211 C 25/2025

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno o 120 649 Kč s příslušenstvím, o 19 881,35 Kč a o další příslušenství

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 93 162 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 27 487 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 120 649 Kč od 28. 5. 2025 do zaplacení, částky ve výši 19 881,35 Kč a úrok ve výši 78,08 % ročně z částky 99 668,15 Kč od 28. 5. 2025 do 20. 6. 2025 ve výši 4 962,24 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 99 668,15 Kč od 21. 6. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 5. 2025 dosáhne částky 393 868 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 4 367 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , Jméno advokátky, .

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne 11. 11. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 120 649 Kč spolu se se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 120 649 Kč od 28. 5. 2025 do zaplacení, částky ve výši 19 881,35 Kč a úroku ve výši 78,08 % ročně z částky 99 668,15 Kč od 28. 5. 2025 do 20. 6. 2025 ve výši 4 962,24 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 99 668,15 Kč od 21. 6. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 5. 2025 dosáhne částky 393 868 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovaným uzavřela dne 27. 1. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě smlouvy byl žalovanému dne 27. 1. 2025 poskytnut na účet úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % p. a., splatit v 48měsíčních splátkách ve výši 5 823 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopad 2022. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu 26. 5. 2025, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky č. 2 splatné dne 22. 3. 2025 déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek 2 a 3 po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek č. 1, 2 a 3. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 119 051,34 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou a přirostlými úroky); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 600 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 28. 5. 2025 do 11. 11. 2025 z částky 119 051,34 Kč; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 99 668,15 Kč od 28. 5. 2025 do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 78,08 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 12 % ročně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že počítala s ověřenými příjmy žalovaného ve výši 26 223 Kč a výdaji 9 481 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení, po odečtení rezervy, ve výši 15 742 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 4 620 Kč, výdaji na bydlení ve výši 4 621 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS. Žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil.Soud učinil následující skutková zjištění:

3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne 27. 1. 2025, č. , hodnota, , bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 328 224 Kč bez pojištění, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky byla 6 838 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 78,07 % ročně a byla dohodnuta jako pevná a nominální úroková sazba, RPSN činila 113,05 %. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalovanému vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalovanému povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouva byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Žalovaný uvedl jako platební místo číslo účtu , č. účtu, . Smlouva obsahuje údaje o jedinečném kódů žalovaného, jako podpisu č. , hodnota, dne 27. 1. 2025, 10:56:58 hod.

4. Z dodatku č. , hodnota, , informacích o zaslané SMS č.l. 27, základních informací o klientovi a důkazu o odeslání 1 Kč a dokumentu podpis na dálku k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru soud zjistil, že jeho předmětem je dohoda o uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a jakým způsobem tak bude učiněno, a to tak, že žalovaný na telefonní číslo , tel. číslo, zašle SMS zprávou souhlas s dokumenty a jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč, která byla zaslána žalobkyní na účet klienta. Dodatek byl opět podepsán žalovaným za pomoci jedinečného kódu , Anonymizováno, dne 27. 1. 2025, 10:54:51 hod. Žalobkyně zaslala 1 Kč na spolu s SMS žalovanému a ten poté souhlasil pomocí SMS se zaslaným kódem s podmínkami žalobkyně.

5. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 21. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný neměl v registru záznam.

6. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovaný měl celkem 4 žádosti u finančních institucí, což znamenalo skóre kategorie III – 54 bodů (v rozmezí od 45 do 7 bodů v šesti kategoriích). Měl expozici celkem 1 290 314 Kč, což znamenalo skóre kategorie III. – 50 bodů (v rozmezí od 18 do 66 bodů ve čtyřech kategoriích). Limit úvěrového rámce měl 165 000 Kč, což znamenalo skóre kategorie III. – 50 bodů (v rozmezí od 18 do 66 bodů ve čtyřech kategoriích). Nakonec měl žalovaný celkem 17 030 Kč po splatnosti, což znamenalo kategorii II. – 36 bodů (v rozmezí 56 nebo 36 bodů ve dvou kategoriích). Čím méně bodů skóre, tím vyšší pravděpodobnost, že klient nebude splácet. Celkem tak žalovaný měl 200 bodů z 255 možných, kdy minimem bylo 97.

7. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí průkazu.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru, bylo zjištěno, že žalobkyně dne 27. 1. 2025 učinila na účet uvedený žalovaným ve smlouvě částku č. , č. účtu, , platbu s VS , var. symbol, ve výši 100 000 Kč.

9. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalovaného 26 223 Kč a výdaji ve výši 9 481 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 4 620 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 860 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 15 742 Kč. Žalovaný byl podnikatel a měl bydlet v u rodičů, byl svobodný a bez vyživovací povinnosti.

10. Z karty klienta soud zjistil, že se žalovaný poprvé dostal do prodlení již se splátkou č. 1, a to o 18 dní a byla mu zaslána upomínka, další splátku již neuhradil.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 10. 2025 a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky a příslušenství a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.

12. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznamovala žalovanému schválení úvěru, které mu ale nebylo doručeno.

13. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalovaného, potvrzení o provedení transakce ze dne 18. 6. 2024 a 2. 7. 2024, plné moci, výpisu živnostenského rejstříku, elektronické komunikace a sestavy pro daňové subjekty soud zjistil, že žalovaný byl podnikatel, příjmy žalovaného za kalendářní rok 2023 byly 786 698 Kč, výdaje 472 019 Kč a dílčí základ daně pak 314 679 Kč, kdy daň činila 47 190 Kč a po uplatnění slev pak 16 350 Kč, kterou žalovaný uhradil.

14. Z dalších důkazů, oznámení o zesplatnění č.l. 36, výzvy k zaplacení ze dne 22. 4. 2025, 23. 5. 2025, č.l. 34 - č.l. 36, předsmluvního formuláře č.l. 66 – č.l. 69, výpisu ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 8, prohlášení klienta č.l. 63 – č. l. 65, e-mailu č.l. 71 soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný.Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

15. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, podepsaným žalovaným a žalobkyní dne 27. 1. 2025, požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 1000 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne 27. 1. 2025 byla částka 100 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 48 měsíčních splátkách po 6 838 Kč, spolu s úrokem ve výši nominální sazby 78,07 %, celkově se tak zavázal vrátit žalobkyni částku 328 224 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v registru SOLUS, kdy v tomto registru neměl žalovaný záznam. Dále byl žalovaný prověřován v nebankovním registru klientských informací (NRKI), přičemž v tomto registru měl žalovaný celkem 4 žádosti u finančních institucí, což znamenalo skóre kategorie III – 54 bodů (v rozmezí od 45 do 7 bodů v šesti kategoriích). Měl expozici celkem 1 290 314 Kč, což znamenalo skóre kategorie III. – 50 bodů (v rozmezí od 18 do 66 bodů ve čtyřech kategoriích). Limit úvěrového rámce měl 165 000 Kč, což znamenalo skóre kategorie III. – 50 bodů (v rozmezí od 18 do 66 bodů ve čtyřech kategoriích). Nakonec měl žalovaný celkem 17 030 Kč po splatnosti, což znamenalo kategorii II. – 36 bodů (v rozmezí 56 nebo 36 bodů ve dvou kategoriích). Čím méně bodů skóre, tím vyšší pravděpodobnost, že klient nebude splácet. Celkem tak žalovaný měl 200 bodů z 255 možných, kdy minimem bylo 97. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalovaného plynoucí z podnikání ve výši 26 223 Kč, který ověřila daňovým přiznáním za rok 2023 a výdaji ve výši 9 481 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 621 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 15 742 Kč. Žalovaný měl bydlet u rodičů. Smlouva byla formulářová, předchystána žalobkyní. Žalobkyně žalovanému zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

19. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobě vyhověl pouze zčásti. S odkazem na výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr, ohledně něhož strany uzavřely smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalovaného, ke kterému měla k dispozici daňové přiznání (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti, přestože pracovala s příjmem dva roky starým), přičemž vycházela z příjmu 26 223 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalovaného, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovení výdajů dle životního minima ve výši 4 860 Kč a s výdaji na bydlení ve výši 4 621 Kč, kdy tyto výdaje, jakkoliv dále neověřila. S žádnými dalšími výdaji nepracovala, přestože z jejích vlastních zjištění, které prováděla, vyplynulo, že žalovaný má další úvěry ve výši 1 290 314 Kč a má úvěry po splatnosti ve výši 17 030 Kč. Přes tato zjištění žalobkyně žádné splátky do výdajů nezapočítala a jakkoliv dále poměry žalovaného neprověřovala, když si ani neověřila, zda skutečně bydlí u rodičů a má tak nízké náklady na bydlení. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalovaného na první pohled nepřiměřeně nízké a splátka je poměrně vysoká, kdy v daném případě činila přes 25 % příjmu žalovaného. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí v u rodičů, určitě nebylo nemožné opatřit si od něj například čestné prohlášení rodičů. Je také otázkou, proč by žalovaný přistupoval na velmi nevýhodné podmínky úvěru od žalobkyně, přičemž ze samotných zjištění žalobkyně je zřejmé, že žalovaný měl další úvěry, které měl problém splácet, přesto žalobkyně tuto skutečnost dále neřešila. V daném případě žalobkyně bezpochyby měla učinit podrobnější zkoumání poměrů žalovaného, neměla se spokojit pouze s jeho tvrzeními, jak sama tvrdila. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem, kdy z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně opakovaně řádně neprověřuje úvěruschopnost klientů a poskytuje úvěry s velmi vysokým úrokem, které často odůvodňovala rizikovostí klientů, přičemž i přes opakované zamítání žalob pro neprověření úvěruschopnosti, žalobkyně postupuje stále stejným způsobem, kdy výdaje klientů jakkoliv neověřuje. Výše úrokové sazby pak běžně indikuje rizikovost klienta, tedy je do ní promítnuta prémie poskytovatele úvěru za to, že klient se může dostat do problémů se splácením a tím je kryto riziko poskytovatele. Pokud je klient tak rizikový, že je nutné stanovit úrokovou sazbu přes 78 % (v nominální sazbě, když efektivní sazba je navíc přes 110 %), je na žalobkyni, aby dostatečně prověřila jeho úvěruschopnost.

20. Pokud žalobkyně argumentovala, že si každý má počínat poctivě a uvedl-li žalovaný částku 4 621 Kč ohledně výdajů na bydlení, tak sám mystifikoval žalobkyni a neměl by z toho těžit, tak soud k tomuto uvádí, že zákon jednoznačně stanovuje povinnost žalobkyně řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného a údaje si od něj případně ověřit, nespoléhat se pouze na údaje, které byly sděleny, kdy v daném vztahu je to žalobkyně, kdo vystupuje v pozici profesionála, disponujícím větším odborným zázemím, na kterou zákon o spotřebitelském úvěru přenáší zodpovědnost za prověření úvěruschopnosti, neboť je i v zájmu žalobkyně, aby jí klienti dluhy spláceli a nestávali se z nich neplatiči, jak je ostatně v zájmu i celé společnosti.

21. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 100 000 Kč. Sama žalobkyně tvrdila, že žalovaný již uhradil před zesplatněním částku 6 838 Kč. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 93 162 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit, soud porot výrokem I rozsudku zavázal žalovaného k úhradě výše uvedené částky.

22. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

23. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

24. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

25. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

26. Výzvy, uvedené v bodě 24. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

27. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

28. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

29. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

30. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 367 Kč, přičemž tato částka představuje 11,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,78 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,22 %, kdy soud pro určení úspěchu ve věci zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 027 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 140 530,35 Kč sestávající z částky 6 740 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, účast u jednání)a z částky 3 370 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 25 390 Kč ve výši 5 331,90 Kč.

32. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.