18 C 138/2021

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem J. Lipenským ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 16.134 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba o zaplacení částky 150 Kč, částky 3.984 Kč a úroku z prodlení z částky 12.000 Kč ve výši 10 % ročně od 27. 10. 2019 do 11. 12. 2019 se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2.289,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 12.000 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa původní účastnice]) dne 26. 9. 2019 žalovanému poskytl částku 12.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 12.000 Kč, poplatku za upomínky ve výši 150 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.984 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z oznámení o změně věřitele na č. l. 16 soud zjistil změnu věřitele, z potvrzení úplaty na č. l. 20 soud zjistil převod peněz za postoupení pohledávky, z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek na č. l. 21-26 a ze smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 27-33 soud zjistil převod pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, z potvrzení o provedené platbě ze dne 26. 9. 2019 na č. l. 51 a výpisu z účtu na č. l. 52-53 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému dne 26. 9. 2019 částku 12.000 Kč, ze smlouvy o úvěru [číslo] na č. l. 54-55 soud zjistil, že se jedná o text nikým nepodepsané smlouvy, z upomínky č. l. 56, opakované výzvy č. l. 57, předžalobní výzvy č. l. 58 a předžalobní upomínky č. l. 59 soud zjistil obsah upomínek, jejich skutečné odeslání bylo prokázáno pouze u upomínky č. l. 57 (dle podacího archu na č. l. 39 a č. l. 61), výpis logu na č. l. 60 a výpis č. l. 62 nic neprokázal, jedná se jen o nic neříkající text vytištěný na tiskárně, ze seznamu poplatků č. l. 64 a obchodních podmínek [anonymizována dvě slova] č. l. 65 soud nic nezjistil, jelikož nebylo prokázáno, že by takové podmínky žalovaný odsouhlasil.

4. Soud hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud neprovedl k důkazu e-mailovou korespondenci, nahrávku telefonického hovoru, písemnou komunikaci a výslech zaměstnance předchůdkyně žalobkyně k výkladu smlouvy pro neurčité označení důkazů, a protože žalobkyně neměla na jednání důkazy k dispozici, aby je soudu předložila. Z takto neurčitě označených důkazů nebylo možno dovodit, co by vlastně měly důkazy prokázat, poskytnutí lhůty k předložení tak nemělo ani smysl, ostatně žalobkyně byla zastoupena advokátem, který věděl, o čem ústní jednání soudu je, tedy i o tom, že tam se právě provádějí důkazy. Neurčitě označený svědek měl vyložit text smlouvy, ovšem text smlouvy má vykládat soud, nikoli neurčitě označený svědek.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela smlouvu o úvěru, zda se jednalo o smlouvu předloženou k žalobě [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa původní účastnice]) dne 26. 9. 2019 žalovanému poskytl částku 12.000 Kč, se žalobkyni prokázat nepodařilo ani přes výzvu a poučení soudu. Žalovaný do dne 26. 10. 2019 ani později částku nevrátil. Dopisem ze dne 9. 11. 2019, 27. 11. 2019 a 7. 12. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

17. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Jelikož předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému částku 12.000 Kč, lze se důvodně domnívat, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, nicméně žalobkyni se nepodařilo nijak prokázat, že text smlouvy, který připojila k žalobě, je textem, který žalovaný skutečně odsouhlasil, či jen nějakým formulářem žalobkyně, s jehož obsahem žalovaný souhlas nevyslovil, a to byť i jiným způsobem než písemnou formou. Dále, i pokud by žalobkyně toto prokázala, neprokázala, že dostatečným způsobem ověřila úvěruschopnost žalovaného. Naopak, ve smlouvě nebyl sjednán obchodní úrok, soud proto vyzval žalobkyni, aby doplnila tvrzení, co mělo být ziskem pro věřitele z dané smlouvy. Jelikož na toto tvrzení i přes poučení soudu žalobkyně řádně nereagovala, krom obecných frází („ je to ve smlouvě“ apod.), musí soud vycházet z předpokladu, že žádný benefit (byť i třeba nefinanční) z dané smlouvy pro věřitele neplynul, ergo jediným ziskem tak zůstává smluvní pokuta za nevrácení částky včas a upomínky za výzvy k plnění – což znamená, že věřitel dopředu kalkuloval s tím, že spotřebitel nebude moci své povinnosti vrátit částku dostát. Takže nejenom, že žalobkyně neprokázala, že její předchůdkyně ověřila úvěruschopnost spotřebitele, ale naopak bylo prokázáno, že dokonce dopředu předpokládala a počítala s tím, že věřitel své povinnosti nedostojí. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ by taková smlouva byla neplatná i za situace, že by její uzavření žalobkyně prokázala.

18. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalované plnila na základě neplatného ujednání. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 26. 9. 2019 žalovanému částku 12.000 Kč bezhotovostním převodem na účet a žalovaný nic nevrátil, výše bezdůvodné obohacení tak činí 12.000 Kč. Žalovaný byl v řízení nečinný, netvrdil zánik, ani nijak jinak nerozporoval výši bezdůvodného obohacení. Soud proto uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni dlužné bezdůvodné obohacení, a to včetně zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z.), ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen plnit po výzvě věřitele, když jiný termín sjednán platně nebyl, tudíž úroky z prodlení lze přiznat až od data následujícího po doručení výzvy k plnění (plus 3 pracovní dny dle § 573 o. z.), tedy od 12. 12. 2019.

19. Proto soud žalobě o zaplacení 12.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 12. 12. 2019 do zaplacení vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.289,02 Kč, přičemž tato částka představuje 48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16.134 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1.780 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (účast na jednání soudu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3.280 Kč ve výši 688,80 Kč. Opakovanost podávání formulářových obdobných žalob původní žalobkyní [právnická osoba] je soudu známa z úřední činnosti (např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a další).