dne [datum] postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného a soud a priori nevylučuje užití ekonomický či statistických modelů, tyto musí být ale podloženy dostatečnými údaji a nesmí být očividně v rozporu s realitou. V daném případě měla žalobkyně poměry žalovaného zkoumat podrobněji, případně je vyhodnotit jiným způsobem. V případě předmětné smlouvy o úvěru dle názoru soudu žalobkyně dodatečně nezkoumala výdajovou stránku poměrů žalovaného, navíc neprokázala, že by žalovaného lustrovala v jakýchkoliv databázích a k prokázání této skutečnosti nemohla být žalobkyně u jednání vyzvána dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť se k jednání nedostavila.

26. Žalobkyně sice náležitě ověřila příjem žalovaného, což je dle názoru soudu jeden ze základních předpokladů řádného ověření úvěruschopnosti. Žalobkyně již jakkoliv neověřovala výdaje žalovaného, což s ohledem na potencionální splátku revolvingového úvěru ve výši 12 000 Kč měsíčně v případě plného vyčerpání limitu úvěru 50 000 Kč v jednom měsíci, udělat dle názoru soudu měla a neměla se spokojit pouze s tvrzením žalovaného, které porovnávala s daty statistického úřadu, kdy si mohla vyžádat například nájemní smlouvu nebo výpisy z účtu žalovaného.

27. S ohledem na výše uvedené, tedy nedostatečné zkoumání poměrů žalovaného a neprokázání lustrace žalovaného v databázích, soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila částku 7 500 Kč, přičemž žalovaný netvrdil, jakou částku žalobkyni zaplatil, přičemž je to právě žalovaný, koho stíhá břemeno tvrzení a důkazní ohledně uhrazené částky a soud tak vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil částku 3 500 Kč. Žalobkyně tak má právo na vrácení pouze jistiny ve výši 4 000 Kč, jak soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku a nad rámec této částky soud žalobu zamítl, neboť z důvodu neplatnosti smlouvy nemá žalobkyně právo na žádné další sjednané platby.

28. Žalobkyně nemá právo ani na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit to, oč se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí pohledávku vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím a žalovaný se tak dostane do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

29. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva je neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 20 % měsíčně (240 % ročně) je evidentně v rozporu s dobrými mravy, a to navíc za situace, kdy žalobkyně účtuje za poskytnutí jistiny poplatek 20 % a veškeré žalovanému naúčtované částky jsou připisovány k jistině. Soud ze sdělení bankovních ústavů, na které se obrátil s dotazem, jaké úroky byly obvykle požadovány ve smlouvách o revolvingovém úvěru v daném čase a místě, při výši poskytnutého limitu revolvingového úvěru 50 000 Kč. Takto bylo soudem zjištěno, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných úvěrů maximálně 29,99 % ročně, ale běžně byla úroková sazba nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě představuje více skoro osminásobek soudem zjištěné nejvyšší úrokové sazby u bankovního revolvingového úvěru, proto nelze než v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a s ohledem na další ujednání je smlouva jako celek v rozporu s dobrými mravy, a to zcela evidentně. Žalobkyně účtuje z poskytnuté částky kromě úroku ještě poplatek ve výši 20 % a veškeré dlužné částky jsou připisovány k jistině a mohou tak být dále úročeny, což naprosto nepřiměřeně prodlužuje dobu splácení a částku kterou je spotřebitel povinen uhradit. Pokud by žalovaný vyčerpal částku 50 000 Kč, jak byl oprávněn dle smlouvy, tak poplatek z této částky činil 10 000 Kč a na konci měsíce by se stal součástí jistiny, tedy žalovaný by dlužil částku 60 000 Kč a splátka by činila 12 000 Kč měsíčně. S ohledem na výši splátek 20 % měsíčně se na první pohled může zdát, že by žalovaný měl uhradit celkový revolvingový úvěr do 5 měsíců, ale s ohledem na výši úroků 20 % měsíčně a jejich připisování k jistině, kdy se úroky následně opět úročí, je ale až podrobnějším zkoumáním zřejmé, že splácení úvěru je podstatně delší a úvěr bude úročen nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbou mnohem déle než jen 5 měsíců, a to navíc v případě, že by žalovaný opětovně úvěr jakkoliv dále nečerpal. Žalobkyně pak po zesplatnění úvěru je oprávněna dlužnou částku úročit pouze úrokem 8 % ročně, kdy tak nastává paradoxní situace, že pro spotřebitele je výhodnější úvěr nesplácet a dosáhnout jeho zesplatnění, kdy je pro něj úročení zbylé jistiny třicetkrát výhodnější, než kdyby řádně splácel. Smlouva o úvěru je tak s ohledem na dikci § 580 odst. 1 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, neboť je v naprosto zřejmém rozporu s dobrými mravy a také veřejným pořádkem, který je zde reprezentován zájmem společnosti na ochraně spotřebitele před jeho předlužováním, navíc pro spotřebitele naprosto nevýhodnými úvěry, což zatěžuje celou společnost a k této absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z, je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl v řízení sice úspěšnější, ale žádné náklady mu nevznikly.

31. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení jiné lhůty k zaplacení nebo pro povolení splátek neshledal žádné důvody.