211 C 15/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 60 661 Kč s příslušenstvím a o 9 692,68 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 661 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 661 Kč ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 9 692,68 Kč a úroku ve výši 64,6 % ročně z částky 50 000 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 070,48 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 168 652 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 4 295 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 60 661 se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 661 Kč ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 9 692,68 Kč a úroku ve výši 64,6 % ročně z částky 50 000 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 070,48 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 168 652 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě smlouvy byl žalované dne [datum] poskytnut na účet úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,6 % p. a., splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 337 Kč splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2021. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek [číslo] po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek [číslo]. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 58 036,16 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou 50 000 Kč a přirostlými úroky 8 036,16 Kč do dne zesplatnění); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 9 692,68 Kč; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč od [datum] do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 64,6 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 8,5 % ročně; úhrady za pojištění ve výši 1 227 Kč, kdy podle přílohy [číslo] smlouvy činila úhrada za pojištění částku 409 Kč měsíčně a neuhrazena zůstala měsíční úhrada za pojištění u splátek [číslo]. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované tak, že počítala s ověřenými příjmy žalované ve výši 18 000 Kč a měsíčními výdaji 11 860 Kč, kdy vypočetla, že žalovaná má volné zdroje ke splácení, po odečtení tisícikorunové rezervy, ve výši 5 140 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 3 410 Kč, výdaji na bydlení ve výši 8 000 Kč, jak je uvedla žalovaná, ke kterým přičetla rezervu 1 000 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází [anonymizováno] a [příjmení]. Žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. <b>Soud učinil následující skutková zjištění:</b> 3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaná zaplatit činí 140 544 Kč, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky 2 928 Kč měsíčně, to vše bez úhrady pojištění, které bylo sjednáno ve výši 13,95 % ze splátky, tedy splátka s pojištěním činila 3 337 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 64,60 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celu dobu splácení. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalované vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalované povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouv byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Návrh byl žalovanou podepsán elektronicky jedinečným kódem. Žalovaná uvedla jako platební místo číslo účtu [bankovní účet].

4. Z výpisu z registru [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná neměla v registru žádný záznam.

5. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalované bylo přiřazeno skóre 231, což znamená nízké body do interního Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.

6. Z výpisů příchozích plateb na účet žalované č. [bankovní účet] soud zjistil, že příjem žalované v červnu 2021 byl 12 725 Kč, v září 16 871 Kč, v srpnu 20 643 Kč a v červenci 21 706 Kč.

7. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalované pomocí průkazu.

8. Z výpisu z účtu žalobkyně, bylo zjištěno, že tato dne [datum] učinila na účet uvedený žalovanou ve smlouvě částku č. [bankovní účet], platbu s [variabilní symbol] ve výši 50 000 Kč.

9. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalované 18 000 Kč a výdaji ve výši 11 860 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 5 140 Kč. Žalovaná byla zaměstnaná a měla bydlet u rodičů.

10. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky 60 661 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.

11. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované schválení úvěru, ale dokument jí nebyl doručen.

12. Z čestného prohlášení ze dne [datum] bylo zjištěno, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] prohlásil, že Česká pošta poskytuje pro žalobkyni službu hybridní pošty.

13. Ze sdělení bank k dotazu soudu na výši ročních úrokových sazeb pro úvěry odpovídající parametrům úvěru poskytnutému žalovanému, tedy úvěr ve výši 50 000 Kč poskytnutý v [anonymizováno] 2021 se splatností 48 měsíců, bylo zjištěno, že [anonymizováno] banka poskytovala úrokovou sazbu 12,7 %, [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 4,9 % - 9,9 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 13,9 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 13,99 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 11,74 %, [jméno] [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 3,5- 23,2 % a [obec] spořitelna poskytovala úrokovou sazbu 14,99 %.

14. Z dalších důkazů, a to z karty klienta č.l. 18, oznámení o zesplatnění č.l. 19, výzvy k zaplacení ze dne [datum], [datum] č.l. 21 - č.l. 22, předsmluvního formuláře č.l. 24 – č.l. 26, výpisu ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 40, prohlášení klienta č.l. 33 – č. l. 34, pojištění schopnosti splácet úvěry č.l. 14-17, přihlášky do pojištění č.l. 38-39, přílohy [číslo] k návrhu na uzavření smlouvy č.l. 41, dodatku [číslo] k návrhu smlouvy o úvěru č.l. 42-43, informacích o podpisu na dálku č.l. 44, soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný. <b>Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 15. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] podepsaným žalovanou elektronicky a žalobkyní dne [datum], požádala žalovaná žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 50 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne [datum] byla částka 50 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovanou ve smlouvě. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 48 měsíčních splátkách po 3 337 Kč, jejichž součástí bylo i pojištění, spolu s úrokem ve výši 64,6 % ročně neměnným po celou dobu splácení úvěru. Celkem se tak zavázala vrátit žalobkyni částku 140 544 Kč, bez pojištění, s pojištěním 160 176 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované lustrací v registru [příjmení], kdy v tomto registru neměla žalovaná žádný záznam, a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI), přičemž v tomto registru měla žalovaná nízké skóre, kdy je úvěr limitován výší vyplacené částky, nebo bývá zamítán. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalované plynoucí ze zaměstnání v průměrné výši 18 000 Kč a počítala s výdaji ve výši 5 140 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 860 Kč a výdajů na bydlení ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalované ve výši 5 140 Kč. Žalovaná byla zaměstnaná a uvedla, že bydlela u rodičů. Smlouva byla formulářová, předchystána žalobkyní. Příjem žalované v červnu 2021 byl 12 725 Kč, v září 16 871 Kč, v srpnu 20 643 Kč a v červenci 21 706 Kč. V září roku 2021 bankovní subjekty poskytovaly spotřebitelské úvěry ve výši 50 000 Kč splatné ve 48 měsíčních splátkách s úrokem v rozmezí od 3,5 % do 23,2 % ročně, přičemž většina bank poskytovala úrok nižší, než byla maximální zjištěná sazba. Žalobkyně žalované zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

21. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že„ při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. <b>Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:</b> 22. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a judikaturu a žalobě vyhověl pouze co do jistiny ve výši 50 000 Kč. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v prvé řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalované (tedy splnila alespoň nezbytné minimum v rámci prověřování úvěruschopnosti), ke kterému měla k dispozici potvrzení o výplatě mzdy, přičemž vycházela z průměrného příjmu žalované 18 000 Kč. Je nutné ale zdůraznit, že žalovaná ve všech zkoumaných měsících takového příjmu nedosahovala, když příjem žalované v červnu 2021 byl 12 725 Kč, v září 16 871 Kč, v srpnu 20 643 Kč a v červenci 21 706 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalované, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovením výdajů dle životního minima ve výši 3 860 Kč a výdaji na bydlení ve výši 8 000 Kč, kdy tyto výdaje jakkoliv dále neověřila. Žalobkyně také tvrdila, že k výdajům žalované přičetla rezervu 1 000 Kč, ale dle jí samou předložené listiny označené hodnocení klienta tak neučinila, počítala na straně výdajů žalované pouze se životním minimem a výdaji na bydlení. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky dle názoru soudu měla žalobkyně výdajovou stránku žalované zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit. Není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat, když si lze například velmi jednoduše od klientů vyžádat nájemní smlouvu, případně výpis z účtu. Takto má žalobkyně učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalované na první pohled nepřiměřeně nízké, což v daném případě sice nebylo tak zřejmé, neboť výdaje na bydlení činily 8 000 Kč, ale žalovaná uvedla, že bydlí ve svých 43 letech u rodičů, což mohla žalobkyně jednoduše ověřit, například čestným prohlášením rodičů. Žalobkyně pak ani dostatečně neposoudila příjmy žalované, neboť automaticky vycházela z průměrného příjmu žalované, ale její příjem se v každém měsíci podstatně lišil, přičemž žalobkyně nezjišťovala, proč se výše příjmu takto lišila v jednotlivých měsících. Je rozdíl, pokud má žalovaná skutečně každý měsíc příjem 18 000 Kč, nebo má jeden měsíc příjem 21 706 Kč a druhý měsíc 12 725 Kč, a to zvláště za situace, kdy má žalovaná splácet splátku ve výši 3 337 Kč, což je v případě příjmu ve výši 12 725 Kč v daném měsíci podstatná část, kdy i při žalobkyní neověřených výdajích ve výši 11 860 Kč, by nezbyla žalované prakticky žádná částka na uhrazení splátky úvěru. Rovněž v případě průměrného příjmu 18 000, při výdajích 11 860 Kč, je na uváženou, zda žalobkyně příliš žalovanou nezadlužila, a to zvláště za situace, kdy výpis NRKI sdělil žalobkyni, že žalované bylo uděleno velmi nízké hodnocení. V daném případě tak s ohledem na nízký příjem žalované, který vykazoval značné výkyvy, měla žalobkyně bezpochyby učinit podrobnější zkoumání poměrů žalované a je také na pováženou, zda žalobkyně na základě údajů, které zjistila, měla vůbec žalované poskytnout úvěr, a to s ohledem na výši splátek a příjmy žalované. Soud je toho názoru, že takto činit neměla a žádný úvěr (minimálně s výše uvedenými splátkami) poskytovat žalované neměla. Je zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost řádně nezkoumala a navíc zjištěné informace od žalované špatně posoudila. Nad rámec výše uvedeného, mají soudy navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem, kdy z úřední činnosti soudu je známo, že žaloby žalobkyně jsou opakovaně zamítány pro řádné neprověřování úvěruschopnosti.

23. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto posoudil z výše uvedených důvodů žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované převedla na její účet částku 50 000 Kč. Zároveň žalobkyně tvrdila, že žalovaná ničeho neuhradila, soud proto zavázal žalovanou k úhradě celé částky 50 000 Kč, která jí byla vyplacena, neboť břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde za žalovanou, která ale nic v řízení netvrdila.

24. Žalovaná je povinna vrátit to, oč se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, přičemž dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí pohledávku vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, proto žalovaná není povinna hradit žalobkyni ani úroky z prodlení ze soudem přiznané částky.

25. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva je neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 64,6 % ročně je evidentně v rozporu s dobrými mravy. Soud ze sdělení bankovních ústavů, na které se obrátil s dotazem, jaké úroky byly obvykle požadovány ve smlouvách o spotřebitelském úvěru v daném čase a místě, při výši poskytnuté jistiny 50 000 Kč a splatnosti úvěru ve 48 měsíčních splátkách. Takto bylo soudem zjištěno, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných úvěrů maximálně 23,2 % ročně, ale běžně byla úroková sazba nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě představuje skoro třínásobek soudem zjištěné nejvyšší úrokové sazby u bankovního úvěru, kdy evidentní rozpor s dobrými mravy je zřejmý i z celkové částky ve výši 160 176 Kč (i s pojištěním), kterou měla žalovaná uhradit, kdy se jedná o více jak trojnásobek zapůjčené částky, neboť úvěr měl být splacen ve 48 měsících, kdy úroková sazba 64,6 % takový úvěr značně prodražuje, než kdyby se jednalo například o krátkodobý úvěr v délce několika měsíců. Proto nelze než v daném případě konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen ve shodě s uvedeným ustanovením přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 4 295 Kč, přičemž tato částka představuje 20,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,49 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,51 %, kdy příslušenství bylo pro potřeby výpočtu úspěchu ve věci kapitalizováno ke dni vyhlášení rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 518 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 353,68 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 1 289,67 Kč za 116 ujetých km v částce 889,67 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,6 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 009,67 Kč ve výši 2 942,03 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni požadovanou odměnu za vyjádření k posouzení úvěruschopnosti, neboť se nejedná o účelně vynaložené náklady, když tak žalobkyně činila k výzvě soudu a bylo její povinností svůj návrh náležitě doplnit na základě výzvy soudu.

27. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když pro stanovení jiné lhůty k zaplacení nebo pro povolení splátek neshledal žádné důvody, neboť žalovaná netvrdila, jaké jsou její možnosti splácet dlužnou částku. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.