18 C 33/2025

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem J. Lipenským ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 53.218,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 53.218,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 53.218,08 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 53.218,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 53.218,08 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč V žalobě uvedla, že mezi žalobcem, jako zapůjčitelem, a žalovaným, jako vydlužitelem, v pozici podnikatele byla uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, (dále též jen „Smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 14.06.2018. Na základě Smlouvy byla žalovanému poskytnuta na účet uvedený ve smlouvě zápůjčka ve výši 30.000,- Kč, a to dne 15.06.2018. Žalobce uvádí, že v mezidobí, konkrétně ke dni 18. 03. 2023, žalovanému zaniklo živnostenské oprávnění, jak je patrno v živnostenském rejstříku. Z tohoto důvodu je žalovaný v rámci tohoto návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označen jako fyzická osoba, byť shora uvedenou smlouvu s žalobcem uzavřel v postavení fyzické osoby - podnikatele. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze Smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutou zápůjčku, došlo k zesplatnění celé zápůjčky, a to v souladu s bodem 6.

3. Smlouvy, podle kterého platí, že pokud nebudou uhrazeny dvě (2) splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem k automatickému zesplatnění celé zápůjčky, čímž vznikla také Nová jistina zápůjčky sestávající se z nesplacené jistiny zápůjčky a běžný úrok zápůjčky, tedy částka ve výši 45.716,- Kč. Žalobce oznámil zesplatnění zápůjčky žalovanému oznámením ze dne 18.11.2018. V rámci této výzvy jej vyzval mimo jiné k úhradě tzv. Nové jistiny zápůjčky právě ve výši 45.716,- Kč (bod 6.

4. Smlouvy). Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6.

7. Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením Nové jistiny zápůjčky uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné Nové jistiny zápůjčky až do jejího zaplacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobce zahájeno soudní ízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku, č. j. 216 C 48/2019-67, ze dne 23.09.2020. Shora uvedený soud mimo jiné potvrdil, že je žalovaný povinen uhradit žalobci částku představující smluvní pokutu dle bodu 6.

7. Smlouvy, tedy částku ve výši 14.401,80 Kč. Žalobci byla takto pravomocně přiznána pohledávka na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou Nové jistiny zápůjčky dle bodu 6.

4. Smlouvy ve výši 0,1 % z Nové jistiny zápůjčky, a to za dobu do 30.09.2019. Předmětným rozhodnutím bylo nároku žalobce, mimo jiné co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou Nové jistiny zápůjčky trvalo i po datu 30.09.2019. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.

7. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné Nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný svůj dluh z titulu této smluvní pokuty zcela neuhradil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne 16.05.2024, ve které vyzval žalovaného k úhradě předmětné smluvní pokuty. Žalovaný však ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu dluh zcela neuhradil, a tak žalobci nezbylo nic jiného než podat tento návrh na vydání platebního rozkazu, ve které se domáhá uhrazení shora uvedené částky 53.218,08 Kč s příslušenstvím. Žalobce dále uvádí, že žalovaný tzv. Novou jistinu zápůjčky uhradil, avšak až dne 07. 12. 2022. Tímto žalovaný tedy splnil svoji smluvní povinnost zaplatit Novou jistinu zápůjčky dle bodu 6.

4. Smlouvy. Tento den rovněž žalobci zanikl nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty ve smyslu bodu 6.

7. Smlouvy. Žalobce se proto touto žalobou domáhá zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.

7. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky 45.716,- Kč za období od 01. 10. 2019 do dne 07. 12. 2022 ve výši 53.218,08 Kč. Žalobce kromě shora uvedeného požaduje také uhradit částku ve výši 1 200,00 Kč jakožto minimální výši nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky ve vztahu mezi podnikateli (podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), neboť žalobce je přesvědčen, že se jedná o novou pohledávku žalobce vůči žalovanému. Na nároku žalobce na zaplacení této částky pak nemění nic ani skutečnost, že živnostenské oprávnění žalovaného již v mezidobí zaniklo.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.

3. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný, označený IČO a rodným číslem, adresou bydliště a adresou místa podnikání, podepsali dohodu nazvanou Smlouva o podnikatelské zápůjčce, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem ve výši 24.876 Kč, uhradit v 12 měsíčních splátkách po 4.573 Kč, vždy nejpozději 20. den kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla zápůjčka vyplacena. Podnikatelský účel zápůjčky byl uveden jako ostatní provozní zápůjčky. Ve smlouvě bylo v bodu 1.2. uvedeno, že po uzavření smlouvy provede žalobkyně posouzení schopnosti vydlužitele splácet zápůjčku. V případě, že po posouzení úvěruschopnosti dospěje k závěru, že zápůjčka dle smlouvy může být poskytnuta, bude zápůjčka žalovanému vyplacena, a to na účet žalovaného uvedeného ve smlouvě. V bodu 6.3. bylo uvedeno, že pokud nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem k automatickému zesplatnění celé zápůjčky (stávají se okamžitě splatnými veškeré splátky zápůjčky až do konce sjednaného splátkového kalendáře zápůjčky, tedy jak jistina, tak běžný úrok zápůjčky zahrnutý do těchto splátek. V bodu 6.4. bylo uvedeno, že pokud dojde k zesplatnění zápůjčky, tak veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky, se stávají součástí nové jistiny zápůjčky. V bodu 6.5. bylo uvedeno, že v případě, že žalovaný po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k zesplatnění došlo, vzniká mu povinnost zaplatit nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 6.1. smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky. V bodu 6.7. bylo uvedeno, že v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následujícím po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení, a to až do jejího úplného zaplacení.

4. Z oznámení žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalovanému o tom, že došlo k zesplatnění všech závazků ze smlouvy a vyzvala jej k uhrazení dlužné částky.

5. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě částky, která je předmětem této žaloby.

6. Z podacího archu soud zjistil, že žalobkyně odeslala zásilku žalovanému.

7. Ze spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 216 C 35/2019 a z platebního rozkazu Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 9. 2019, č. j. 216 C 35/2019-25, soud zjistil, že žalobou podanou u zdejšího soudu dne 24. 7. 2019 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 61.111 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61.111 Kč za dobu od 22. 7. 2019 do zaplacení, částky 27.357,39 Kč a částky 1.200 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo , hodnota, , kterou uzavřela s žalovaným, na základě které poskytla žalovanému úvěr. Soud žalobě vyhověl, když rozhodl ve věci platebním rozkazem shora označeným, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2019.

8. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku soud zjistil, že žalovaný byl veden v živnostenském rejstříku v letech 1993 až 2023.

9. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný, označený IČO a datem narození, adresou bydliště a adresou místa podnikání, uzavřeli dne 14. 6. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o podnikatelské zápůjčce č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem ve výši 24.876 Kč, uhradit v 12 měsíčních splátkách po 4.572 Kč, vždy nejpozději 20. den kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla zápůjčka vyplacena. Podnikatelský účel zápůjčky byl uveden jako ostatní provozní zápůjčky. Ve smlouvě bylo uvedeno, že po uzavření smlouvy provede žalobkyně posouzení schopnosti vydlužitele splácet zápůjčku. Dále bylo uvedeno, že pokud nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem k automatickému zesplatnění celé zápůjčky, veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky, se stávají součástí nové jistiny zápůjčky. Dále bylo uvedeno, že v případě, že žalovaný po zesplatnění zápůjčky nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k zesplatnění došlo, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky a v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení, a to až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný byl v době uzavření smlouvy registrován jako podnikatel. Žalobou ze dne 2. 10. 2019 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 59.797 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 30. 9. 2019 do zaplacení, částky 14.401,80 Kč a částky 1.200 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo , hodnota, , kterou uzavřela s žalovaným, na základě které poskytla žalovanému úvěr. Soud žalobě vyhověl, když rozhodl ve věci rozsudkem ze dne23. 9. 2020, čj. 216 C 48/2019-67, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2020.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.

20. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3.2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

22. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se žalovaným podepsala smlouvu označenou – o podnikatelské zápůjčce. Na základě smlouvy se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal mj. zaplatit úrok za poskytnutí zápůjčky ve výši 24.876 Kč.

23. Soud měl pochybnosti o skutečnosti, že částka byla poskytnuta pro podnikatelský účel žalovaného, tedy že se mělo jednat o podnikatelskou zápůjčku, nikoli o spotřebitelský úvěr. Z ničeho totiž nevyplývá, na jaký konkrétní podnikatelský záměr měla žalobkyně částku zapůjčit. Nelze obcházet zákon o spotřebitelském úvěru jednoduše tím, že by poskytovatel úvěru toliko vyplnil IČO do hlavičky smlouvy, poskytl úvěr fyzické osobě a vyhnul se tím všem povinnostem, o kterých pojednává nejen zákon o spotřebitelském úvěru, ale i bohatá judikatura Soudního dvora EU. Proto je soud povinen zkoumat, zda v každém jednotlivém případě, kdy je úvěr poskytnut fyzické osobě, nedošlo k obcházení předpisů na ochranu spotřebitele, jinak by soud nedostál své povinnosti zkoumat předsmluvní povinnosti věřitele z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3.2020, sp. zn. C-679/18). Soud tedy vyzval žalobkyni podle § 118a o. s. ř., aby tvrdila okolnosti konkrétního podnikatelského účelu poskytnuté částky a označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že předložená smlouva o zápůjčce není spotřebitelským úvěrem, když ji uzavřela s fyzickou osobou, byť ve smlouvě označenou jako podnikající, jelikož ve smlouvě není uveden žádný konkrétní podnikatelský projekt a je užito pouze obecné formulace „ostatní provozní zápůjčky“, s poučením, že pokud nebude označen a prokázán konkrétní podnikatelský záměr na použití finančních prostředků, může soud vyhodnotit smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož soud neměl uvedené tvrzení (že se jednalo o smlouvu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a nikoli o smlouvu o spotřebitelském úvěru) za prokázané, vyzval žalobkyni současně, aby doplnila tvrzení o tom, zda ověřila úvěruschopnost žalovaného, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr a jaká byla sazba RPSN úvěru, v téže lhůtě pak označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. Žalobkyně ani přes toto poučení své tvrzení nedoplnila a neprokázala takovým způsobem, aby soud mohl smluvní ujednání podřadit pod jiný typ smlouvy než smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně pouze zopakovala, že žalovaný je ve smlouvě označen jako podnikatel. Konkrétní podnikatelský účel, na který byly prostředky poskytnuty, neuvedla, prověření úvěruschopnosti neprokázala, RPSN neuvedla. Výpočtem lze zjistit, že se jedná o RPSN přibližně ve výši 251 %.

24. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dohodu, která je svým charakterem smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 ZSÚ. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. Ostatně i v případě, že by se jednalo o smlouvu o podnikatelském úvěru, sama žalobkyně se ve smlouvě zavázala, že po uzavření smlouvy provede posouzení schopnosti žalovaného splácet zápůjčku a že částku zápůjčky vyplatí pouze v případě, že po posouzení úvěruschopnosti dospěje k závěru, že zápůjčka může být poskytnuta. To, zda tak učinila, žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala. Neučinila tak ani přes výzvu podle § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. učiněnou při jednání. Smlouvu o úvěru je tak nutno považovat podle ustanovení § 87 odst. 2 ZSÚ za neplatnou. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Protože však předmětem řízení nebyla částka poskytnutého úvěru, která byla předmětem řízení ve věci vedené u zdejšího soudu sp. zn. 216 C 48/2019, ale předmětem řízení byla neplatně sjednaná smluvní pokuta, byla žaloba zamítnuta, včetně požadované částky 1.200 Kč nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Bylo proto rozhodnuto, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

25. Pro úplnost soud uvádí, že ani pokud by nebyla smlouva shledána neplatnou pro nesplnění povinnosti prověřit schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr, je dán další důvod její neplatnosti, a to podle § 588 o. z. pro výši roční procentní sazby nákladů, která činí 251 %, taková výše sazby je v jednoznačném rozporu s dobrými mravy a ustálenou judikaturou.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná, a žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, žádné náklady řízení z důvodu jeho procesní pasivity nevznikly.