216 C 31/2020

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Simonou Řežuchovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 19.943 Kč s příslušenstvím, o 4.229,10 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15.300 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 15.300 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4.643 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 4.643 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 4.229,10 Kč a úrok ve výši 43,21 % ročně z částky 17.216,83 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 38.880 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 19.943 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 1. 2020 do zaplacení, dále částky 4.229,10 Kč představující smluvní pokutu a úroku ve výši 43,21 % ročně z částky 17.216,83 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 38.880 Kč, s odůvodněním, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] která byla podepsána dne 23. 7. 2019. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 18.000 Kč, který se zavázal splácet společně s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby ve výši 52,88 % ročně po dobu 36 měsíců v měsíčních splátkách po 900 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem srpnem 2019, dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně splácet úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladu o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné a dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích SOLUS a NRKI. Dále byl proveden scoring klienta, což je interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, zda žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí smlouvu, zda jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zda zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když do data zesplatnění celého úvěru uhradil žalobkyni třikrát 900 Kč, tedy celkem 2.700 Kč. Žádnou částku pak neuhradil po zesplatnění úvěru. Ještě před zesplatněním celého úvěru žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 498 Kč, což představuje 249 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 4, 5, u kterých se ocitl v prodlení o délce tří dnů, tedy dvakrát 249 Kč, s tím, že smluvní pokuta je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě deseti dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení pak žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, když dle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této náhrady u splátek 4, 5, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy 2 krát 200 Kč. Tato náhrada nákladů dle uzavřené smlouvy je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě deseti dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 od splátky číslo 2 splatné 17. 11. 2019, a k datu 21. 1. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Dle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky z poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 19.045,98 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 23. 1. 2020, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky z poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě shora uvedeného pak žalobkyně požaduje na nové jistině úvěru 19.045,98 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina částku 19.045,98 Kč, což odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 17.216,83 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 1.829,15 Kč). Dále dluží žalobkyni smluvní pokutu ve výši 498 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny úvěru 19.045,98 Kč za každý den prodlení s její úhradou, a to od 23. 1. 2020 do zaplacení. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu vyčíslenou pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy k datu 31. 8. 2020, jež byla vyčíslena na částku 4.229,10 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 17.216,83 Kč ode dne 23. 1. 2020 do zaplacení v minimální úrokové sazbě 43,21 %, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne za dobu od 23. 1. 2020 částky 38.880 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 23. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalovanému, že jeho úvěr byl schválen ve výši 18.000 Kč, s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, bude ve výši 32.400 Kč. Doba trvání úvěru byla stanovena na 36 měsíců a výše splátky na částku 900 Kč. Splátky měly být hrazeny nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla stanovena na 52,88 % a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.

1. části B smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den 21,60 Kč. Výše roční procentní sazby nákladů byla stanovena na 52,88 %. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v oznámení o schválení úvěru, tedy označení splátky, datum splatnosti, výši splátky a její rozdělení na splátku úroku a splátku jistiny.

4. Z podacího archu bylo zjištěno, že dne 13. 8. 2020 byla předána poštovní přepravě doporučená zásilka odesílatelem žalobkyní, adresovaná žalovanému.

5. Z karty klienta bylo zjištěno, že dne 23. 7. 2019 byla žalovanému vyplacena částka 18.000 Kč a splacena byla částka 2.700 Kč. Zbývá doplatit částku ve výši 19.045,98 Kč. Nominální výše úvěru pak byla stanovena na částku 32.400 Kč a smluvní odměna za úvěr na částku 14.400 Kč. Počet splátek byl 36, datum uplatnění smluvní pokuty byl 21. 1. 2020.

6. Z oznámení žalobkyně ze dne 21. 1. 2020 adresovaného žalovanému bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn na zesplatnění nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jejich prodlením, tj. částky v celkové výši 19.973 Kč, zbývající původní jistina úvěru je 17.216,83 Kč, úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru 1.829,15 Kč, neuhrazené smluvní pokuty 498 Kč a náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením 400 Kč.

7. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru vyhotoveného žalobkyní ze dne 23. 7. 2019 bylo zjištěno, že je opatřen podpisem žalovaného a obsahuje ujednání specifikovaná v žalobě, na základě kterých žalobkyně požaduje své nároky v soudním řízení.

8. Z výzev k zaplacení ze dne 18. 12. 2019 a 17. 1. 2020 a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn žalobkyní na možnost zesplatnění úvěru s ohledem na neuhrazenou druhou, čtvrtou a pátou splátku splatných dne 17. 11. 2019, 17. 12. 2019.

9. Z předsmluvního formuláře žalobkyně bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v návrhu smlouvy včetně popisu povinností, které žalovanému vzniknou při opomenutí platby s upozorněním, že to bude mít pro žalovaného závažné důsledky, např. nucený prodej majetku a potíže při získávání úvěru v budoucnosti. V předsmluvním formuláři jsou informace uvedené ve smlouvě o úvěru, v jejím návrhu, tedy výše úrokové sazby, výše smluvní pokuty, výše celkové částky, která bude uhrazena po dobu trvání smlouvy a výčet povinností, které žalovanému vzniknou v případě, že si nebude plnit své povinnosti řádně a včas.

10. Ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že průměrná úroková sazba byla ve 3. čtvrtletí roku 2019 u spotřebitelských splátkových úvěrů ve výši 20.000 Kč v rozmezí od 17,10 % ročně do 22,40 % ročně, s tím, že byla určena individuálně a je výsledkem kombinace doby splatnosti, výše poskytované částky a dosaženého skóre klienta. [právnická osoba], pak činila úroková sazba 21,9 %, u [právnická osoba], 2,9 % - 19,9 % ročně, u [právnická osoba], činila výši 19,9 % ročně a u [právnická osoba], činila 4,9 – 11,9 % ročně, u [právnická osoba], činila výše úrokové sazby 9,39 % ročně.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla dne 23. 7. 2019 převedena částka 18.000 Kč.

12. Ze skóre klienta bylo zjištěno, že žalovaný je hodnocen písmenem N, což znamená neurčitý a skóre je vyčísleno na 337, což odpovídá vyjádření rizikovosti v rozmezí 24,2 % – 13,9 %.

13. Z výpisu z NRKI bylo zjištěno, že žalovaný má skóre 297, což je druhá kategorie – menší riziko, možnost lepší nabídky tenoru a vyplacení.

14. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že žalovaný měl v rozmezí od 20. 5. 2019 do 16. 6. 2019 kredit 69.329,10 Kč a debet mínus 69.316,61 Kč.

15. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení částky, která je specifikovaná v žalobě, s upozorněním na možnost soudního řízení a zvýšení nákladů v případě, že nebude tato částka uhrazena do patnácti dnů od odeslání tohoto oznámení.

16. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

18. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

19. Podle ust. § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

20. Podle ust. § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

21. Podle ust. § 1802 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

22. Podle ust. § 1803 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.

23. Podle ust. § 1804 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).

24. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

25. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

26. Podle ust. § 8 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

27. Podle ust. § 433 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

28. Podle ust. § 1973 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.

29. Podle ust. § 576 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

30. Podle ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

31. Podle ust. § 547 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

32. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

33. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

34. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

35. Podle ust. § 2049 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

36. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

38. Podle ust. § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

39. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. Podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

41. Soud má za to, že návrh žalobkyně je převážně nedůvodný, neboť je požadován na základě absolutně neplatného ujednání mezi stranami. Smlouva o úvěru a veškeré její ujednání, např. obsažené v ust. bodu 6.4. smlouvy o přirůstání nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru k jistině a ujednání o výši úroků ve výši efektivní úrokové sazby 52,88 % ročně, nepodléhají právní ochraně ve smyslu ust. § 580 odst. 1 obč. zák., a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, které se týkají sjednané smlouvy. Tyto sjednané nároky jsou tedy již nad rámec ochrany práva a mají charakter naopak zjevného zneužití práva dle § 8 obč. zák., které nepožívá právní ochrany. Je také třeba přihlédnout k dosavadní judikatuře v obdobných věcech, například k rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozhodnutí z 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ve kterém Nejvyšší soud připustil, že u půjčky, na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, když dlužníkem je osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Ujednání o výši úroků lze tedy považovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy v případě, že sjednaná výše úroků převyšuje hranici obvyklé výše úroků několikanásobně, nejméně však trojnásobně až čtyřnásobně. Ze zpráv bankovních ústavů bylo zjištěno, že v daném místě a čase poskytnutí úvěru byla v červenci 2019 průměrná úroková sazba v rozmezí od 4,9 % do 22,40 % ročně. Výše úrokové sazby, která činila 52,88 %, převyšuje takto stanovenou úrokovou sazbu více jak dvojnásobně (záleží na tom, v jakém rozmezí byly požadovány úroky, tedy v minimální výši 4,9 % ročně, či maximální výši 22,4 % ročně), tedy ještě ve vyšším rozsahu, než mělo na mysli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se sice týká půjček mezi fyzickými osobami, ale lze ho vztáhnout i na vztah mezi žalobkyní a žalovaným. V této spojitosti pak dochází k podstatnému zvýšení RPSN, jíž se pak rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy. Obdobné závěry jsou i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 21 Cdo 1484/2004 a usnesení 26 Cdo 1587/2015 ze dne 8. 12. 2015, kde se hovoří o neplatnosti smluvního úroku, který desetkrát převyšuje průměrnou výši úroků poskytovaných bankami. Žalobkyně sice dopodrobna zjišťovala solventnost žalovaného, v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, avšak zjištěné údaje nevyhodnocovala správně. Je pravdou, že žalovaný v době uzavření smlouvy nefiguroval v žádném z rejstříku dlužníků. Žalobkyně navíc neposkytla soudu údaje ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného, když pouze vycházela z výpisu z NRKI, nepředložila žádné důkazy o tom, že by měla k dispozici konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného. Pokud žalobkyně vycházela z výpisu z účtu, který žalovaný předložil při sjednávání úvěru, tak mohla zjistit, že za období od 20. 5. 2019 do 16. 6. 2019 měl kreditní obrat 69.329,10 Kč a debetní obrat mínus 69.316,61 Kč. Z tohoto způsobu hospodaření je zřejmé, že žalovanému nevznikaly žádné finanční rezervy na to, aby mohl žalobkyni platit jakoukoli splátku, neboť jeho příjmy a výdaje byly naprosto vyrovnané. Výše sjednané splátky 900 Kč pak nemohla být žalovaným hrazena, neboť při jeho způsobu hospodaření neměl žádné volné finanční prostředky na to, aby takto sjednanou minimální splátku hradil. Navíc z výpisu z účtu vyplývá, že většina operací byla prováděna ve prospěch [anonymizována tři slova], když se jednalo o operace v rámci debetních obratů. Žalobkyně nedostála svým povinnostem vyplývajícím ze zákona o spotřebitelském úvěru, když informovala na několika formulářích žalovaného o jeho povinnostech, avšak nezjistila si řádně jeho příjmovou situaci, například výplatními páskami nebo pracovní smlouvou a došlo k tomu, že úvěruschopnost žalovaného nesprávně vyhodnotila, tak, aby mu mohla poskytnout úvěr, který nebude schopen žalovaný splácet, neboť jeho příjmy a výdaje jsou téměř totožné a nemá tedy k dispozici dostatek volných finančních prostředků na hrazení sjednaných splátek. Není možno tento nesprávný postup přičítat k tíži žalovaného a toho neúměrně zatížit povinností platit nepřiměřený vysoký úrok z úvěru 43,21 %, byť je omezen na částku 38.880 Kč. Toto ujednání soud hodnotí jako ujednání neplatné dle § 1796 a § 8 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 Tyto závěry soudu jsou také v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to rozhodnutí I ÚS 342/09 a II ÚS 3/06, když východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném prostředí s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednotlivě, formou formulářových smluv. Navíc ujednání nesmí být nepřiměřené, protože pokud je nepřiměřené, způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy o úvěru v neprospěch spotřebitele (nález Ústavního soudu I ÚS 3512/2011). Obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich poskytovatel v nepřehledné a složitě formulované podobě skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, neboť takové jednání poskytovatele by nebylo poctivé – usnesení Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 3461/2015.

42. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

43. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytování úvěru je předmětem podnikání žalobkyně, které žalobkyně legitimně provádí za účelem zisku, a to i zisku eventuálně vysokého. Je třeba trvat na tom, že vytváření vysokého zisku při výkonu podnikatelské činnosti je zcela legitimní záležitost, pokud se tak děje na základě transparentních smluvních ujednání a v souladu se smluvní svobodou a autonomií. To platí, i pokud jde o oblast poskytování úvěrů. Nemravnost svobodně sjednané výše úroků lze však dle názoru krajského soudu ve výjimečných případech a extrémních situacích shledat. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna dostupná na www.nsoud.cz.

44. Pokud byla ve smlouvě o úvěru sjednána jako„ pevná úroková sazba“ sazba ve výši 52,88 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři, je třeba tuto sazbu posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1. smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru“ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně u nominální a efektivní úrokové míry se jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 52,88 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat za mezi účastníky sjednanou. Navíc je nutno při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy vycházet nejen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

45. Pokud žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 občanského zákoníku, když občanský zákoník zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku, kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak tento názor žalobkyně není správný. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud má za to, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informován v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároku dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy, musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a Kol.: občanský zákoník, V. závazkové právo: obecná část /§ 1721 až § 2054 Komentář, I. vydání, Praha, C. H. Beck 2014, s. 314-328). Existence institutu neúměrného zkrácení, tedy neplatnost ujednání o úrocích, nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (případně i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, pak se lze domáhat jejich splnění žalobou na plnění. V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

46. Soud poukazuje na to, že pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku v minulosti totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol: občanský zákoník I. obecná část /§ 1 až § 654/. Komentář, I. vydání, Praha, C. H. Beck 2014, strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků.

47. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva o úvěru a žalobkyni vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 991 a násl. o. z., a to v rozsahu vydání toho, co žalovaný získal (§ 2993 o. z.), tedy rozdíl mezi částkou 18.000 Kč, která byla žalovanému zaslána na účet a částkou 2.700 Kč, kterou žalovaný uhradil. Žalobkyni vzniklo právo na plnění v rozsahu 15.300 Kč, když ve zbývající části byl návrh zamítnut, neboť je nedůvodný.

48. Tím, že žalovaný nezaplatil řádně a včas, dostal se do prodlení a žalobkyni vzniklo právo po něm požadovat také úroky z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1992 Sb., ve znění pozdějších novel. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně, aby žalovaný zaplatil také úroky z prodlení.

49. Náklady řízení pak byly přiznány dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, soud pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.