15 C 130/2025

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 51 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 900 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 11. 2025 domáhala se žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku odpovídající poskytnutému úvěru, smluvních úroků a smluvní pokuty. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 20. 7. 2024 a dne 31. 7. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to prostředky komunikace na dálku. Žalovaný zadal své generálie na internetové stránce žalobkyně , Anonymizováno, do registračního formuláře včetně telefonního čísla a e-mailu. Žalobkyně zaslala žalovanému jedinečný SMS kód, který žalovaný zadal do formuláře a zavázal se zaplatit žalobkyni částku 1 Kč k ověření své totožnosti a vlastnictví účtu. Žalobkyně následně poskytla žalovanému dne 20. 7. 2024 a dne 31. 7. 2024 na účet vedený pro žalovaného č. , č. účtu, požadovanou částku 20 000 Kč a 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně (p. m.) z jistiny, a to vždy měsíčně, zatímco jistinu mohl splatit kdykoli. Žalobou uplatňuje žalobkyně poskytnutý úvěr ve výši 30 000 Kč a smluvní úrok v kapitalizované výši 12 000 Kč. Žalobkyně dále uplatnila smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení ve výši 9 900 Kč. Žalovaný nezaplatil ničeho.

2. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný.Soud nařídil za účelem projednání věci jednání na den 25. 5. 2026, při kterém bez přítomnosti omluvené žalobkyně a bez omluvy žalovaného provedl dokazování důkazy, které předložila žalobkyně a dále ty, jejichž provedení vyplynulo z obsahu spisu. Z Potvrzení o provedené platbě ze dne 20. 7. 2024 a ze dne 31. 7. 2024 soud zjistil, že platba ve celkové výši 30 000 Kč (20 000 Kč a 10 000 Kč) byla poskytnuta na účet č. , č. účtu, . Z výpisů z běžného účtu , právnická osoba, . č. , č. účtu, za listopad až prosinec 2023, soud zjistil, že jde o účet žalovaného. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 7. 2024 soud zjistil, že je uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, který je identifikován číslem účtu: , č. účtu, , na částku úvěrového limitu 20 000 Kč, úroková sazba 40 % p. m. (měsíčně). Z líce a rubu občanského průkazu č. , hodnota, soud zjistil, že jde o občanský průkaz žalovaného, a totéž k totožnosti žalovaného soud zjistil z líce řidičského průkazu č. , anonymizováno, . Z přípisu , právnická osoba, . ze dne 6. 1. 2026, že účet č. , č. účtu, je veden pro žalovaného a byla na něj připsána částka 20 000 Kč dne 20. 7. 2024 a částka 10 000 Kč dne 31. 7. 2024. Ze sdělení, jakou úrokovou sazbu poskytovala pro spotřebitelský úvěr poskytnutý v červenci 2024 ve výši 30 000 Kč s tím, že úvěr je splatný jednorázově nebo úvěr obdobný, soud zjistil, že , právnická osoba, . 15,30 %, , právnická osoba, . 18,54 %, , právnická osoba, . 13,68 %, , právnická osoba, . 15,30 %, , právnická osoba, . 17,90 %, , právnická osoba, . 15,74 %, , právnická osoba, . 13,99 %, , Anonymizováno, nebyla schopna se vyjádřit. Soud neučinil pro věc žádné rozhodné skutkové zjištění z Informace o pojištění vkladů, Žádosti o spotřebitelský úvěr, ze Všeobecných obchodní podmínek, ze Zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 11. 2024, z Výzvy k úhradě před podáním žaloby 19. 10. 2025, z Potvrdenie o podaji doporučenej zásielky ze dne 21. 10. 2025. Soud neprováděl důkaz Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 13. 3. 2023, Přílohou č. , hodnota, ke Smlouvě o kontokorentním úvěru a ke Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, ze dne 14. 12. 2023, protože neměly vztah k projednávané věci.

3. Soud posoudil provedené důkazy každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, neměl přitom pochybnosti o pravosti důkazů, když tuto nikdo nezpochybňoval, a při jejich hodnocení přihlédl ke všemu, co v řízení tvrdila žalobkyně a co vyšlo najevo ze sdělení jiných osob. Soud dopěl na základě provedeného dokazování k tomuto závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 20. 7. 2024 a 31. 7. 2024 smlouvy, jejichž předmětem bylo poskytnutí částky 30 000 Kč k dočasnému užití žalovaným, který se zavázal, že zaplatí za tuto službu žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z poskytnuté částky. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků na dálku bez současné fyzické přítomnosti žalobkyně a žalovaného, který prokázal svou totožnost poskytnutím kopie svého občanského průkazu, řidičského průkazu a vyplněním žádosti o uzavření smlouvy na internetu se zasláním výpisu ze svého bankovního účtu. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč na účet, který odpovídá účtu uvedenému žalovaným.

4. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle rozhodné právní úpravy. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném do 31. 8. 2024, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli;podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 z. s. ú. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka;podle § 104 z. s. ú. vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu […];podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat;podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby;podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

5. Soud nejprve dospěl k závěru, že žalobkyně jako nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů (výpis z obchodního rejstříku dostupný na , Anonymizováno, ) a žalovaný jako spotřebitel uzavřeli písemnou smlouvu jako dvoustranné právní jednání. Jde přitom o smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť jejími stranami jsou podnikatel a spotřebitel, žalobkyně ani jinou skutečnost o postavení žalovaného v tomto právním poměru netvrdila, a tato skutečnost vyplývá z jejího tvrzení v žalobě, pokud jde o ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr, a také zejména přímo z obsahu této smlouvy, která sama prohlašuje, že jde o sjednání spotřebitelského úvěru. Na základě obsahu smlouvy o úvěru soud též dospěl k závěru, že smlouva je smlouvou o poskytnutí úvěru. Soud posuzoval, zda je uzavřená smlouva o úvěru platná a založila tak jejím stranám práva a povinnosti, a tedy práva, jichž se žalobkyně žalobou domáhá. Soud zjistil skutkový stav dále tak, že žalobkyně skutečně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč jako úvěr dle smlouvy o úvěru a žalobkyně žalobou následně uplatňuje kromě vrácení části této částky také smluvní úrok z úvěru a smluvní pokutu. Soud primárně posuzoval práva a povinnosti mezi stranami z hlediska jejich rovnovážnosti a z hlediska dobrých mravů, jestli se tedy žalovaný zavázal k takovým povinnostem, které obstojí před kritériem dobrých mravů a případně veřejným pořádkem, tedy zda není povinnost ze smlouvy pro něj vyplývající v rozporu s právním úpravou. Soud za tím účelem posuzoval zejména to, zda úroková sazba tak, jak byla sjednána v předmětné smlouvě, a to ve výši 40 % měsíčně z úvěru 30 000 je v souladu s dobrými mravy. Judikatura Nejvyššího soudu (21 Cdo 1484/2004 a 33 Odo 236/2005) je ustálená v těchto závěrech: „Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.“ Soud dal možnost žalobkyni vyjádřit se k výši sjednaného úroku s žalovaným ve srovnání s tím, co o úrokové sazbě za obdobné úvěry a v obdobné době sdělily banky. Žalobkyně se ke skutkovému zjištění, že sjednaný úrok představuje více než dvaceti pěti násobek nejvyšších úrokových sazeb poskytovaných bankami v dané době a pro obdobné úvěry nevyjádřila. Soud musel uzavřít, že sjednaný úrok ve smlouvě s žalovaným je v rozporu s dobrými mravy a podle § 588 o. z. je takové ujednání neplatné absolutně, tedy aniž by musel žalovaný účinek neplatnosti ujednání přivodit vznesením námitky.

6. Soud dále posuzoval, zda neplatné ujednání o úroku z úvěru lze oddělit od zbytku smlouvy a tuto jinak posoudit jako platnou. Soud je při tom vázán právním výkladem svého nadřízeného soudu (, spisová značka, ). Pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv je ujednání o výši úroků od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od § 41 zákona č. 40/1964 Sb. podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku z roku 1964 totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup § 576 o. z. je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. , anonymizováno, ). Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a tedy jediným důvodem, proč žalobkyně ekonomicky přistupuje k poskytnutí úvěru žalovanému, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Soud proto nemohl oddělit ani samotné ujednání o úrocích a zabývat se zbytkem jako platnou smlouvu.

7. Soud uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní nemohou být dány z důvodu uzavřené smlouvy o úvěru, a proto se již nezabýval dalšími podmínkami platnosti smlouvy. Soud tedy neposuzoval, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru žalovanému také řádně splnila povinnosti podle § 86 z. s. ú. Smlouva by byla posouzena jako neplatné právní jednání i v případě, kdy by bylo zjištěno, že tuto povinnost žalobkyně splnila a řádně posoudila schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr.

8. Soud dále posuzoval, zda jsou nároky nebo některý z nich dán z jiného právního důvodu. V případech, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, tak jako v tomto případě, pak z právní úpravy v § 2991 a § 2993 o. z. o bezdůvodném obohacení vyplývá, že žalovaný je povinna vrátit poskytovateli úvěru pouze to, oč se skutečně obohatil. Obohacením je zde tedy pouze takové plnění, o které se reálně zvýšil majetek spotřebitele nebo plněním poskytovatele snížily jeho dluhy. Nároky žalobkyně tak mohou odpovídat pouze právu na vydání bezdůvodného obohacení, kterým může být jen skutečně poskytnuté peněžité plnění, nikoli smluvní úrok, smluvní pokuty, pojištění, poplatky za sjednání úvěru či jiné platby. Výše plnění, které má žalovaný v takovém případě poskytnout, odpovídá tomu, o co se reálně zvýšil majetek žalovaného. V předmětné věci je obohacením žalovaného částka tvrzená žalobkyní 30 000 Kč poskytnutá dne 20. 7. 2024 a 21. 7. 2024 a případně to, co žalovaný z toho doposud žalobkyni nevrátil. Splatnost se pak řídí § 1958 odst. 2 o. z., kdy jde o závazek z jiné právní skutečnosti, u kterého není splatnost stranami sjednána, a žalovaný je povinen splnit závazek bez zbytečného odkladu poté, co byl vyzván žalobkyní k plnění. Žalovaný nezaplatil žalobkyni dosud ničeho. Žalovaný tedy musí vydat bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč, což soud uložil žalovanému v bodě I. výroku tohoto rozsudku.

9. Soud zamítl žalobu ve zbytku uplatněných nároků v bodě II. výroku tohoto rozsudku, protože se jedná o práva, která uplatňuje žalobkyně na základě smlouvy o úvěru. Vzhledem ke zjištění, že tato smlouva je neplatná, ale nemohla založit povinnosti žalovaného, které jsou uplatněny. Soud zamítl i nárok na úrok z prodlení z dlužné částky bezdůvodného obohacení, a to na základě právní úpravy § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú., podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (, právnická osoba, ). Soud si je vědom, že text právní úpravy odkazuje na neplatnost z důvodu § 86 z. s. ú. tedy pro neprověření úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem. Právní úpravu je zde nutné vykládat podle zjevného úmyslu zákonodárce, který stanovil, že má-li být smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro porušení povinností poskytovatele úvěru, a proto nemá povinnost spotřebitel platit úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení, kterého se mu dostalo na základě takové neplatné smlouvy, je princip ochrany spotřebitele shodný i v případě, že je smlouva neplatná z důvodu, že poskytovatel požadoval po spotřebiteli v takové smlouvě úrok, který je v rozporu s dobrými mravy. V obou případech je cíl právní úpravy dosažen, totiž chráněného spotřebitele nevázat úroky z prodlení, když přijal bezdůvodné obohacení na základě neplatné smlouvy o úvěru, jejíž neplatnost je třeba přičíst k zavinění silnější smluvní straně, kterou je poskytovatel jako podnikatel podle § 2 z. s. ú. Jinými slovy, je nutné chápat, že právní úprava vyloučení povinnosti platit úroky z prodlení není sankcí poskytovatele za to, že neprověřil schopnost spotřebitele splácet úvěr, jde naopak jen o dobrodiní dané spotřebiteli, které je mu tak nutné poskytnout vždy, pokud uzavřel neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně a žalovaný měli téměř shodný úspěch i neúspěch ve věci (u žalobkyně jde o dopočet předmětu řízení na úroky z prodlení ke dni rozsudku soudu [úspěch ve věci musí soud posuzovat ve vztahu k celému předmětu řízení, jímž je i uplatněné příslušenství; soud se tedy musel vypořádat i s neúspěchem žalobkyně ohledně této části nároku (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015)]).