11 C 330/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 23 648,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 837 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 16 811,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne [datum], ve znění doplnění ze dne [datum], se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 20 936,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, přes webový portál žalobkyně, k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které poskytla žalobkyně žalované částku 12 000 Kč, kterou byla žalovaná povinna uhradit k poslednímu dní splatnosti dne [datum] spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně, tedy částku 25 315,35 Kč, ale žalovaná tuto částku neuhradila. Žalovaná uhradila pouze částku 5 163 Kč dne [datum], která byla započtena v částce 636 Kč na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně od [datum] do [datum], v částce 148,11 Kč na zákonný úrok z prodlení od [datum] do [datum] a v částce 4 378,89 Kč na smluvní úrok od [datum] do [datum]. Pohledávka je mimo jistiny a smluvních úroků tvořena smluvní pokutou ve výši 2 712 Kč počítanou z částky 12 000 Kč ve výši 0,1 % denně za období od [datum] do [datum]. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě vyplněného dotazníku, kdy příjmy žalované byly ověřeny prostřednictvím výplatních pásek a také prostřednictvím aplikace [anonymizováno], dále žalobkyně žalovanou lustrovala v příslušných databázích. Žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovanou k úhradě dlužných částek, ale bezvýsledně.

2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila <b>Soud učinil následující skutkové zjištění:</b> 3. Z výpisu z účtu žalované za období od [datum] – [datum] soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu byl 3 740,68 Kč a konečný 1 200 Kč. Příjmy činily částku 148 234,36 Kč a výdaje 150 775,04 Kč. Na účtu je vícekrát položka„ čerpání úvěru“, a to dne 5. 5. ve výši 700 Kč a 1 000 Kč, dne 11. 5. ve výši 1 822,98 Kč, dne 12. 5. ve výši 17 300 Kč, dne 13. 5. ve výši 3 000 Kč, dne 15. 5. ve výši 7 208,98 Kč, dne 17. 5. ve výši 300 Kč, dne 17. 5. ve výši 8 928 Kč a 4 800 Kč, dne 21. 5. ve výši 300 Kč a 2 000 Kč, dne 22. 5. ve výši 900 Kč, dne 25. 5. ve výši 2 500 Kč, dne 26. 5. ve výši 100 Kč, dne 27. 5. ve výši 4 000 Kč, dne 27. 5. ve výši 3 896 Kč, dne 28. 5. ve výši 100 Kč, dne 29. 5. ve výši 40 Kč, dne 30. 5. ve výši 1 200 Kč a dne 31. 5. ve výši 47,02 Kč. Žalovaná prováděla rovněž platby označené“ Splátka úvěru“, a to dne 4. 5. ve výši 1,71 Kč, dne 11. 5. ve výši 19 998,28 Kč, 13. 5. ve výši 3 000 Kč, dne 14. 5. ve výši 19 372,98 Kč, dne 17. 5. ve výši 1 500 Kč, dne 21. 5. ve výši 3 000 Kč, dne 25. 5. ve výši 4 000 Kč, dne 27. 5. ve výši 14 214 Kč a dne 31. 5. ve výši 47,02 označená jako splátka kontokorentu. Dne 14. 5. byla na účet připsána platba 27 500 Kč od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], dne 27. 5. byla připsána platba ve výši 14 214 Kč označená jako výplata nemocenské. Dne 14. 5. bylo provedeno inkaso ve prospěch [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ve výši 4 736 Kč.

4. Z fotokopie občanského průkazu a fotografie č.l. 20 soud zjistil, že žalobkyně měla při uzavření smlouvy k dispozici kopii občanského průkazu žalované. Žalovaná se pro potřeby žalobkyně a ověření totožnosti s občanským průkazem i vyfotila.

5. Z výplatních pásek a z potvrzení o provedení platby č.l. 20 - 23 bylo zjištěno, že příjem žalované za leden 2021 byl 20 392 Kč, za březen 2021 byl příjem žalované 19 549 Kč, za duben 2021 byl 20 500 Kč a za únor 2021 byl příjem žalované 20 177 Kč.

6. Z výpisu označeném„ bank statement data“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně měla k dispozici přístup k obratům na účtu žalované za 6 měsíců. Žalovaná měla v době pořízení výpisu na účtu částku 8,47 Kč. I z tohoto výpisu soud zjistil, že žalovaná si brala půjčky a splácela je, každý měsíc navíc hradila [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] částku 4 736 Kč 7. Z výpisu z registru č.l. 48-49 bylo zjištěno, že žalovaná měla v době poskytnutá úvěru celkem 5 záznamů v registru [příjmení], neboť nehradila své závazky, kdy celková dlužná částka po splatnosti činila 604 336 Kč.

8. Ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že stranami jsou žalobkyně a žalovaná, přičemž žalobkyně se smlouvou zavazuje poskytnout žalované částku 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem 0,9 % denně do 180 dnů od odeslání finančních prostředků, kdy celková částka, kterou měla žalovaná uhradit činila 25 315,35 Kč, a to v 6 splátkách po 4 289,36 Kč.

9. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že dne [datum] provedla platbu ve výši 12 000 Kč na účet žalované s označením„ půjčka dle smlouvy [číslo].

10. Z výzvy ze dne [datum] a potvrzení o odeslání písemnosti prostřednictvím Hybridní pošty bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 29 120,02 Kč.

11. Z dalších provedených důkazů, a to všeobecných obchodních podmínek, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, faktury ze dne [datum], soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jejich obsah byl s ohledem na právní hodnocení nepodstatný. <b>Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 12. Žalobkyně vyplatila žalované dne [datum] částku 12 000 Kč, a to na základě smlouvy [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem 0,9 % denně do 180 dnů od odeslání finančních prostředků, kdy celková částka, kterou měla žalovaná uhradit činila 25 315,35 Kč, a to v 6 splátkách po 4 289,36 Kč. Žalovaná takto ale neučinila a žalobkyně ji předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 29 120,02 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že měla k dispozici její výplatní pásky, potvrzení o platbách mzdy na účet žalované. Žalobkyně měla rovněž k dispozici výpis z účtu žalované za měsíc květen 2021 a výpis ze služby [anonymizováno], které žalovaná udělila přístup do jejího účtu. Žalovaná měla v době poskytnutí úvěru příjem cca 20 000 Kč měsíčně, měla ovšem ale také již více dluhů a pravidelně uzavírala smlouvy o úvěru. Každý měsíc také splácela [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] částku 4 736 Kč a měla po splatnosti celkem 5 úvěrů, přičemž částka po splatnosti činila 604 336 Kč.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. <b>Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:</b> 18. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila dostatečně.

19. Žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 20 000 Kč, který si ověřila výplatními páskami a potvrzením o úhradě na účet žalované a také za pomoci služby [anonymizováno]. Žalobkyně tak ověřením příjmu žalované splnila nezbytné minimum v rámci procesu ověření úvěruschopnosti a pracovala s ověřeným příjmem žalované. Žalobkyně ale již dále řádně nevyhodnotila další jí známé skutečnosti, které z jí dostupných dokumentů vyšly najevo. Jak z výpisu z účtu, tak z výpisu„ kontomatik“, bylo zjištěno, že žalovaná měla velké množství závazků a uzavírala větší množství smluv o úvěru. Velmi závažným zjištěním je skutečnost, že žalovaná měla celkem pět negativních záznamů v rejstříků [příjmení], ve kterém se osoba objeví jen v případě, že nehradí své závazky, kdy celkové závazky žalované po splatnosti činily 604 336 Kč a je tak zřejmé, že žádný další úvěr neměla žalobkyně žalované poskytovat. Rovněž měla žalobkyně k dispozici informaci, že žalovaná každý měsíc splácí [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] částku 4 736 Kč, kdy i s ohledem na tuto skutečnost neměla žalobkyně žalované úvěr poskytovat, neboť při příjmu 20 000 Kč (odhlédne-li soud od dalších úvěrů, které měla žalovaná sjednány a tato skutečnost musela být žalobkyni známa) by žalovaná každý měsíc na splácení úvěru hradila částku 9 025,36 Kč (4 736 Kč [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a 4 289,36 Kč žalobkyni), což je podstatná část jejího měsíčního příjmu. Za této situace neměla žalobkyně žalované žádný úvěr poskytovat, přičemž sama žalobkyně ve svém podání ze dne [datum] uvádí, že pokud má žadatel negativní záznam v registru [příjmení], jeho žádost je automaticky zamítnuta, přesto žalované, která negativní záznam v registru [příjmení] měla, úvěr poskytla a sama žalobkyně tak porušila vlastní pravidla. Postup žalobkyně tak je dle názoru soudu pouze formálním procesem, kdy si žalobkyně sice vyžádá dokumenty od spotřebitelů, formálně nahlídne do registrů, ale zjištěné informace nejsou náležitě přezkoumávány, neboť kdyby tak žalobkyně činila, nemohla by žalované, pokud by postupovala s řádnou péčí, žádný úvěr poskytnout.

20. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila na její účet částku 12 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaná uhradila částku 5 163 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 6 837 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalované částku uhradit.

21. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

22. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

23. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaná byla povinna tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

24. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

25. Výzvy, uvedené v bodě 23 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

26. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

27. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

28. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že„ Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

29. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na požadované plnění je žalobkyně v řízení převážně neúspěšná, měla by tak hradit náklady řízení žalované, té ale žádné náklady nevznikly.

31. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaná netvrdila, jaké jsou její možnosti danou částku splácet.

32. O uložení povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek rozhodl soud v souladu s § 4 odst. 1, § 7 odst. 1, § 12 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a dle položky 2 odst. 1 přílohy zákona o soudních poplatcích - Sazebníku poplatků. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl vydán, vznikla jí tím povinnost doplatit soudní poplatek tak, jako by byl podán návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění. Žalobkyně na soudním poplatku dosud zaplatila 800 Kč, výše poplatku dle Položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků činí 1 000 Kč a zbývá tedy doplatit 200 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku