211 C 21/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 22 811 Kč s příslušenstvím, o 2 659,20 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 22 811 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 811 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 2 659,20 Kč a úroku ve výši 86,12 % ročně z částky 13 833,03 Kč od [datum] do [datum] ve výši 757,44 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 13 833,03 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 107 193 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 811 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 811 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 2 659,20 Kč a úroku ve výši 86,12 % ročně z částky 13 833,03 Kč od [datum] do [datum] ve výši 757,44 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 13 833,03 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 107 193 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě smlouvy byla žalované dne [datum] poskytnut na účet úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 129,72 % p. a., splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 861 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopad 2018. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek [číslo] po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek [číslo]. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 16 619 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou a přirostlými úroky); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 3 992 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 2 200 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 2 659,20 Kč; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 13 833 Kč od [datum] do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 86,12 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 8,5 % ročně, a to do doby kdy úrok dosáhne nejvýše částky 107 193 Kč. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované tak, že počítala s ověřenými příjmy žalované ve výši 11 500 Kč a paušálně stanovenými výdaji 6 410 Kč, kdy vypočetla, že žalovaná má volné zdroje ke splácení, po odečtení rezervy, ve výši 4 090 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 3 410 Kč, vyživovací povinností ve výši 2 000 Kč, výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč, ke kterým přičetla rezervu 1 000 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS. Žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že ví, že měla půjčku od žalobkyně a nedokázala ji splácet. Je sama matka v domácnosti pečující o dítě do 15 let a bere pouze přídavky na děti. Žalovaná uvedla, že nikomu nic neudělala, ví, že dluží splátky a chtěla by případně splátkový kalendář.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaná zaplatit činí 89 328 Kč, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky 1 861 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 129,72 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalované vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalované povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouv byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Žalovaná uvedla jako platební místo číslo účtu [bankovní účet].

4. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 15. 10. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná neměla v registru žádný záznam.

5. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalované byl přiřazen příznak 14, což znamená, že žalovaná byla v registru příliš nová.

6. Z oznámení o přiznání státní sociální podpory ze dne [datum] a poštovní poukázky bylo zjištěno, že žalovaná pobírala rodičovský příspěvek ve výši 11 500 Kč od [datum].

7. Z rámcové smlouvy o poskytování služeb a smlouvy o vydání karty bylo zjištěno, že žalované byl dne [datum] zřízen účet č. [bankovní účet] a platební karta k tomuto účtu.

8. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalované pomocí průkazu.

9. Z výpisu z účtu žalobkyně, bylo zjištěno, že tato dne [datum] učinila na účet uvedený žalovanou ve smlouvě částku č. [bankovní účet], platbu s [variabilní symbol] ve výši 25 000 Kč.

10. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalované 11 500Kč a výdaji ve výši 6 410 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 410 Kč, výdajů na dítě ve výši 2 000 Kč, výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč a dále byla ponechána žalované rezerva 1 000 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 4 090 Kč. Žalovaná byla rodičovské dovolené a měla bydlet ve státním/obecním bydlení.

11. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky 22 811 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.

12. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované schválení úvěru, které mu bylo doručeno dne [datum].

13. Ze sdělení bank k dotazu soudu na výši ročních úrokových sazeb pro úvěry odpovídající parametrům úvěru poskytnutému žalovanému, tedy úvěr ve výši 25 000 Kč poskytnutý v říjnu 2018 se splatností 48 měsíců, bylo zjištěno, že [anonymizováno] banka poskytovala úrokovou sazbu 13,7%, [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 1,45 % - 11,9 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 13,9 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 14,10 % [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 18,54 %, [jméno] [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu [anonymizováno] a [obec] spořitelna poskytovala úrokovou sazbu 14,9 %.

14. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek bylo zjištěno, že Mgr. [jméno] [příjmení], Ph. D. [příjmení] se vyjadřuje k rozdílům v úročení efektivní a nominální úrokovou sazbou, kdy výše jednotlivých sazeb se může lišit, přestože vyčíslený úrok zůstává stejný. Dle přiložené tabulky efektivní úrokové sazbě 129 % odpovídá nominální sazba 85,7826 %.

15. Z dalších důkazů, a to z karty klienta č.l. 12, oznámení o zesplatnění č.l. 13, výzvy k zaplacení ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], č.l. 15 - č.l. 23, předsmluvního formuláře č.l. 24 – č.l. 26, výpis ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 46, prohlášení klienta č.l. 39 – č. l. 40, soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný.

16. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] podepsaným žalovanou a žalobkyní dne [datum], požádala žalovaná žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 25 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne [datum] byla částka 25 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovanou ve smlouvě. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 48 měsíčních splátkách po 1 861 Kč, spolu s efektivním úrokem ve výši 129,72 % ročně neměnným po celou dobu splácení úvěru. Celkem se tak zavázala vrátit žalobkyni částku 89 328 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované lustrací v registru [příjmení], kdy v tomto registru neměla žalovaná žádný záznam, a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI), přičemž v tomto registru byla žalovaná vyhodnocena jako klient, který je v registru příliš nový. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalované plynoucí z rodičovského příspěvku ve výši 11 500 Kč a počítala s výdaji ve výši 6 410 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 410 Kč, výdajů na dítě ve výši 2 000 Kč, výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč a dále byla ponechána žalované rezerva 1 000 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalované ve výši 4 090 Kč. Žalovaná byla na rodičovské dovolené a uvedla, že bydlela ve státním/obecním bydlení. Smlouva byla formulářová, předchystána žalobkyní. V [anonymizováno] roku 2018 bankovní subjekty poskytovaly spotřebitelské úvěry ve výši 25 000 Kč splatné ve 48 měsíčních splátkách s úrokem v rozmezí do 18,54 % ročně, přičemž většina bank poskytovala úrok nižší. Žalobkyně žalované zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

22. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

23. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že„ při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry.

24. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobu zamítl. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalované, ke kterému měla k dispozici potvrzení o výplatě rodičovského příspěvku (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti), přičemž vycházela z příjmu 11 500 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalované, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovením výdajů dle životního minima ve výši 3 410 Kč, výdaji na dítě ve výši 2 000 Kč a výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč, kdy tyto výdaje jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření ze dne [datum], že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalované na první pohled nepřiměřeně nízké, jako tomu bylo v daném případě (neboť tyto činily částku pouze 1 000 Kč), a to zvláště za situace, kdy má žalovaná příjem pouze ve výši 11 500 Kč a měla by splácet splátku ve výši 1 861 Kč, tedy splátku převyšující 16% příjmu žalované, což je v případě nízkého příjmu žalované podstatná část jejího každého měsíčního příjmu po dobu 4 let, a to zvláště za situace, kdy se žalovaná starala o dítě. Pokud žalovaná uvedla, že bydlí v obecním/státním bydlení, určitě nebylo nemožné opatřit si od ní alespoň smlouvu o takovém bydlení. V daném případě tak s ohledem na nízký příjem žalované a její vyživovací povinnost, žalobkyně bezpochyby měla učinit podrobnější zkoumání jejích poměrů. Je také na pováženou, zda žalobkyně na základě údajů, které zjistila, měla vůbec žalované poskytnout úvěr, a to s ohledem na výši splátek a příjmy žalované. Je tak zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost řádně nezkoumala a navíc zjištěné informace od žalované špatně posoudila. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem.

25. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila částku 25 000 Kč, ale žalovaná na svůj dluh uhradila již částku 72 579 Kč. Žalobkyně tak již obdržela celou částku ve výši 25 000 Kč, kterou žalované poskytla. Nad rámec částky 25 000 Kč nemá z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyně nárok na žádné další platby, které byly ve smlouvě sjednány, ani na úrok z prodlení, neboť žalovaná je sice povinna vrátit to, oč se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí pohledávku vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím.

26. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva je neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 129,72 % ročně je evidentně v rozporu s dobrými mravy, a nezáleží na skutečnosti, zda se jedná o nominální či efektivní úrokovou sazbu, neboť je nepřiměřeně vysoká v obou případech. Soud ze sdělení bankovních ústavů, na které se obrátil s dotazem, jaké úroky byly obvykle požadovány ve smlouvách o spotřebitelském úvěru v daném čase a místě, při výši poskytnuté jistiny 25 000 Kč a splatnosti úvěru ve 48 měsíčních splátkách. Takto bylo soudem zjištěno, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných úvěrů maximálně 18,54 % ročně, ale běžně byla úroková sazba nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě představuje více skoro sedminásobek soudem zjištěné nejvyšší úrokové sazby u bankovního úvěru, proto nelze než v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen ve shodě s uvedeným ustanovením přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaná byla v řízení sice úspěšná, ale žádné náklady jí nevznikly, když vyjádření ze dne [datum] nebylo dle svého obsahu způsobilou procesní obranou.