211 C 3/2023

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 28 321,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 826 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 5 658 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 484 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 3 950,84 Kč, úroku ve výši 62,11 % ročně z částky 19 899,22 Kč od [datum] do [datum] ve výši 792,96 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 19 899,22 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 65 433 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 837 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu podaným u soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 484 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 484 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 3 950,84 Kč, úroku ve výši 62,11 % ročně z částky 19 899,22 Kč od [datum] do [datum] ve výši 792,96 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 19 899,22 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 65 433 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě smlouvy byl žalovanému dne [datum] poskytnut na účet úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 62,11 % p. a., splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 174 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2022. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek [číslo] po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u každé ze splátek. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 22 972,50 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou a přirostlými úroky); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím; smluvní pokutou dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 3 950,84 Kč; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19 899, 220 Kč od [datum] do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 62,11 % p. a. do 90. dne prodlení, v kapitalizované výši 792,96 Kč a od 91. dne prodlení ve výši 11,75 % ročně, a to do doby kdy úrok dosáhne nejvýše částky 65 433 Kč; a úhrady za pojištění ve výši 114 Kč, kdy pojistné činilo 38 Kč měsíčně a žalobkyně jej požaduje za splátky 2, 3, 4. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že počítala s ověřenými příjmy žalovaného ve výši 17 064 Kč a paušálně stanovenými výdaji 8 963 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení, po odečtení rezervy, ve výši 7 591 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 3 860 Kč, výdaji na bydlení ve výši 2 603 Kč, ke kterým přičetla rezervu 1 000 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází [anonymizováno] a [příjmení]. Žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. <b>Soud učinil tato skutková zjištění:</b> 3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 54 528 Kč, bez úhrady pojistného, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky 1 174 Kč měsíčně. Pojistné činilo 38 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 62,11 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalovanému vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalovanému povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalovaný uvedl jako platební místo číslo účtu [bankovní účet].

4. Z výpisu z registru [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl v registru záznam, a to za neuhrazené telekomunikační poplatky, služby elektronických komunikací, kdy příznak vznikl [datum] a pohledávka byla zaplacena [datum].

5. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 433, tedy nízké riziko, nejlepší segment klientů.

6. Z detailu plateb bylo zjištěno, že žalovaný pobíral invalidní důchod 3. stupně a byl mu vyplacen dne [datum] a [datum] ve výši 17 054 Kč.

7. Z výpisu z účtu žalovaného za období [datum] – [datum] bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu byl – 10 031,86 Kč a konečný – 9 999,99 Kč, kdy výše povoleného debetu činila 10 000 Kč. Dne [datum] byla žalovanému naúčtována částka 350 Kč za upomínku k debetu (oznámení). Dne [datum] z účtu žalovaného odešla částka celkem ve výši 7 800 Kč v podobě trvalých příkazů, kdy jedna z plateb byla označena„ [právnická osoba]“. Dne [datum] byla z účtu provedena platba označená plánovaná splátka úvěru/úroků ve výši 1 974 Kč. Za období byl celkem připsáno 17 454 Kč a odepsáno 17 422 Kč.

8. Z oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný pobíral invalidní důchod třetího stupně, který mu byl od června 2022 zvýšen na částku 18 133 Kč.

9. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí průkazu.

10. Z výpisu z účtu žalobkyně, bylo zjištěno, že tato dne [datum] učinila na účet uvedený žalovaným ve smlouvě [číslo] [bankovní účet], platbu s [variabilní symbol] ve výši 20 000 Kč.

11. Z listiny hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalovaného 17 054 Kč a výdaji ve výši 8 963 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 860 Kč a výdajů na bydlení ve výši 2 603 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 7 591 Kč. Žalovaný pobíral invalidní důchod a měl bydlet ve statním/obecním bydlení.

12. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky 24 484 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.

13. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru, které mu bylo doručeno [datum].

14. Ze sdělení bank k dotazu soudu na výši ročních úrokových sazeb pro úvěry odpovídající parametrům úvěru poskytnutému žalované, tedy úvěr ve výši 20 000 Kč poskytnutý v dubnu 2022 se splatností 48 měsíců, bylo zjištěno, že [anonymizováno] banka poskytovala úrokovou sazbu 13,7 %, [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 9,79 % nebo 11,79 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 11,2 – 21,2 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 14,78 %, [anonymizováno] poskytovala úrokovou sazbu 13,32 %, [jméno] [příjmení] [příjmení] poskytovala úrokovou sazbu 4,8 % - 2,8 % a [obec] spořitelna poskytovala úrokovou sazbu 13,99 %, [anonymizováno] banka poskytovala úrokovou sazbu od 4,98 %.

15. Z dalších důkazů, a to z dodatku [číslo] č.l. 45-46, splátkového kalendáře č.l. 19, informací o podpisu na dálku č.l. 44, karty klienta č.l. 17, oznámení o zesplatnění č.l. 16, výzvy k zaplacení ze dne [datum], [datum], č.l. 13 a 14, předsmluvního formuláře č.l. 9 – č.l. 12, výpisu ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 39, prohlášení klienta č.l. 30 – č. l. 31, pojištění č.l. 20-23, přílohy [číslo] k návrhu na uzavření smlouvy č.l. 38, přihlášky do pojištění č.l. 40-41, soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný. <b>Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 16. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] podepsaným žalovanou a žalobkyní dne [datum], požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 20 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne [datum] byla částka 20 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1 174 Kč, spolu s úrokem ve výši 62,11 % ročně neměnným po celou dobu splácení úvěru a pojistné činilo 38 Kč měsíčně. Celkem se tak zavázal vrátit žalobkyni částku 54 528 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v registru [příjmení], kdy v tomto registru měl žalovaný záznam, a to že včas nehradil služby elektronických komunikací, kdy byl od [datum] v prodlení a dluh uhradil [datum], a dále v nebankovním registru klientských informací ([anonymizováno]), přičemž v tomto registru byl žalovaný vyhodnocena jako klient s vysokým skóre. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalovaného ve výši 17 054 Kč a počítala s výdaji ve výši 8 963 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 3 860 Kč a výdajů na bydlení ve výši 2 603 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 7 591 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlel ve statním/obecním bydlení a jeho. Příjem žalovaného pocházel z důchodu, neboť žalovaný pobírat invalidní důchod třetího stupně. V dubnu roku 2020 bankovní subjekty poskytovaly spotřebitelské úvěry ve výši 20 000 Kč splatné ve 48 měsíčních splátkách s úrokem v rozmezí do 22,8 % ročně, přičemž průměrný úrok byl nižší. Žalobkyně žalovanému zasílala předžalobní výzvu k zaplacení žalované částky.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že„ při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že„ nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. <b>Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:</b> 22. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného, ke kterému měla k dispozici potvrzení o výplatě důchodu (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti), přičemž vycházela z příjmu 17 054 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalované, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovení výdajů dle životního minima ve výši 3 860 Kč a výdaji na bydlení ve výši 2 603 Kč, kdy tyto výdaje jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření ze dne [datum], ani odkazovaná judikatura, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat, pro žalobkyni nemohlo být nadmíru složité vyžádat si například nájemní smlouvu od žalovaného. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalovaného na první pohled nepřiměřeně nízké, jako tomu bylo v daném případě (neboť tyto činily částku pouze 2 603 Kč), a to zvláště za situace, kdy žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného, ze kterého je zřejmé, že žalovaný měl měsíční paušální platby ve výši 7 800 Kč (trvalé příkazy) a částka ve výši 1 974 Kč byla použita na splácení úvěru, tedy jeho měsíční paušální náklady činily minimálně 9 774 Kč. Z výpisu z účtu navíc vyplývá, že žalovaný utratil veškeré peníze, které byly na daný měsíc na účet připsány, a navíc měl zcela vyčerpaný debetní zůstatek na účtu, v rámci kterého mu navíc byl naúčtován poplatek za upomínku, kdy je tak zřejmé, že měl problémy se splácením. Žalovaný pak měl negativní záznam v registru [příjmení], dluh byl sice uhrazen, ale až těsně před poskytnutím úvěru a po delší době od jeho vzniku. Žalobkyně pak neřešila, z jakého důvodu žalovaný pobírá invalidní důchod třetího stupně (v jeho 27 letech), což může mít zcela zásadní vliv na jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr a také na schopnost porozumět dané smlouvě, a to například v případě, že by žalovaný trpěl psychickým onemocněním. Tuto skutečnost ale žalobkyně nezkoumala, pouze ji postačila informace, že má žalovaný příjem v podobě důchodu. Žalobkyně ani k výdajům žalovaného nepřipočetla rezervu 1 000 Kč, jak běžně dělává v jiných případech, které jsou soudu z úřední činnosti známé a jak sama uváděla ve svém vyjádření. Je tak zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost řádně nezkoumala a navíc zjištěné informace od žalovaného špatně posoudila. Soudy mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že v registru NRKI byl žalovaný hodnocen pozitivně, neboť tato skutečnost nemůže vyvážit ostatní zjištěné informace o poměrech žalovaného, které měla žalobkyně navíc k dispozici, ale nezabývala se jimi.

23. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil 1 174 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 18 826 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

24. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

25. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

26. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byla žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

27. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

28. Výzvy, uvedené v bodě 26 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

29. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

30. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

31. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že„ Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

32. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

33. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva je neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 62,11 % ročně je evidentně v rozporu s dobrými mravy. Soud ze sdělení bankovních ústavů, na které se obrátil s dotazem, jaké úroky byly obvykle požadovány ve smlouvách o spotřebitelském úvěru v daném čase a místě, při výši poskytnuté jistiny 20 000 Kč a splatnosti úvěru ve 48 měsíčních splátkách. Takto bylo soudem zjištěno, že horní hranice úrokových sazeb činila u obdobných úvěrů maximálně 22,8 % ročně, ale běžně byla úroková sazba nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku představuje skoro trojnásobek soudem zjištěné nejvyšší úrokové sazby u bankovního úvěru, proto nelze než v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 konstatovat rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen ve shodě s uvedeným ustanovením přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 837Kč, přičemž tato částka představuje 11,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,56 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,44 %, přičemž soud pro potřeby určení úspěchu ve věci zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 422 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 434,84 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva před podáním žaloby, návrh ve věci saé) a z částky 2 260 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (účast u jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 1 289,67 Kč za 116 ujetých km v částce 889,67 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,6 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 049,67 Kč ve výši 1 060,43 Kč. Soud postupoval dle § 14b a. t., neboť žalobkyně opakovaně podává návrhy v právně a skutkově obdobných věcech, přičemž této skutečnosti si je sama žalobkyně vědoma, neboť sama požadovala náhradu nákladů dle tohoto ustanovení.

35. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti jistinu splácet. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.