11 C 296/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 12 929 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 8 929 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 929 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Šumperku dne datum, doplněným podáním ze dne datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 929 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky výši 8,5 % ročně z částky 12 929 Kč od datum do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela prostřednictvím elektronických prostředků dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na základě které žalovanému poskytla bankovním převodem na účet číslo bankovní účet, částku 7 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však ve výši 300 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 %, tj. 1 500 Kč a strany si sjednaly úrok ve výši 20 % měsíčně, pro případ, že by se stal celý dluh splatný úrok ve výši 8 % ročně. Mezi stranami bylo sjednáno, že se poplatek a úrok stávají ke konci měsíce součástí jistiny. Žalovaný ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil a byl tak od datum v prodlení s částkou 12 929 Kč. Součástí dlužné částky je i smluvní úrok ve sjednané výši 20 % měsíčně z dlužné částky, pro případ, že se celý dluh stane splatným je sjednaný úrok namísto 20 % pouze 8 % ročně. Tento úrok činí celkovou částku 6 945 Kč a dle ujednání ve smlouvě přirostl k jistině dluhu, kdy úrok za měsíc červenec 2021 z částky 4 800 Kč činil 994 Kč, za měsíc srpen 2021 z částky 5 915 Kč činil 1 129 Kč, za měsíc září 2021 z částky 4 744 Kč činil 969 Kč, za měsíc říjen 2021 z částky 7 634 Kč činil 1 556 Kč, za měsíc listopad 2021 z částky 10 511 Kč činil 2 124 Kč a za měsíc prosinec 2021 z částky 12 756 Kč činil úrok 8 % ročně částku 173 Kč. Dále si účastníci mezi sebou sjednali oprávnění žalobkyně účtovat si vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každý započatý měsíc prodlení, nejvýše po dobu 3 měsíců, s tím, že se stávají součástí jistiny. Žalobkyně si takto účtuje 363 Kč, neboť požaduje pouze 121 Kč měsíčně dle mandátní smlouvy ze dne datum. Žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z údajů sdělených žalovaným v žádosti, ověřila, že deklarovaný příjem nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osob v produktivním věku a příjem ověřila z výplatních pásek žalovaného, kdy žalovaný měla příjem v průměrné výši 33 303 Kč. Za pomoci údajů Českého statistického úřadu žalobkyně počítala s výdaji žalovaného ve výši 12 500 Kč, ale žalovaný uvedl výdaje 13 000 Kč, tedy vyšší a s touto částkou žalobkyně pracovala. Žalobkyně zvážila příjmy a výdaje žalovaného a dospěla k závěru, že je žalovaný schopen splácet splátku ve výši 1 200 Kč, neboť i po odečtení splátky zůstávala žalovanému částka ve výši 19 103 Kč. Dále žalobkyně nahlédla do veřejně přístupných rejstříků (insolvenčního, živnostenského, obchodního, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí). Žalovaný uhradil pouze částku 3 500 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou dne datum. Žalovaný dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Soud učinil následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy o úvěru číslo bylo zjištěno, že smlouva byla dne datum podepsána žalobkyní a žalovaným, kdy je na smlouvě vyznačeno, že ji žalovaný podepsal elektronicky. Žalobkyně se smlouvou zavázala, že poskytne ve prospěch žalovaného peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 50 000 Kč, a to za poplatek 20 % z čerpané částky a úrok 20 % měsíčně, který se po zesplatnění mění na 8 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 1/5 dlužné částky, nejméně však 300 Kč. Mezi účastníky bylo sjednáno přirůstání veškerých částek k jistině. Dle čl. 6 smlouvy se úvěr stane splatným, pokud bude žalovaný v prodlení se splácením dluhu déle jak 2 měsíce.

4. Z výplatních pásek č.l. 31 a výpisu platby ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaný měl čistý příjem v anonymizováno 2021 ve výši 33 508 Kč a v anonymizováno 2021 ve výši 30 794, kdy tato částka byla připsána na jeho účet č. bankovní účet dne datum.

5. Z výpisů z běžného účtu za anonymizována dvě slova a anonymizováno 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet č. bankovní účet dne datum částku 5 000 Kč, dne datum částku 1 500 Kč a dne datum částku 1 000 Kč.

6. Z fotokopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici pro potřeby ověření totožnosti žalovaného fotokopii jeho občanského průkazu.

7. Z předžalobní upomínky ze dne datum a podacího archu soud zjistil, že zástupce žalobkyně před podáním žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Ze žádosti žalovaného č. l. 30 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má čistý příjem 32 000 Kč, žije v pronájmu, kdy v domácnosti žijí 2 osoby, výdaje na bydlení má 5 000 Kč a ostatní náklady 8 000 Kč.

9. Ze sdělení bank soud zjistil, že projednávaném období anonymizováno bank neposkytovala revolvingový úvěr, ale poskytovala obdobné úvěry, jako je úvěr, který je předmětem řízení, se sazbou 12– 16 % ročně. jméno příjmení příjmení poskytovala obdobné úvěry s úrokovou sazbou 21,99 % ročně, anonymizováno poskytovala obdobné úvěry se sazbou 29,99 % ročně a 23,99 % ročně, obec spořitelna se sazbou 18,9 % ročně a anonymizováno se sazbou 19,9 % ročně.

10. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní hodnocení pro rozhodnutí podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

11. Žalobkyně a žalovaný prostřednictvím elektronických prostředků na dálku podepsali dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru číslo. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho občanského průkazu, žalobkyně měla navíc k dispozici výpis z účtu žalovaného, na který odeslala dne datum částku 5 000 Kč, dne datum částku 1 500 Kč a dne datum částku 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet revolvingový úvěr v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však ve výši 300 Kč. Žalovaný ovšem nehradil řádně a včas. Žalovaný byl dle smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru a smluvní úrok ve výši 20 % měsíčně a po zesplatnění dluhu úrok ve výši 8 % ročně. Úrok a poplatek se stávaly součástí jistiny dluhu. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že si zjistila jeho příjem, který činil v průměru 33 303 Kč měsíčně, který žalobkyně ověřila výpisem platby na účet žalovaného a výplatních pásek, dále žalovaný uvedl, že náklady má ve výši 13 000 Kč. V anonymizováno 2021 poskytovaly banky obdobné úvěry, jako ten, který je předmětem řízení, se sazbou maximálně 29,99 % ročně, v průměru byly ale sazby nižší. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky prostřednictvím svého právního zástupce, avšak bezvýsledně.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

17. Podle § 2398 odst. 1, 2 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

18. Podle § 2399 odst. 1, 2 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne datum sp. zn. C číslo musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 příjmení vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z datum, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne datum ve věci ve věci C číslo – OPR- právnická osoba GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

22. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv 23. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že„ při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a judikaturu a dospěl k tomuto právnímu hodnocení:

24. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila dostatečně.

25. Soud v rámci tvrzení žalobkyně a předložených důkazů shledal postup žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti za nedostatečný, kdy k argumentaci žalobkyně uvedené v jejím podání ze dne datum postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného a soud a priori nevylučuje užití ekonomický či statistických modelů, tyto musí být ale podloženy dostatečnými údaji a nesmí být očividně v rozporu s realitou. V daném případě měla žalobkyně poměry žalovaného zkoumat podrobněji, případně je vyhodnotit jiným způsobem. V případě předmětné smlouvy o úvěru dle názoru soudu žalobkyně dodatečně nezkoumala výdajovou stránku poměrů žalovaného, navíc neprokázala, že by žalovaného lustrovala v jakýchkoliv databázích a k prokázání této skutečnosti nemohla být žalobkyně u jednání vyzvána dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť se k jednání nedostavila.

26. Žalobkyně sice náležitě ověřila příjem žalovaného, což je dle názoru soudu jeden ze základních předpokladů řádného ověření úvěruschopnosti. Žalobkyně již jakkoliv neověřovala výdaje žalovaného, což s ohledem na potencionální splátku revolvingového úvěru ve výši 12 000 Kč měsíčně v případě plného vyčerpání limitu úvěru 50 000 Kč v jednom měsíci, udělat dle názoru soudu měla a neměla se spokojit pouze s tvrzením žalovaného, které porovnávala s daty statistického úřadu, kdy si mohla vyžádat například nájemní smlouvu nebo výpisy z účtu žalovaného.

27. S ohledem na výše uvedené, tedy nedostatečné zkoumání poměrů žalovaného a neprokázání lustrace žalovaného v databázích, soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila částku 7 500 Kč, přičemž žalovaný netvrdil, jakou částku žalobkyni zaplatil, přičemž je to právě žalovaný, koho stíhá břemeno tvrzení a důkazní ohledně uhrazené částky a soud tak vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil částku 3 500 Kč. Žalobkyně tak má právo na vrácení pouze jistiny ve výši 4 000 Kč, jak soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku a nad rámec této částky soud žalobu zamítl, neboť z důvodu neplatnosti smlouvy nemá žalobkyně právo na žádné další sjednané platby.

28. Žalobkyně nemá právo ani na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit to, oč se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí pohledávku vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím a žalovaný se tak dostane do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

29. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva je neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 20 % měsíčně (240 % ročně) je evidentně v rozporu s dobrými mravy, a to navíc za situace, kdy žalobkyně účtuje za poskytnutí jistiny poplatek 20 % a veškeré žalovanému naúčtované částky jsou připisovány k jistině. Soud ze sdělení bankovních ústavů, na které se obrátil s dotazem, jaké úroky byly obvykle požadovány ve smlouvách o revolvingovém úvěru v daném čase a místě, při výši poskytnutého limitu revolvingového úvěru 50 000 Kč. Takto bylo soudem zjištěno, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných úvěrů maximálně 29,99 % ročně, ale běžně byla úroková sazba nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě představuje více skoro osminásobek soudem zjištěné nejvyšší úrokové sazby u bankovního revolvingového úvěru, proto nelze než v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a s ohledem na další ujednání je smlouva jako celek v rozporu s dobrými mravy, a to zcela evidentně. Žalobkyně účtuje z poskytnuté částky kromě úroku ještě poplatek ve výši 20 % a veškeré dlužné částky jsou připisovány k jistině a mohou tak být dále úročeny, což naprosto nepřiměřeně prodlužuje dobu splácení a částku kterou je spotřebitel povinen uhradit. Pokud by žalovaný vyčerpal částku 50 000 Kč, jak byl oprávněn dle smlouvy, tak poplatek z této částky činil 10 000 Kč a na konci měsíce by se stal součástí jistiny, tedy žalovaný by dlužil částku 60 000 Kč a splátka by činila 12 000 Kč měsíčně. S ohledem na výši splátek 20 % měsíčně se na první pohled může zdát, že by žalovaný měl uhradit celkový revolvingový úvěr do 5 měsíců, ale s ohledem na výši úroků 20 % měsíčně a jejich připisování k jistině, kdy se úroky následně opět úročí, je ale až podrobnějším zkoumáním zřejmé, že splácení úvěru je podstatně delší a úvěr bude úročen nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbou mnohem déle než jen 5 měsíců, a to navíc v případě, že by žalovaný opětovně úvěr jakkoliv dále nečerpal. Žalobkyně pak po zesplatnění úvěru je oprávněna dlužnou částku úročit pouze úrokem 8 % ročně, kdy tak nastává paradoxní situace, že pro spotřebitele je výhodnější úvěr nesplácet a dosáhnout jeho zesplatnění, kdy je pro něj úročení zbylé jistiny třicetkrát výhodnější, než kdyby řádně splácel. Smlouva o úvěru je tak s ohledem na dikci § 580 odst. 1 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, neboť je v naprosto zřejmém rozporu s dobrými mravy a také veřejným pořádkem, který je zde reprezentován zájmem společnosti na ochraně spotřebitele před jeho předlužováním, navíc pro spotřebitele naprosto nevýhodnými úvěry, což zatěžuje celou společnost a k této absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z, je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl v řízení sice úspěšnější, ale žádné náklady mu nevznikly.

31. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení jiné lhůty k zaplacení nebo pro povolení splátek neshledal žádné důvody. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.