216 C 21/2025

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Simonou Řežuchovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 118.701 Kč s příslušenstvím, o 22.099,20 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 78.654 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 78.654 Kč od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 40.047 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 40.047 Kč od , datum, do zaplacení, dále částku ve výši 22.099,20 Kč a úrok ve výši 87,51 % ročně z částky 94.493,03 Kč od , datum, do , datum, ve výši 5.253,84 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 94.493,03 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky 413.107 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 118.701 Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, částky ve výši 22.099,20 Kč, představující smluvní pokutu úrok ve výši 81,51 % ročně z částky 94.493,03 Kč od , datum, do , datum, ve výši 5.253,84 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 94.493,03 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částku ve výši 413.107 Kč, s odůvodněním, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru číslo , hodnota, , která byla podepsána dne , datum, . Na základě smlouvy byl dne , datum, žalovanému poskytnut úvěr ve výši 95.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši nominální úrokové sazby ve výši 87,51 % ročně po dobu 48 měsíců v měsíčních splátkách po 8.173 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem říjnem 2024, dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně splácet úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladu o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné a dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích SOLUS a NRKI. Dále byl proveden scoring klienta, což je interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, zda žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí smlouvu, zda jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zda zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když do data zesplatnění celého úvěru uhradil žalobkyni pouze částku ve výši 16.346 Kč celkem, a po zesplatnění žalobkyni neuhradil ničeho. Ještě před zesplatněním celého úvěru žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, což představuje částku ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek 3, 4, u kterých se ocitl v prodlení o délce třiceti dnů, tedy dvakrát 499 Kč, s tím, že smluvní pokuta je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě deseti dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení pak žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 600 Kč, když dle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této náhrady u splátek 1, 3, 4, u kterých se žalovaný octil v prodlení o délce 15 dnů, tedy třikrát 200 Kč. Tato náhrada nákladů dle uzavřené smlouvy je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě deseti dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů od splátky číslo , hodnota, splatné dne , datum, . K datu , datum, tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Dle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky z poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 115.101,33 Kč, byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jim povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne , datum, , až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky z poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě shora uvedeného pak žalobkyně požaduje na nové jistině úvěru částku ve výši 115.101,33 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina částku ve výši 115.101,33 Kč, což odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 94.493,03 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 20.638,30 Kč). Dále dluží žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých s prodlením ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny úvěru ve výši 115.101,33 Kč za každý den prodlení s její úhradou, a to od , datum, ke dni vyhotovení žaloby, tedy ke dni , datum, , ve výši 22.099,20 Kč, a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,51 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 94.493,03 Kč ode dne , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky ve výši 413.107 Kč. Dále žalobkyně požaduje po žalovaném pojištění schopnosti splácet ve výši 2.002 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalovanému, že jeho úvěr byl schválen ve výši 95.000 Kč, s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, bude ve výši 344.256 Kč. Doba trvání úvěru byla stanovena na 48 měsíců a výše splátky na částku ve výši 8.173 Kč. Splátky měly být hrazeny nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla stanovena na 87,51 % a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.

1. části B smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den částku ve výši 230,91 Kč. Výše roční procentní sazby nákladů byla stanovena na 133,39 %. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v oznámení o schválení úvěru, tedy označení splátky, datum splatnosti, výši splátky a její rozdělení na splátku úroku a splátku jistiny.

4. Z podacího archu bylo zjištěno, že dne , datum, byla předána poštovní přepravě doporučená zásilka odesílatelem žalobkyní, adresovaná žalovanému.

5. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 45.500 Kč, což je příjem ze zaměstnání. Výdaje má ve výši 17.360 Kč, což představuje životní minimum ve výši 4.860 Kč a dále za bydlení vynakládá částku ve výši 7.600 Kč, což je nájemné a inkaso a dále za splátky žalobkyni ve výši 4.900 Kč. Celkové výdaje pak byly stanoveny na částku 17.360 Kč s finanční rezervou ve výši 1.000 Kč.

6. Z karty klienta bylo zjištěno, že dne , datum, byla žalovanému vyplacena částka ve výši 95.000 Kč a splacena byla částka ve výši 16.346 Kč. Zbývá tedy doplatit částka ve výši 115.101,33 Kč. Nominální výše úvěru pak byla stanovena na částku 344.256 Kč a smluvní odměna za úvěr na částku ve výši 249.256 Kč. Počet splátek byl 48, datum uplatnění smluvní pokuty byl dne , datum, .

7. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru vyhotoveného žalobkyní ze dne , datum, bylo zjištěno, že je opatřen na místě podpisu žalovaného jedinečným kódem a obsahuje ujednání specifikovaná v žalobě, na základě, kterých žalobkyně požaduje své nároky v soudním řízení. Za žalobkyni je návrh podepsán nečitelným podpisem.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla dne , datum, převedena částka ve výši 95.000 Kč.

9. Z prohlášení klienta bylo zjištěno, že poskytl informace zprostředkovateli úvěru, a to ohledně osobních údajů, dále prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, nenachází se v hrozícím úpadku atd.

10. Z oznámení o provedení příkazu k úhradě , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalovaný pobíral mzdu od zaměstnavatele , právnická osoba, S.R.O., ve výši 40.876 Kč dne , datum, .

11. Z předsmluvního formuláře žalobkyně bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v návrhu smlouvy včetně popisu povinností, které žalovanému vzniknou při opomenutí platby s upozorněním, že to bude mít pro žalovaného závažné důsledky, např. nucený prodej majetku a potíže při získávání úvěru v budoucnosti. V předsmluvním formuláři jsou informace uvedené ve smlouvě o úvěru, v jejím návrhu, tedy výše úrokové sazby, výše smluvní pokuty, výše celkové částky, která bude uhrazena po dobu trvání smlouvy a výčet povinností, které žalovanému vzniknou v případě, že si nebude plnit své povinnosti řádně a včas.

12. Z výzvy k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění úvěru a vyzvala ho k úhradě neuhrazených splátek.

13. Z výzvy k zaplacení ze dne , datum, a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn žalobkyní na možnost zesplatnění úvěru s ohledem na neuhrazenou třetí splátku splatnou dne , datum, , čtvrtou splátku splatnou dne , datum, .

14. Z dodejky bylo zjištěno, že žalovaný si doporučenou výzvu od žalobkyně vyzvedl dne , datum, .

15. Z oznámení žalobkyně ze dne , datum, adresovaného žalovanému bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn na zesplatnění nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jejich prodlením, tj. částky v celkové výši 118.701 Kč, zbývající původní jistina úvěru je ve výši 94.493,03 Kč, úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 20.608,30 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč a úhrady za pojištění schopnosti splácet ve výši 2.002 Kč.

16. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení částky, která je specifikovaná v žalobě, s upozorněním na možnost soudního řízení a zvýšení nákladů v případě, že nebude tato částka uhrazena do patnácti dnů od odeslání tohoto oznámení.

17. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od , datum, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku účinného od , datum, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

19. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku účinného od , datum, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

20. Podle ust. § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od , datum, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

21. Podle ust. § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od , datum, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

22. Podle ust. § 1802 občanského zákoníku účinného od , datum, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

23. Podle ust. § 1803 občanského zákoníku účinného od , datum, má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.

24. Podle ust. § 1804 občanského zákoníku účinného od , datum, úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).

25. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku účinného od , datum, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

26. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku účinného od , datum, soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

27. Podle ust. § 8 občanského zákoníku účinného od , datum, zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

28. Podle ust. § 433 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od , datum, kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

29. Podle ust. § 1973 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od , datum, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.

30. Podle ust. § 576 občanského zákoníku účinného od , datum, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

31. Podle ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku účinného od , datum, má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

32. Podle ust. § 547 občanského zákoníku účinného od , datum, právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

33. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku účinného od , datum, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

34. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku účinného od , datum, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

35. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku účinného od , datum, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

36. Podle ust. § 2049 občanského zákoníku účinného od , datum, zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

37. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

38. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Podle ust. § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

40. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku účinného od , datum, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

41. Podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

42. Soud má za to, že návrh žalobkyně není zčásti důvodný, neboť je požadován na základě absolutně neplatného ujednání mezi stranami. Smlouva o úvěru včetně dalších jejích ujednání, např. v ust. bodu 6.4. smlouvy o přirůstání nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru k jistině a ujednání o výši úroků ve výši nominální úrokové sazby ve výši 87,51 % ročně, nepodléhají právní ochraně ve smyslu ust. § 580 odst. 1 obč. zák., a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, které se týkají sjednané smlouvy. Tyto sjednané nároky jsou tedy již nad rámec ochrany práva a mají charakter naopak zjevného zneužití práva dle § 8 obč. zák., které nepožívá právní ochrany. Je také třeba přihlédnout k dosavadní judikatuře v obdobných věcech, například k rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozhodnutí z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší soud připustil, že u půjčky, na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, když dlužníkem je osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Ujednání o výši úroků lze tedy považovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy v případě, že sjednaná výše úroků převyšuje hranici obvyklé výše úroků několikanásobně, nejméně však trojnásobně až čtyřnásobně. Výše úrokové sazby, která činila 87,51 %, převyšuje takto stanovenou úrokovou sazbu více jak čtyřnásobně, tedy ještě ve vyšším rozsahu, než mělo na mysli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se sice týká půjček mezi fyzickými osobami, ale lze ho vztáhnout i na vztah mezi žalobkyní a žalovaným. V této spojitosti pak dochází k podstatnému zvýšení RPSN, jíž se pak rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy. Obdobné závěry jsou i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky , spisová značka, a usnesení , spisová značka, ze dne , datum, , kde se hovoří o neplatnosti smluvního úroku, který desetkrát převyšuje průměrnou výši úroků poskytovaných bankami. Žalobkyně sice dopodrobna zjišťovala solventnost žalovaného, v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, avšak zjištěné údaje nevyhodnocovala správně. Je pravdou, že žalovaný v době uzavření smlouvy nefigurovala v žádném z rejstříku dlužníků. Údaje, které uvedla ve formuláři, na základě, kterého pak žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, že jeho celkový příjem dosahuje částky ve výši 45.500 Kč, a celkové výdaje byly vyčísleny na částku ve výši 17.360 Kč, naprosto neodpovídají skutečnosti. Žalovaný nebyl dotazován na to, jaké má skutečné výdaje s bydlením a skutečné výdaje na živobytí. Skutečné výdaje za bydlení ve formuláři uvedeny nejsou, a jsou tam uvedeny pouze hypotetické výdaje, stanovené žalobkyní ve formě tzv. životního minima na klienta. Náklady na bydlení a na stravu a další nezbytně nutné výdaje, např. na cestovné apod., pak činí daleko více, jak částku ve výši 12.460 Kč, které jsou uvedeny v hodnocení klienta. V době poskytnutí půjčky již žalovaný splácel splátky žalobkyni ve výši 4.900 Kč. Žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by žalovanému bylo dopodrobna vysvětleno tzv. „přirůstání příslušenství k jistině“ a pouze prohlášení klienta, který vzal na vědomí své povinnosti vyplývající ve vztahu k žalobkyni, nemůže nahrazovat jeho skutečnou vědomost o tom, že konečná výše dluhu je tzv. přirůstáním příslušenství k jistině, podstatně ovlivněna. Je tedy zřejmé, že žalobkyně poskytuje půjčky prostřednictvím zprostředkovatelů, kteří neprovádí kvalifikované poučení klientů, nezjišťují od klientů skutečné výdaje na bydlení a náklady na další životní potřeby a vychází pouze z hypotetických částek, které jsou tam dosazeny přímo počítačovým systémem provozovaným žalobkyní. Žalobkyně tedy formálně dostála svým povinnostem vyplývajícím ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy informovala na několika formulářích žalovaného o jeho povinnostech, zjistila si jeho příjmovou situaci, avšak úvěruschopnost nesprávně vyhodnotila, tak, aby mu mohla poskytnout úvěr, který nebude schopen žalovaný splácet. Není možno tento nesprávný postup přičítat k tíži žalovaného a tohoto neúměrně zatížit povinností platit nepřiměřený vysoký úrok z úvěru ve výši 87,51 %. Toto ujednání soud hodnotí jako ujednání neplatné dle § 1796 a § 8 občanského zákoníku účinného od , datum, . Tyto závěry soudu jsou také v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to rozhodnutím I ÚS 342/09 a II ÚS 3/06, když východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném prostředí s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednotlivě, formou formulářových smluv. Navíc ujednání nesmí být nepřiměřené, protože pokud je nepřiměřené, způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy o úvěru v neprospěch spotřebitele (nález Ústavního soudu I ÚS 3512/2011). Obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich poskytovatel v nepřehledné a složitě formulované podobě skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, neboť takové jednání poskytovatele by nebylo poctivé – usnesení Nejvyššího soudu ČR , spisová značka, .

43. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

44. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytování úvěru je předmětem podnikání žalobkyně, které žalobkyně legitimně provádí za účelem zisku, a to i zisku eventuálně vysokého. Je třeba trvat na tom, že vytváření vysokého zisku při výkonu podnikatelské činnosti je zcela legitimní záležitost, pokud se tak děje na základě transparentních smluvních ujednání a v souladu se smluvní svobodou a autonomií. To platí, i pokud jde o oblast poskytování úvěrů. Nemravnost svobodně sjednané výše úroků lze však dle názoru krajského soudu ve výjimečných případech a extrémních situacích shledat. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , všechna dostupná na www.nsoud.cz.

45. Pokud byla ve smlouvě o úvěru sjednána jako „pevná úroková sazba“ sazba ve výši 87,51 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři, je třeba tuto sazbu posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1. smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru “nominální“, neboť rozdíl mezi úrokovou a nominální úrokovou mírou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně u nominální a efektivní úrokové míry se jedná o ekonomické kategorie, kde nominální úroková míra, je úroková míra sjednaná mezi účastníky a nominální sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 87,51 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat za mezi účastníky sjednanou. Navíc je nutno při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy vycházet nejen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

46. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informován v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároku dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy, musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a Kol.: občanský zákoník, V. závazkové právo: obecná část /§ 1721 až § 2054/. Komentář, I. vydání, , adresa, , , právnická osoba, . Beck 2014, s. 314-328). Existence institutu neúměrného zkrácení, tedy neplatnost ujednání o úrocích, nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (případně i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, pak se lze domáhat jejich splnění žalobou na plnění. V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci, které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

47. Soud poukazuje na to, že pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku v minulosti totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol: občanský zákoník I. obecná část /§ 1 až § 654/. Komentář, I. vydání, , adresa, , , právnická osoba, . Beck 2014, strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků.

48. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva o úvěru a žalobkyni vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 991 a násl. o. z., a to v rozsahu vydání toho, co žalovaný získal (§ 2993 o. z.), tedy rozdíl mezi částkou ve výši 95.000 Kč, která byla žalovanému zaslána na účet a částkou ve výši 16.346 Kč, kterou žalovaný uhradil. Žalobkyni vzniklo právo na plnění v rozsahu částky 78.654 Kč, představující bezdůvodné obohacení na základě neplatného právního úkonu, který je žalovaný povinen vydat. Tím, že žalovaný nesplatil řádně a včas, dostal se do prodlení a soud přiznal žalobkyni dle § 1970 o. z. také úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších novel.

49. Náklady řízení pak byly přiznány dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, soud pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.