16 C 255/2020

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Simonou Řežuchovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši [částka] a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od [datum] do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úrok za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úrok za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od [datum] do zaplacení, tj. úroku za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úroku za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úroku za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 70,97 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], s odůvodněním, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] která byla podepsána dne [datum]. Na základě smlouvy byl prvé žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který se zavázala splácet společně s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 99,28 % ročně po dobu 48 měsíců v měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem květnem 2016, dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně splácet úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladu o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné a dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích [příjmení] a NRKI. Dále byl proveden scoring klienta, což je interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, zda žalovaná nebyla evidována v insolvenčním rejstříku a neměla u žalobkyně předchozí smlouvu, zda její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zda zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když do data zesplatnění celého úvěru uhradila žalobkyni pouze částku [částka], a to osmkrát [částka] ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], a po zesplatnění žalobkyni uhradila dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. Ještě před zesplatněním celého úvěru žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu [číslo] smlouvy v celkové výši [částka], což představuje [částka] za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátky 19, u které se ocitla v prodlení o délce tří dnů, tedy jedenkrát [částka], s tím, že smluvní pokuta je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě deseti dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení žalované pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem [číslo] smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou jakékoli splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů od splátky [číslo] splatné [datum], a k datu [datum] tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Dle bodu [číslo] smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky z poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem [částka] byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den následujícím po dni zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platila úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru, až do jejího úplného zaplacení. V bodě [číslo] smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jim povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně přitom požaduje po žalované smluvní pokutu pouze v sazbě 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení. V daném případě ode dne [datum], až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky z poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě shora uvedeného pak žalobkyně požaduje na nové jistině úvěru [částka] (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina částku [částka], což odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka]). Dále dluží žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny úvěru [částka] za každý den prodlení s její úhradou, a to od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do [datum], ve výši [částka] a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu vyčíslenou pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy k datu [datum], jež byla vyčíslena na částku [částka] a úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do [datum] ve výši [částka], úrok z částky [částka] od [datum] d o [datum] ve výši [částka], úrok z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úrok za poskytnutí úvěru z částky [částka] od [datum] do zaplacení, v minimální úrokové sazbě 70,97 %, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka].

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl zrušen pro nedoručitelnost, a stanovisko žalované se v řízení nepodařilo zjistit, neboť zásilky od soudu si nepřebírala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně trvala na nařízení jednání, soud toto jednání nařídil a věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované.

3. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalované, že její úvěr byl schválen ve výši [částka], s tím, že celková částka, kterou má žalovaná zaplatit, bude ve výši [částka]. Doba trvání úvěru byla stanovena na 48 měsíců a výše splátky na [částka]. Splátky měly být hrazeny nejpozději dvacátého dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla stanovena na 99,28 % a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.

1. části B smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den částku [částka]. Výše roční procentní sazby nákladů byla stanovena na 89,29 %. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v oznámení o schválení úvěru, tedy označení splátky, datum splatnosti, výši splátky a její rozdělení na splátku úroku a splátku jistiny.

4. Z podacího archu bylo zjištěno, že dne [datum] byla předána poštovní přepravě doporučená zásilka odesílatelem žalobkyní, adresovaná žalované.

5. Z předžalobní výzvy z [datum] bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení částky, která je specifikovaná v žalobě, s upozorněním na možnost soudního řízení a zvýšení nákladů v případě, že nebude tato částka uhrazena do patnácti dnů od odeslání tohoto oznámení.

6. Z výpisu záznamu registru [příjmení] a z nebankovního registru klientských informací - NRKI, bylo zjištěno, že žalovaná nefiguruje v záznamech ani jednoho z těchto registrů.

7. Z prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího bylo zjištěno, že uvedeného data účastníci uzavřeli rozhodčí smlouvu.

8. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že tato byla uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum] se zkušební dobou od [datum] do [datum]. Zaměstnavatel je uveden [právnická osoba], jako zaměstnanec je označena [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [obec].

9. Ze mzdového výměru bylo zjištěno, že žalovaná je zaměstnána u stejného zaměstnavatele a ke dni [datum] jí byla stanovena tarifní mzda ve ýši [částka] s osobním ohodnocením [částka] měsíčně.

10. Z potvrzení o průměrném výdělku bylo zjištěno, že od ledna do dubna 2016 žalovaná dosahovala průměrného výdělku [částka].

11. Z rozsudku [název soudu] ve věci péče o nezl. [jméno] [celé jméno žalované] a [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že obě děti byly svěřeny do výchovy žalované a otec se zavázal platit na ně výživné ve výši [částka] měsíčně celkem. Rozsudek byl vydán dne [datum].

12. Z poštovní poukázky bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] zaslal dne [datum] žalované výživné na děti ve výši [částka].

13. Z karty klienta bylo zjištěno, že dne [datum] byla žalované vyplacena částka [částka] a splacena byla částka [částka]. Zbývá doplatit částku [částka]. Nominální výše úvěru pak byla stanovena na částku [částka] a smluvní odměna za úvěr na částku [částka]. Počet splátek byl 48, datum uplatnění smluvní pokuty byl [datum].

14. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru vyhotoveného žalobkyní ze dne [datum] bylo zjištěno, že je opatřen podpisem žalované a obsahuje ujednání specifikovaná v žalobě, na základě kterých žalobkyně požaduje své nároky v soudním řízení.

15. Z dodejky bylo zjištěno, že žalovaná si doporučenou výzvu od žalobkyně vyzvedla dne [datum].

16. Z výzvy k zaplacení ze dne [datum] a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru bylo zjištěno, že žalovaná byla upozorněna žalobkyní na možnost zesplatnění úvěru s ohledem na neuhrazenou devatenáctou splátku splatnou dne [datum].

17. Z předsmluvního formuláře žalobkyně bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v návrhu smlouvy včetně popisu povinností, které žalované vzniknou při opomenutí platby s upozorněním, že to bude mít pro žalovanou závažné důsledky, např. nucený prodej majetku a potíže při získávání úvěru v budoucnosti. V předsmluvním formuláři jsou informace uvedené ve smlouvě o úvěru, v jejím návrhu, tedy výše úrokové sazby, výše smluvní pokuty, výše celkové částky, která bude uhrazena po dobu trvání smlouvy a výčet povinností, které žalované vzniknou v případě, že si nebude plnit své povinnosti řádně a včas.

18. Z výzvy k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovanou na možnost zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě neuhrazených splátek.

19. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaná má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši [částka], představující měsíční příjem zaměstnání, a dále pobírá výživné na dvě děti [částka]. Výdaje má ve výši [částka], dále za bydlení částku [částka] a v domácnosti má dvě děti, což představuje výdaje ve výši [částka]. Celkové výdaje pak byly stanoveny na částku [částka] a volné zdroje na úhradu dluhu pak byly vypočteny na částku [částka].

20. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že na účet žalované byla dne [datum] převedena částka [částka].

21. Ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že v dubnu 2016 byla u spotřebitelských splátkových úvěrů ve výši [částka] až [částka] sjednávána úroková sazba v rozmezí 5,9 % ročně – 25,4 % ročně. Ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že ke dni [datum] byla úroková sazba při poskytování úvěru bez zajištění v částce [částka] ve výši 10,83 % ročně, ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že úrokové sazby v daném čase byly ve výši 6,9 % - 9,9 % ročně, při včasném splácení a při větší rizikovosti 10,9 % - 15,9 %. Ze zprávy [obec] spořitelny, a.s., bylo zjištěno, že v daném čase byly úroky sjednávány ve výši 17,4 % ročně, ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že byly úroky sjednávány ve výši 15,52 % ročně.

22. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

23. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

24. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

25. Podle ust. § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

26. Podle ust. § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

27. Podle ust. § 1802 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

28. Podle ust. § 1803 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.

29. Podle ust. § 1804 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).

30. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

31. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

32. Podle ust. § 8 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

33. Podle ust. § 433 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

34. Podle ust. § 1973 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.

35. Podle ust. § 576 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

36. Podle ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

37. Podle ust. § 547 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

38. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

39. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

40. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

41. Podle ust. § 2049 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

42. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

43. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

44. Podle ust. § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

45. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

46. Podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

47. Soud má za to, že návrh žalobkyně není zčásti důvodný, neboť je požadován na základě absolutně neplatného ujednání mezi stranami. Smlouva o úvěru včetně dalších jejích ujednání, např. v ust. bodu 6.4. smlouvy o přirůstání nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru k jistině a ujednání o výši úroků ve výši efektivní úrokové sazby 99,28 % ročně, nepodléhají právní ochraně ve smyslu ust. § 580 odst. 1 obč. zák., a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, které se týkají sjednané smlouvy. Tyto sjednané nároky jsou tedy již nad rámec ochrany práva a mají charakter naopak zjevného zneužití práva dle § 8 obč. zák., které nepožívá právní ochrany. Je také třeba přihlédnout k dosavadní judikatuře v obdobných věcech, například k rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozhodnutí z 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ve kterém Nejvyšší soud připustil, že u půjčky, na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, když dlužníkem je osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Ujednání o výši úroků lze tedy považovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy v případě, že sjednaná výše úroků převyšuje hranici obvyklé výše úroků několikanásobně, nejméně však trojnásobně až čtyřnásobně. Ze zpráv bankovních ústavů bylo zjištěno, že v daném místě a čase poskytnutí úvěru byla v dubnu 2016 v rozmezí od 5,9 % do 25,4 % ročně, když nejčastěji se jednalo o úrokové sazby okolo 10 % ročně – 15 % ročně. Výše úrokové sazby, která činila 99,28 %, převyšuje takto stanovenou úrokovou sazbu více jak šestinásobně, tedy ještě ve vyšším rozsahu, než mělo na mysli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se sice týká půjček mezi fyzickými osobami, ale lze ho vztáhnout i na vztah mezi žalobkyní a žalovanou. V této spojitosti pak dochází k podstatnému zvýšení RPSN, jíž se pak rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy. Obdobné závěry jsou i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 21 Cdo 1484/2004 a usnesení 26 Cdo 1587/2015 ze dne 8. 12. 2015, kde se hovoří o neplatnosti smluvního úroku, který desetkrát převyšuje průměrnou výši úroků poskytovaných bankami. Žalobkyně sice dopodrobna zjišťovala solventnost žalované, v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, avšak zjištěné údaje nevyhodnocovala správně. Je pravdou, že žalovaná v době uzavření smlouvy nefigurovala v žádném z rejstříku dlužníků. Údaje, které uvedla ve formuláři, na základě kterého pak žalobkyně poskytla žalované úvěr, že její celkový příjem dosahuje částky [částka], a celkové výdaje byly vyčísleny na částku [částka], z toho žalovaná měla vyživovací povinnost k dvěma nezletilým dětem, a zbývala jí po odečtu veškerých výdajů částka [částka], naprosto neodpovídají skutečnosti. Žalovaná nebyla dotazována na to, jaké má skutečné výdaje s bydlením. Skutečné výdaje za bydlení ve formuláři uvedeny nejsou, a jsou tam uvedeny pouze hypotetické výdaje, stanovené žalobkyní ve formě tzv. životního minima na klienta a na dvě děti. Náklady na bydlení by zcela jistě činily částku vyšší, než [částka] měsíčně, která byla v předsmluvním formuláři uvedena, když tato částka se platí studenty na ubytování na koleji, kde spolu bydlí více studentů v jedné místnosti a může odpovídat tak maximálně nákladům na ubytování jedné osoby v ubytovně, a nikoliv v plnohodnotném bydlení pro tři osoby – žalovanou a dvě děti. Žalobkyně tedy formálně dostála svým povinnostem vyplývajícím ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy informovala na několika formulářích žalovanou o jejích povinnostech, zjistila si její příjmovou situaci, avšak úvěruschopnost nesprávně vyhodnotila, tak, aby jí mohla poskytnout úvěr, který nebude schopna žalovaná splácet. Není možno tento nesprávný postup přičítat k tíži žalované a tuto neúměrně zatížit povinností platit nepřiměřený vysoký úrok z úvěru 99,28 %. Toto ujednání soud hodnotí jako ujednání neplatné dle § 1796 a § 8 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 Tyto závěry soudu jsou také v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to rozhodnutí I ÚS 342/09 a II ÚS 3/06, když východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném prostředí s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednotlivě, formou formulářových smluv. Navíc ujednání nesmí být nepřiměřené, protože pokud je nepřiměřené, způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy o úvěru v neprospěch spotřebitele (nález Ústavního soudu I ÚS 3512/2011). Obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich poskytovatel v nepřehledné a složitě formulované podobě skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, neboť takové jednání poskytovatele by nebylo poctivé – usnesení Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 3461/2015.

48. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

49. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytování úvěru je předmětem podnikání žalobkyně, které žalobkyně legitimně provádí za účelem zisku, a to i zisku eventuálně vysokého. Je třeba trvat na tom, že vytváření vysokého zisku při výkonu podnikatelské činnosti je zcela legitimní záležitost, pokud se tak děje na základě transparentních smluvních ujednání a v souladu se smluvní svobodou a autonomií. To platí, i pokud jde o oblast poskytování úvěrů. Nemravnost svobodně sjednané výše úroků lze však dle názoru krajského soudu ve výjimečných případech a extrémních situacích shledat. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna dostupná na [webová adresa].

50. Pokud byla ve smlouvě o úvěru sjednána jako„ pevná úroková sazba“ sazba ve výši 99,28 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři, je třeba tuto sazbu posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1. smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru“ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, žalovaná tedy při uzavírání smlouvy nemohla předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně u nominální a efektivní úrokové míry se jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 99,28 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat za mezi účastníky sjednanou. Navíc je nutno při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy vycházet nejen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

51. Pokud žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 občanského zákoníku, když občanský zákoník zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku, kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaná neučinila, tak tento názor žalobkyně není správný. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informován v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároku dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaná neučinila. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy, musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a Kol.: občanský zákoník, V. závazkové právo: obecná část /§ 1721 až § 2054 Komentář, I. vydání, Praha, C. H. Beck 2014, s. 314-328). Existence institutu neúměrného zkrácení, tedy neplatnost ujednání o úrocích, nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (případně i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, pak se lze domáhat jejich splnění žalobou na plnění. V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

52. Soud poukazuje na to, že pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku v minulosti totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol: občanský zákoník I. obecná část /§ 1 až § 654/. Komentář, I. vydání, [obec], C. H. Beck 2014, strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků.

53. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva o úvěru a žalobkyni vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 991 a násl. o. z., a to v rozsahu vydání toho, co žalovaná získala (§ 2993 o. z.), tedy rozdíl mezi částkou [částka], která byla žalované zaslána na účet a částkou [částka], kterou žalovaná uhradila, tak jak vyplývá z jednotlivých splátek uvedených v návrhu, byť nekorespondují s údaji uvedenými v kartě klienta, kde je uvedeno, že žalovaná měla uhradit částku [částka]. Žalobkyni vzniklo právo na plnění v rozsahu [částka], a to spolu s úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších novel, neboť žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky a i přes výzvu žalobkyně toto neuhradila, čímž se dostala do prodlení.

54. Náklady řízení pak byly přiznány dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, soud pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.