18 C 221/2023

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem J. Lipenským ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno zastoupená advokátem Mgr. Anonymizováno se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 17.204 Kč s příslušenstvím, o 1.197 Kč.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13.300 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3.904 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17.204 Kč od 20. 1. 2022 do zaplacení, a částky 1.197 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1.003,50 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou došlou soudu dne 15. 8. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17.204 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 17.204 Kč od 20. 1. 2022 do zaplacení, a částky 1.197 Kč. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela, po ověření totožnosti žalovaného, distančním způsobem na adrese , Anonymizováno, , smlouvu, na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 13.300 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr žalovanému poskytla prostřednictvím bankovního převodu dne 20. 12. 2021 ve výši 13.300 Kč. Žalovaný si zvolil volitelné služby, a to „Klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč, „Presto“ za poplatek ve výši 165 Kč, informační SMS servis za poplatek ve výši 29 Kč. Úvěr byl splatný dne 19. 1. 2022, žalovaný ničeho neuhradil. Předmětem žaloby je jistina 13.300 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3.600 Kč, poplatku za služby („Klidné spaní“ 110 Kč, „Presto“ 165 Kč, za informační SMS servis 29 Kč). Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za prvních 90 dnů prodlení, a to ode dne následujícího po splatnosti, tj. od 20. 1. 2022 do 20. 4. 2022, celkem ve výši 1.197 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky výzvou odeslanou dne 10. 5. 2023.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný ani žalobkyně nevyjádřili, přičemž byli rovněž poučeni o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tj. o tom, že v takovém případě platí, že byl jejich souhlas dán. Soud proto ve věci rozhodl bez jednání.Soud učinil následující skutková zjištění:

4. Z fotografie občanského průkazu, že žalobkyně měla k dispozici pro ověření totožnosti žalovaného fotografii jeho občanského průkazu.

5. Z Autorizace ověření totožnosti, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného i ze zaslání autorizační platby z účtu žalovaného číslo , č. účtu, dne 5. 9. 2020.

6. Z přehledu bankovních transakcí, že žalobkyně dne 20. 12. 2021 vyplatila na účet žalovaného číslo , č. účtu, částku 13.300 Kč.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti, že žalovaný sdělil žalobkyni, že počet členů ve společné hospodařící domácnosti s příjmem je 1, že má pravidelné měsíční výdaje ve výši 2.000 Kč a čisté příjmy 25.000 Kč, že žalobkyně měla ověřit čistý měsíční příjem ve výši 20.869 Kč, že minimální výdaje vypočítala na 7.610 Kč, rezervu pro výdaje 500 Kč a vypočítala disponibilní příjem na částku 13.200 Kč. Počet doporučených prodloužení uvedla 1.

8. Z metodiky posuzování úvěruschopnosti soud zjistil, že se jedná o vysvětlení postupu, jakým žalobkyně posuzuje úvěruschopnost klientů, kde se mimo jiné uvádí, že „Disponibilním příjmem se rozumí finanční částka, kterou má spotřebitel k dispozici pro splácení případného závazku vůči Společnosti, vzhledem ke svým příjmům a výdajům.“9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, že stranami smlouvy jsou žalobkyně a žalovaný. Předmětem smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout částku až do výše 13.300 Kč ve prospěch žalovaného bezhotovostně na ho účet č. , č. účtu, , a závazek žalované tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 3.600 Kč, celkem částku 17.204 Kč do 19. 1. 2022. Roční procentní sazba nákladů tak činila 1 744 %. Smlouva byla žalovaným podepsána SMS kódem dne 20. 12. 2021. Žalovaný si zvolil služby a zavázal se za ně zaplatit cenu, a to poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 110 Kč měsíčně, za službu „Presto“ 165 Kč, za službu informační SMS servis ve výši 29 Kč měsíčně.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 5. 2023 a podacího lístku, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 22.160 Kč do tří dnů.

11. Ze všeobecných obchodních podmínek, sazebníku, informací o spotřebitelském úvěru, soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na posouzení věci nebyl jejich obsah podstatný.

12. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 20. 12. 2021 smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout na žádost žalovaného částku až do výše 13.300 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpanou částku vrátit do 19. 1. 2022 spolu s poplatkem, který při vyčerpání celé částky činil 3.600 Kč. Roční procentní sazba nákladů tak činila 1 744 %. Žalovaný si zvolil služby a zavázal se za ně zaplatit cenu, a to poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 110 Kč měsíčně, za službu „Presto“ 165 Kč, za službu informační SMS servis ve výši 29 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena elektronicky a žalovaný ji podepsala SMS kódem. Při uzavření smlouvy měla žalobkyně k dispozici fotokopii občanského průkazu žalovaného a jeho totožnost ověřila ověřovací platbou z účtu žalovaného č. , č. účtu, . Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že pracovala s údaji sděleným žalovaným, a to že je ve společné hospodařící domácnosti s příjmem pouze on, že má pravidelné měsíční výdaje ve výši , právnická osoba, Kč a čisté příjmy 25 000 Kč, že minimální výdaje vypočítala na 7.610 Kč, rezervu pro výdaje 500 Kč, vycházela z čistého měsíční příjmu ve výši 20.869 Kč a vypočítala disponibilní příjem na částku 13.200 Kč. Z těchto údajů žalobkyně usoudila, že žalovaný bude schopen poskytnutou částku s úrokem a poplatky uhradit. Žalobkyně zaslala částku 13.300 Kč dne 20. 12. 2021 vyplatila na účet žalovaného číslo , č. účtu, . Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou zaslanou dne 10. 5. 2023, přičemž touto výzvou poskytla žalovanému lhůtu 3 dny na zaplacení dlužné částky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

20. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3.2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

22. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně se žalovaným uzavřela dohodu, která je svým charakterem smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 ZSÚ. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení nebylo prokázáno, že by tak žalobkyně učinila. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, jak postupovala, jak konkrétně byly ověřeny příjmy a výdaje, však netvrdila ani neprokázala. Pokud předložila listinu nazvanou Výpis o posouzení úvěruschopnosti, tak neprokázala, jak dospěla k vypočítaným minimálním výdajům 7.610 Kč a k výši čistého měsíčního příjmu ve výši 20.869 Kč. Zvláště za situace, kdy žalovaný tvrdil, že ve společně hospodařící domácnosti je jedinou osobou s příjmem a tvrdil, že jeho pravidelné měsíční výdaje jsou „pouze“ 2.000 Kč a uváděl i jiný čistý měsíční příjem, a to vyšší příjem, tj. příjem ve výši 25.000 Kč, měla žalobkyně o to pečlivěji úvěruschopnost žalovaného zkoumat, a to zjišťováním faktických výdajů, včetně výdajů na bydlení. Navíc žalobkyně vypočítala disponibilní příjem 13.200 Kč, přesto ale se žalovaným uzavřela smlouvu, kterou se žalovaný zavázal uhradit celkovou částku ve výši 17.204 Kč (+ poplatky) za jeden měsíc od jejího poskytnutí, tedy částku vyšší, než byly žalobkyní vypočítané volné zdroje žalovaného. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že žalobkyně neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila částku 13.300 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný v řízení nenamítal žádné vzájemné plnění ani jiný právní důvod, pro který by nárok zanikl či byl nevymahatelný. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nevrácené částky 13.300 Kč. Ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru s ohledem na závěry uvedené ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud určuje splatnost bezdůvodného obohacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný tedy není dosud v prodlení a nárok žalobkyně na úroky z prodlení je tudíž neoprávněný. Bylo proto rozhodnuto, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

23. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítnul, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.

24. Pro úplnost soud uvádí, že pokud by i nebyla smlouva shledána neplatná pro nesplnění povinnosti prověřit schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr, je dán další důvod její neplatnosti, a to podle § 588 o. z., pro výši roční procentní sazby nákladů, která činila 1.744 %.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 44,56 % dle úspěchu ve věci. Náklady ve výši 1.003,50 Kč (před snížením v částce 2.252 Kč) sestávají z poměrné části zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 18.401 Kč, sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (tj. převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč, když právní zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH. Podmínky ustanovení § 14b odst. 1 a. t. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. další věci u zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ) a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč. Částku 1.003,50 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně.