211 C 22/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 16 613 Kč s příslušenstvím, o 1 859,14 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 16 613,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 799 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 85,90 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 17 706 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 80,91 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 16 613 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 1 859,14 Kč a úroku ve výši 62,46 % z částky 15 093,52 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 066,40 Kč, úrok ve výši 11,75 % z částky 15 093,52 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 78 696,00 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 16 613,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 799 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 85,90 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 17 706 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 80,91 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 16 613 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 1 859,14 Kč a úroku ve výši 62,46 % z částky 15 093,52 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 066,40 Kč, úrok ve výši 11,75 % z částky 15 093,52 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 78 696,00 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě smlouvy byl žalovanému dne [datum] poskytnut na účet úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 83,83 % p. a., splatit v 60 měsíčních splátkách ve výši 1 093 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2019. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek [číslo] po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek [číslo]. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 15 215,40 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou a přirostlými úroky); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 1 859,14 Kč, kdy žalobkyně požaduje pokutu v souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb., kdy jí nevzniklo právo na pokutu v období [datum] do [datum]; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 15 093,52 Kč od [datum] do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 62,46 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 11,75 % ročně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že počítala s ověřenými příjmy žalovaného ve výši 9 526 Kč a paušálně stanovenými výdaji 4 410 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení, po odečtení rezervy, ve výši 4 616 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 3 410 Kč, výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč, ke kterým přičetla rezervu 500 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a [příjmení]. Žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že v době poskytnutí úvěru byl důchodce s měsíčním příjmem 9 256 Kč, žil v podnájemním bytě, kdy jeho náklady na bydlení činily částku 7 500 Kč a občasnými brigádami si přivydělal částku 2 000 Kč a na živobytí mu tak zůstávala částka na hranici životního minima. Výše úroku mu nebyla řádně vysvětlena a žalovaný má za to, že žalobkyně zneužila jeho rozumové schopnosti racionálně vyhodnotit podmínky smlouvy a nedostatečně prověřila jeho majetkové poměry, kdy v době sjednání úvěru měl již žalovaný neurologické potíže, které v [anonymizováno] 2022 vyústily v hospitalizaci. <b>Soud učinil následující skutková zjištění:</b> 3. Z rámcové smlouvy o finančních službách ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl veden účet č. [bankovní účet] u [právnická osoba] [anonymizováno].

4. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 65 580 Kč, doba trvání úvěru byla 60 měsíců, celková výše splátky 1 093 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 83,83 % ročně a byla dohodnuta jako pevná a efektivní úroková sazba. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalovanému vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalovanému povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouv byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být, jakkoliv měněn). Žalovaný uvedl jako platební místo číslo účtu [bankovní účet].

5. Z výpisu z registru [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl v registru záznam, který vznikl dne [datum] a byl uhrazen [datum], jednalo se spotřebitelský úvěr.

6. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 406, tedy spadal do kategorie II, jež je charakterizována nízkými body, středním rizikem, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky.

7. Z oznámení ústřižku pro příjemce bylo zjištěno, že žalovanému byl vyplácen důchod ve výši 9 526 Kč.

8. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí průkazu.

9. Z výpisu z účtu žalobkyně, bylo zjištěno, že tato dne [datum] učinila na účet uvedený žalovaným ve smlouvě částku č. [bankovní účet], platbu s [variabilní symbol] ve výši 20 000 Kč.

10. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalovaného 9 526 Kč a výdaji ve výši 410 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 410 Kč, výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč a dále byla ponechána žalovanému rezerva 500 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 4 616 Kč. Žalovaný měl příjem v podobě důchodu a měl bydlet v obecním bytě.

11. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky 16 613 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.

12. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru, které mu bylo doručeno dne [datum]

13. Ze sdělení bankovních institucí k dotazu soudu na výši ročních úrokových sazeb pro úvěry odpovídající parametrům úvěru poskytnutému žalovanému, tedy úvěr ve výši 20 000 Kč poskytnutý v lednu 2019 se splatností 60 měsíců, bylo zjištěno, že [anonymizováno] banka poskytovala úrokovou sazbu 10,7%, [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 4,4 % - 11,90 %, ČSOB poskytovala úrokovou sazbu 11,9 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 14,25 % Equabank poskytovala úrokovou sazbu 11,83 % (od 7,9 % do 13,9 %), [jméno] [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 14,25 % a [obec] spořitelna poskytovala úrokovou sazbu 15,4 %.

14. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek bylo zjištěno, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] se vyjadřuje k rozdílům v úročení efektivní a nominální úrokovou sazbou, kdy výše jednotlivých sazeb se může lišit, přestože vyčíslený úrok zůstává stejný. Dle přiložené tabulky efektivní úrokové sazbě 83,83 % odpovídá nominální sazba 61, [číslo] 62,5524 %.

15. Z propouštěcí zprávy bylo zjištěno, že žalovaný byl v [anonymizováno] 2022 hospitalizován s neurologickými potížemi.

16. Z dalších důkazů, a to z karty klienta č.l. 22, oznámení o zesplatnění č.l. 30, výzvy k zaplacení ze dne [datum], [datum], 24 č.l. 28 - č.l. 29, předsmluvního formuláře č.l. 9 – č.l. 11, výpisu ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 21, prohlášení klienta č.l. 17 – č. l. 18, soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný. <b>Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 17. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] podepsaným žalovaným a žalobkyní dne [datum], požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 20 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne [datum] byla částka 20 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Žalovaný se zavázala úvěr splatit v 60 měsíčních splátkách po 1 093 Kč, spolu s úrokem ve výši efektivní sazby 83,83 % ročně neměnným po celou dobu splácení úvěru. Celkem se tak zavázal vrátit žalobkyni částku 89 328 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v registru [příjmení], kdy v tomto registru měl žalovaný záznam, který vznikl dne [datum] a byl uhrazen [datum], jednalo se spotřebitelský úvěr, a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI), přičemž v tomto registru bylo žalovanému přiřazeno skóre 406, tedy spadal do kategorie II, jež je charakterizována nízkými body, středním rizikem, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalovaného plynoucí z důchodu ve výši 9 526 Kč a výdaje ve výši 410 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 410 Kč, výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč a dále byla ponechána žalovanému rezerva 500 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 4 616 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlel ve státním/obecním bydlení. Smlouva byla formulářová, předchystána žalobkyní. V lednu roku 2019 bankovní subjekty poskytovaly spotřebitelské úvěry ve výši 20 000 Kč splatné v 60 měsíčních splátkách s úrokem v rozmezí do 15,4 % ročně, přičemž většina bank poskytovala úrok nižší. Žalobkyně žalovanému zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

21. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že„ při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. <b>Soud dospěl k těmto právním závěrům:</b> 22. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobu zamítl. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr, ohledně něhož strany uzavřely smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalovaného, ke kterému měla k dispozici potvrzení o výplatě důchodu (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti), přičemž vycházela z příjmu 9 526 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalovaného, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovení výdajů dle životního minima ve výši 3 410 Kč a s výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč, kdy tyto výdaje jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření ze dne [datum], že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalovaného na první pohled nepřiměřeně nízké, jako tomu bylo v daném případě (neboť tyto činily částku pouze 1 000 Kč), a to zvláště za situace, kdy má žalovaný příjem pouze ve výši 9 526 Kč a měl by splácet splátku ve výši 1 093 Kč, tedy splátku převyšující 11 % příjmu žalovaného, což je v případě nízkého příjmu žalovaného podstatná část jeho každého měsíčního příjmu po dobu 5 let. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí v obecním/státním bydlení, určitě nebylo nemožné opatřit si od něj alespoň smlouvu o takovém bydlení. Na rizikovost klienta ukazovala i skutečnost, že byl hodnocen nízkými body v registru NRKI a také měl již jeden záznam v registru [příjmení] ohledně nespláceného spotřebitelského úvěru. V daném případě tak s ohledem na nízký příjem žalovaného a výše uvedené důvody, žalobkyně bezpochyby měla učinit podrobnější zkoumání poměrů žalovaného, neměla se spokojit pouze s jeho tvrzeními, jak sama tvrdila. Je také na pováženou, zda žalobkyně na základě údajů, které zjistila, měla vůbec žalovanému poskytnout úvěr, a to s ohledem na výši splátek a příjmy žalovaného a jeho poměry. Je tak zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost řádně nezkoumala, a navíc zjištěné informace od žalovaného špatně posoudila. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem.

23. Pokud žalobkyně argumentovala, že si každý má počínat poctivě a uvedl-li žalovaný částku 1 000 Kč ohledně výdajů na bydlení, tak sám mystifikoval žalobkyni a neměl by z toho těžit, tak soud k tomuto uvádí, že zákon jednoznačně stanovuje povinnost žalobkyně řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného a údaje si od něj případně ověřit, nespoléhat se pouze na údaje, které byly sděleny, kdy v daném vztahu je to žalobkyně, kdo vystupuje v pozici profesionála, disponujícím větším odborným zázemím, na kterou zákon o spotřebitelském úvěru přenáší zodpovědnost za prověření úvěruschopnosti, neboť je i v zájmu žalobkyně, aby jí klienti dluhy spláceli a nestávali se z nich neplatiči, jak je ostatně v zájmu i celé společnosti. Soudu je navíc z úřední činnosti známo, že částka 1 000 Kč uvedená ve výdajích na bydlení se v rámci žalob žalobkyně u hodnocení klienta objevuje pravidelně, přičemž zástupce žalobkyně u jednání nebyl schopen uvést, jak je toto možné. Soudu pak je známo, že žalovaný poměrně dlouhou dobu úvěr řádně hradil, ale to nic nemění na skutečnosti, že žalobkyně od počátku postupovala nesprávně a úvěruschopnost řádně nezkoumala a žalovaný úvěr hradit přestal 24. S prověřením úvěruschopnosti souvisí i argumentace žalobkyně ohledně výše úrokové sazby, kterou žalobkyně bránila tím, že je poskytovatelem nebankovních úvěru, pohybuje se na vysoce rizikovém trhu, a právě proto, z důvodu rizikovosti klientů, musí stanovovat vysoké úrokové sazby. Pokud je žalobkyni známo, že se pohybuje na vysoce rizikovém trhu, kde je vysoké riziko, že její klienti nebudou poskytnuté úvěry splácet, na tento trh se specializuje, a proto musí poskytovat úvěry s více jak čtyřnásobnou nemravnou úrokovou sazbou oproti bankám (jak bude ještě rozebráno níže), tak je zřejmé, že by měla řádně přistupovat ke svým povinnostem a dostatečně zkoumat poměry klientů, neboť jí je od počátku zřejmé, že mohou mít problém se splácením, ale žalobkyně takto nepostupuje, pouze se brání tím, že nemá jak zkoumat poměry klientů a spoléhá na to, že ti ji sdělí dostatečné informace, které neověřuje.

25. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 20 000 Kč. [jméno] žalobkyně tvrdila, že žalovaný již uhradil před zesplatněním částku 38 255 Kč a po zesplatnění částku 2 186 Kč, a je tak zřejmé, že žalovaný uhradil více, než činila původní jistina, soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, když žalobkyně, s ohledem na neplatnost smlouvy, nemá právo na žádné další nároky, které by ze smlouvy mohly vyplývat a ani na vrácení poskytnuté jistiny, která již byla celá uhrazena.

26. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva je neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 83,83 % ročně je evidentně v rozporu s dobrými mravy, a nezáleží na skutečnosti, zda se jedná o nominální či efektivní úrokovou sazbu, neboť je nepřiměřeně vysoká v obou případech. Soud ze sdělení bankovních ústavů, na které se obrátil s dotazem, jaké úroky byly obvykle požadovány ve smlouvách o spotřebitelském úvěru v daném čase a místě, při výši poskytnuté jistiny 20 000 Kč a splatnosti úvěru ve 60 měsíčních splátkách. Takto bylo soudem zjištěno, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných úvěrů maximálně 15,4 % ročně, ale běžně byla úroková sazba nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě představuje více než čtyřnásobek soudem zjištěné nejvyšší úrokové sazby (jak pro případ efektivní, tak pro případ nominální úrokové sazby, dle tvrzení žalobkyně) u bankovního úvěru, proto nelze než v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen, ve shodě s uvedeným ustanovením, přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovaným uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem, který odůvodňovala rizikovostí žalovaného. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila. Pokud žalobkyně odůvodňovala výši úrokové sazby rizikovostí klienta, tak k tomuto soud dodává, že pokud jsou dle názoru žalobkyně její klienti natolik rizikoví, že je nutno jim úvěr poskytnout pouze za takto vysokých a nemravných úrokových sazeb, tak je zřejmé, že by jim ani úvěr poskytovat neměla a tato skutečnost neomlouvá výši sjednané úrokové sazby. Soudu je známo, že úrokové sazby u nebankovních úvěrů jsou vyšší než u úvěrů poskytnutých bankami, ale tento rozdíl nemůže být odůvodněn více jak čtyřnásobným navýšením běžné úrokové sazby. Soud bral rovněž v úvahu, že se nejedná o krátkodobý úvěr (se splatností v řádu týdnů nebo měsíců), kde bývají úrokové sazby podstatně vyšší, ale žalobkyně poskytla žalovanému úvěr se splatností 60 měsíců, kde vysoká roční úroková sazba neúměrně navyšuje částku, kterou je klient žalobkyně povinen vrátit, kdy i v tomto případě oproti poskytnuté částce 20 000 Kč byl žalovaný povinen vrátit částku 65 580 Kč, tedy více jak trojnásobek poskytnuté částky, což je na první pohled zjevně nepřiměřené.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to za vyjádření k žalobě. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.