216 C 41/2019

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Simonou Řežuchovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 121.153 Kč s příslušenstvím

I. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15.703 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení -) z částky 121.153 Kč ve výši 9 % ročně od 19. 8. 2019 do 27. 11. 2019, -) z částky 115.603 Kč ve výši 9 % ročně od 28. 11. 2019 do 2. 1. 2020, -) z částky 110.053 Kč ve výši 9 % ročně od 3. 1. 2020 do 24. 1. 2020, -) z částky 104.503 Kč ve výši 9 % ročně od 25. 1. 2020 do 24. 2. 2020, -) z částky 98.953 Kč ve výši 9 % ročně od 25. 2. 2020 do 26. 3. 2020, -) z částky 93.403 Kč ve výši 9 % ročně od 27. 3. 2020 do 27. 4. 2020, -) z částky 87.853 Kč ve výši 9 % ročně od 28. 4. 2020 do 27. 5. 2020, -) z částky 82.303 Kč ve výši 9 % ročně od 28. 5. 2020 do 20. 7. 2020, -) z částky 76.753 Kč ve výši 9 % ročně od 21. 7. 2020 do 22. 9. 2020, -) z částky 65.653 Kč ve výši 9 % ročně od 23. 9. 2020 do 17. 12. 2020, -) z částky 49.003 Kč ve výši 9 % ročně od 18. 12. 2020 do 26. 1. 2021, -) z částky 43.453 Kč ve výši 9 % ročně od 27. 1. 2021 do 1. 3. 2021, -) z částky 37.903 Kč ve výši 9 % ročně od 2. 3. 2021 do 30. 3. 2021, -) z částky 32.353 Kč ve výši 9 % ročně od 31. 3. 2021 do 3. 5. 2021, -) z částky 26.803 Kč ve výši 9 % ročně od 4. 5. 2021 do 31. 5. 2021, -) z částky 21.253 Kč ve výši 9 % ročně od 1. 6. 2021 do 28. 6. 2021, -) z částky 15.703 Kč ve výši 9 % ročně od 29. 6. 2021 do zaplacení, částku ve výši 36.646,56 Kč, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 97.470,16 Kč od 18. 10. 2018 do 26. 3. 2020, úrok ve výši 102,64 Kč ročně z částky 92.005,74 Kč od 27. 3. 2020 do 27. 4. 2020, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 86.455,74 Kč od 28. 4. 2020 do 27. 5. 2020, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 80.905,74 Kč od 28. 5. 2020 do 20. 7. 2020, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 75.355,74 Kč od 21. 7. 2020 do 22. 9. 2020, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 64.255,74 Kč od 23. 9. 2020 do 17. 12. 2020, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 47.605,74 Kč od 18. 12. 2020 do 26. 1. 2021, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 42.055,74 Kč od 27. 1. 2021 do 1. 3. 2021, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 36.505,74 Kč od 2. 3. 2021 do 30. 3. 2021, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 30.955,74 Kč od 31. 3. 2021 do 3. 5. 2021, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 25.405,74 Kč od 4. 5. 2021 do 31. 5. 2021, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 19.855,74 Kč od 1. 6. 2021 do 28. 6. 2021, úrok ve výši 102,64 % ročně z částky 14.305,74 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 239.392 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2.517,16 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 121.153 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 8. 2019 do zaplacení, dále částky 36.646,56 Kč představující smluvní pokutu a úroku ve výši 102,64 % ročně z částky 97.470,16 Kč od 18. 10. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 239.392 Kč, s odůvodněním, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] která byla podepsána dne 1. 6. 2018. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100.000 Kč, který se zavázal splácet společně s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby ve výši 167,74 % ročně po dobu 18 měsíců v měsíčních splátkách po 11.083 Kč, splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červencem 2018, dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně splácet úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladu o příjmech, výpisu z bankovního účtu, prohlášení dlužníka, pracovní smlouvy a výplatní pásky. Bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné a dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích SOLUS a NRKI. Dále byl proveden scoring klienta, což je interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, zda žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí smlouvu, zda jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zda zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když do data zesplatnění celého úvěru uhradil žalobkyni celkem 13.083 Kč a po zesplatnění žalobkyni neuhradil ničeho. Ještě před zesplatněním celého úvěru žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, což představuje 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 2, 3, u kterých se ocitl v prodlení o délce více jak 15 dnů, tedy dvakrát 499 Kč. V důsledku prodlení žalovaného pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 od splátky číslo 2 splatné 12. 8. 2018, a k datu 16. 10. 2018 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Dle bodu 12.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky z poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 119.755,74 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 18. 10. 2018, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky z poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě shora uvedeného pak žalobkyně požaduje na nové jistině úvěru 119.755,74 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina částku 119.755,74 Kč, což odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 97.470,16 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 22.285,58 Kč). Dále dluží žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny úvěru 199.755,74 Kč za každý den prodlení s její úhradou, a to od 18. 10. 2018 do zaplacení. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu vyčíslenou pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy k datu 19. 8. 2019, jež byla vyčíslena na částku 36.646,56 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 97.470,16 Kč ode dne 18. 10. 2018 do zaplacení v minimální úrokové sazbě 102,64 %, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne za dobu od 18. 10. 2018 částky 239.392 Kč. V průběhu řízení pak žalovaný dluh vůči žalobkyni průběžně splácel, když uhradil celkem částku 105.450 Kč, o kterou byl vzat návrh částečně zpět, a řízení v této části bylo zastaveno dle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř., když proti tomuto postupu žalovaný nesdělil nesouhlas. Předmětem řízení se pak stalo zaplacení částky uvedené ve výroku I. rozsudku, která dle žalobkyně představovala dlužnou částku po částečném zpětvzetí žaloby.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, i když v průběhu řízení v rámci smírného vyřešení věci uhradil žalobkyni celkem částku 105.450 Kč, neboť namítal neplatnost smlouvy.

3. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 5. 6. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila žalovanému, že jeho úvěr byl schválen ve výši 100.000 Kč, s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, bude ve výši 199.494 Kč. Doba trvání úvěru byla stanovena na 18 měsíců a výše splátky na částku 11.083 Kč. Splátky měly být hrazeny nejpozději 12. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla stanovena na 167,74 % a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy způsobem dle smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den 285,11 Kč. Výše roční procentní sazby nákladů byla stanovena na 158,51 %. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v oznámení o schválení úvěru, tedy označení splátky, datum splatnosti, výši splátky a její rozdělení na splátku úroku a splátku jistiny.

4. Z podacího archu bylo zjištěno, že dne 1. 8. 2019 byla předána poštovní přepravě doporučená zásilka odesílatelem žalobkyní, adresovaná žalovanému.

5. Z karty klienta bylo zjištěno, že dne 4. 6. 2018 byla žalovanému vyplacena částka 100.000 Kč a splacena byla částka 13.083 Kč. Zbývá doplatit částku ve výši 119.755,74 Kč. Nominální výše úvěru pak byla stanovena na částku 199.494 Kč a smluvní odměna za úvěr na částku 99.494 Kč. Počet splátek byl 18, datum uplatnění smluvní pokuty byl 16. 10. 2018.

6. Z oznámení žalobkyně ze dne 16. 10. 2018 adresovaného žalovanému bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn na zesplatnění nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jejich prodlením, tj. částky v celkové výši 121.153 Kč, zbývající původní jistina úvěru je 97.470,16 Kč, úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru 22.285,58 Kč, neuhrazené smluvní pokuty 998 Kč a náklady vzniklé z prodlení ve výši 400 Kč.

7. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru vyhotoveného žalobkyní ze dne 1. 6. 2018 bylo zjištěno, že je opatřen podpisem žalovaného a obsahuje ujednání specifikovaná v žalobě, na základě kterých žalobkyně požaduje své nároky v soudním řízení.

8. Z výzev k zaplacení ze dne 15. 10. 2018 a 12. 9. 2018 a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn žalobkyní na možnost zesplatnění úvěru s ohledem na neuhrazenou druhou, třetí a čtvrtou splátku splatných dne 12. 8. 2018, 12. 9. 2018 a 12. 10. 2018.

9. Z předsmluvního formuláře žalobkyně bylo zjištěno, že obsahuje údaje uvedené v návrhu smlouvy včetně popisu povinností, které žalovanému vzniknou při opomenutí platby s upozorněním, že to bude mít pro žalovaného závažné důsledky, např. nucený prodej majetku a potíže při získávání úvěru v budoucnosti. V předsmluvním formuláři jsou informace uvedené ve smlouvě o úvěru, v jejím návrhu, tedy výše úrokové sazby, výše smluvní pokuty, výše celkové částky, která bude uhrazena po dobu trvání smlouvy a výčet povinností, které žalovanému vzniknou v případě, že si nebude plnit své povinnosti řádně a včas.

10. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 26.656 Kč, představující příjem ze zaměstnání. Výdaje má 4.410 Kč, což představuje životní minimum ve výši 3.410 Kč, dále za bydlení 1.000 Kč, a celkové výdaje spolu s rezervou 1.000 Kč jsou 5.410 Kč. Po odpočtu příjmů a výdajů a finanční rezervy byly volné zdroje 21.246 Kč.

11. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že v době poskytnutí úvěru byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba] s. r. o.., a to od 15. 8. 2017 do 28. 2. 2018, s tím, že dohodou ze dne 1. 2. 2018 byl změněn pracovní poměr na dobu neurčitou. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovanému byla vyplacena za duben 2018 mzda 23.436 Kč a za březen 2018 – 29.866 Kč.

12. Ze skóre žalovaného bylo zjištěno, že bylo stanoveno na číslo 191, což znamená, že smlouva je hodnocena jako smlouva prvé kategorie, tedy vyšší riziko.

13. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že počáteční stav na účtu žalovaného byl mínus 5.052,74 Kč, a konečný mínus 5.111,25 Kč.

14. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla dne 4. 6. 2018 převedena částka 100.000 Kč.

15. Z výpisu registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný v době jeho pořízení měl dlužnou částku po splatnosti ve výši 9.940 Kč.

16. Z předžalobní výzvy ze dne 31. 7. 2019 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení částky, která je specifikovaná v žalobě, s upozorněním na možnost soudního řízení a zvýšení nákladů v případě, že nebude tato částka uhrazena do patnácti dnů od odeslání tohoto oznámení.

17. Ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že k 1. 6. 2018 byla průměrná úroková sazba při poskytování úvěru bez zajištění ve výši 100.000 Kč ve výši 14,49 % ročně, ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že průměrná úroková sazba u spotřebitele do 100.000 Kč byla 9,9 % ročně, s tím, že byla odstupňována podle tarifu a měněna po roce či po dvou letech, dále byla požadována sazba u spotřebitele ve výši 19,9 % ročně, ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že v daném období byly poskytovány úvěry v rozmezí od 5,9 % do 26,10 % ročně, ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že úroková sazba úvěru bez zajištění činila pro půjčky do 200.000 Kč 6,9 – 15,9 % ročně, ze zprávy [právnická osoba], bylo zjištěno, že úroková sazba byla 11,5 % ročně.

18. Z výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že oslovil telefonicky žalobkyni a následně si sjednal schůzku s její zprostředkovatelkou v kanceláři v [obec]. Předložil jí požadované dokumenty, a to pracovní smlouvu s dodatkem, výpis z účtu a také mzdový list. Nikdo se ho neptal na skutečné náklady spojené s bydlením, ty tam byly vyplněny dle rozhodnutí zprostředkovatelky žalobkyně ve výši 1.000 Kč, ačkoliv neodpovídaly jeho tehdy skutečným nákladům, které platil za nájem jednoho pokoje v rodinném domě v [obec], který byl stanoven ve výši 3.500 Kč měsíčně, neboť se s majiteli domu znal. V té době již měl dluh vůči [právnická osoba], který pravidelně měsíčně splácel v částce 8.300 Kč. Tento dluh splácí řádně a včas, nemá tam žádné prodlevy. Dále v té době již měl dluh u společnosti [právnická osoba], když se jednalo o dluh, který si vzal v souvislosti s úhradou kupní ceny za auto, a který rovněž splácel v měsíčních splátkách po 2.600 Kč. V roce 2018 ještě manželku neměl, oženil se v prosinci 2019, neměl ani žádnou vyživovací povinnost. Při jednání ohledně uzavření smlouvy mu nebylo vysvětlováno, o co jde v případě přirůstání úroku k jistině či co je dvojí úročení. V podstatě mu byla předložena smlouva žalobkyně, aby si ji přečetl, bez podrobnějšího vysvětlení jednotlivých práv a povinností, a když ji podepsal, tak teprve poté zjistil, že bude muset hradit nepřiměřeně vysoký úrok, a to nejen z půjčené částky, ale i z případného dluhu, který by měl k zapůjčené částce přirůst. Kdyby věděl, že jeho závazky budou tímto způsobem narůstat, tak by smlouvu neuzavřel, a hledal by jiné varianty k tomu, aby získal finanční prostředky. Z tohoto důvodu namítá neplatnost smlouvy o úvěru. Žalovaný určitě neměl životní měsíční spotřebu 3.410 Kč, tak jak je uvedeno v hodnocení klienta, protože jenom za telekomunikační služby platil 500 Kč a rozhodně za stravu dával více jak 3.000 Kč měsíčně, dále měl náklady za dopravu, musel se dopravovat z místa bydliště do práce do [anonymizováno] a zpět, navíc je kuřák, má pravidelné výdaje v souvislosti s kouřením a částka 3.410 Kč naprosto neodpovídá realitě, když ani na skutečné životní náklady nebyl dotazován.

19. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

21. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

22. Podle ust. § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

23. Podle ust. § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

24. Podle ust. § 1802 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

25. Podle ust. § 1803 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.

26. Podle ust. § 1804 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).

27. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

28. Podle ust. § 3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

29. Podle ust. § 8 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

30. Podle ust. § 433 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

31. Podle ust. § 1973 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.

32. Podle ust. § 576 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

33. Podle ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

34. Podle ust. § 547 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

35. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

36. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

37. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

38. Podle ust. § 2049 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

39. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

40. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

41. Podle ust. § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

42. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

43. Podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

44. Soud má za to, že návrh žalobkyně je převážně nedůvodný, neboť je požadován na základě absolutně neplatného ujednání mezi stranami. Smlouva o úvěru a veškeré její ujednání, např. obsažené v ust. bodu 6.4. smlouvy o přirůstání nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru k jistině a ujednání o výši úroků ve výši efektivní úrokové sazby 167,74 % ročně, nepodléhají právní ochraně ve smyslu ust. § 580 odst. 1 obč. zák., a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, které se týkají sjednané smlouvy. Tyto sjednané nároky jsou tedy již nad rámec ochrany práva a mají charakter naopak zjevného zneužití práva dle § 8 obč. zák., které nepožívá právní ochrany. Je také třeba přihlédnout k dosavadní judikatuře v obdobných věcech, například k rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozhodnutí z 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ve kterém Nejvyšší soud připustil, že u půjčky, na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, když dlužníkem je osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Ujednání o výši úroků lze tedy považovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy v případě, že sjednaná výše úroků převyšuje hranici obvyklé výše úroků několikanásobně, nejméně však trojnásobně až čtyřnásobně. Z tabulky ČNB bylo zjištěno, že v červnu 2018 byla průměrná úroková sazba v rozmezí od 5,9 % do 26,10 % ročně. Výše úrokové sazby, která činila 167,74 %, převyšuje takto stanovenou úrokovou sazbu více jak šestinásobně (záleží na tom, v jakém rozmezí byly požadovány úroky, tedy v minimální výši 5,9 % ročně, či maximální výši 26,10 % ročně), tedy ještě ve vyšším rozsahu, než mělo na mysli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se sice týká půjček mezi fyzickými osobami, ale lze ho vztáhnout i na vztah mezi žalobkyní a žalovaným. V této spojitosti pak dochází k podstatnému zvýšení RPSN, jíž se pak rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy. Obdobné závěry jsou i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 21 Cdo 1484/2004 a usnesení 26 Cdo 1587/2015 ze dne 8. 12. 2015, kde se hovoří o neplatnosti smluvního úroku, který desetkrát převyšuje průměrnou výši úroků poskytovaných bankami. Žalobkyně sice dopodrobna zjišťovala solventnost žalovaného, v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, avšak zjištěné údaje nevyhodnocovala správně. Je pravdou, že žalovaný v době uzavření smlouvy nefiguroval v žádném z rejstříku dlužníků. Údaje, které uvedl ve formuláři, na základě kterého pak žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, tedy, že jeho celkový příjem dosahuje 26.656 Kč, celkové výdaje byly vyčísleny na částku 5.410 Kč a volné zdroje pak byly vyčísleny na částku 21.246 Kč, však neodpovídají skutečnosti. Není vůbec počítáno s dalšími výdaji, které žalovanému mohou vzniknout, například v souvislosti s léky a úhradou dalších potřeb, když měsíční životní výdaje byly stanoveny pouze částkou 3.410 Kč, která je naprosto nereálná. Žalovaný nebyl dotazován na to, jaké má skutečné výdaje s bydlením. Lze tedy přepokládat, že náklady na bydlení stanovené ve výši 1.000 Kč byly stanoveny samotnou žalobkyní a nikoliv dle skutečných nákladů zjištěných od žalovaného. Skutečné výdaje za bydlení ve formuláři uvedeny nejsou, a jsou tam uvedeny pouze hypotetické výdaje. Náklady na bydlení a další životní náklady jsou vyčísleny zcela nereálnými částkami 3.410 Kč a 1.000 Kč, které snad neodpovídají ani bydlení na ubytovně, a může pokrýt maximálně náklady za odběr médií, elektřiny, plynu, vody apod., a nikoliv za celkové náklady na bydlení a další životní náklady. Žalobkyně také nevzala v úvahu informaci uvedenou v registru SOLUS, že žalovaný má po splatnosti evidovánu částku 9.940 Kč.

45. Žalobkyně tedy formálně dostála svým povinnostem vyplývajícím ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy informovala na několika formulářích žalovaného o jeho povinnostech, zjistila si jeho příjmovou situaci, avšak úvěruschopnost nesprávně vyhodnotila, tak, aby mu mohla poskytnout úvěr, který nebude schopen žalovaný splácet. Není možno tento nesprávný postup přičítat k tíži žalovaného a toho neúměrně zatížit povinností platit nepřiměřený vysoký úrok z úvěru 102,64 %, byť je omezen na částku 239.392 Kč. Toto ujednání soud hodnotí jako ujednání neplatné dle § 1796 a § 8 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 Tyto závěry soudu jsou také v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to rozhodnutí I ÚS 342/09 a II ÚS 3/06, když východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném prostředí s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednotlivě, formou formulářových smluv. Navíc ujednání nesmí být nepřiměřené, protože pokud je nepřiměřené, způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy o úvěru v neprospěch spotřebitele (nález Ústavního soudu I ÚS 3512/2011). Obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich poskytovatel v nepřehledné a složitě formulované podobě skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, neboť takové jednání poskytovatele by nebylo poctivé – usnesení Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 3461/2015.

46. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

47. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytování úvěru je předmětem podnikání žalobkyně, které žalobkyně legitimně provádí za účelem zisku, a to i zisku eventuálně vysokého. Je třeba trvat na tom, že vytváření vysokého zisku při výkonu podnikatelské činnosti je zcela legitimní záležitost, pokud se tak děje na základě transparentních smluvních ujednání a v souladu se smluvní svobodou a autonomií. To platí, i pokud jde o oblast poskytování úvěrů. Nemravnost svobodně sjednané výše úroků lze však dle názoru krajského soudu ve výjimečných případech a extrémních situacích shledat. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna dostupná na www.nsoud.cz.

48. Pokud byla ve smlouvě o úvěru sjednána jako„ pevná úroková sazba“ sazba ve výši 167,74 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři, je třeba tuto sazbu posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1. smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru“ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně u nominální a efektivní úrokové míry se jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 167,74 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat za mezi účastníky sjednanou. Navíc je nutno při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy vycházet nejen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

49. Pokud žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 občanského zákoníku, když občanský zákoník zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku, kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak tento názor žalobkyně není správný. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud má za to, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informován v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároku dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy, musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a Kol.: občanský zákoník, V. závazkové právo: obecná část /§ 1721 až § 2054 Komentář, I. vydání, Praha, C. H. Beck 2014, s. 314-328). Existence institutu neúměrného zkrácení, tedy neplatnost ujednání o úrocích, nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (případně i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, pak se lze domáhat jejich splnění žalobou na plnění. V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

50. Soud poukazuje na to, že pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 občanského zákoníku, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku v minulosti totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol: občanský zákoník I. obecná část /§ 1 až § 654/. Komentář, I. vydání, Praha, C. H. Beck 2014, strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků.

51. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva o úvěru a žalobkyni vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 991 a násl. o. z., a to v rozsahu vydání toho, co žalovaný získal (§ 2993 o. z.), tedy rozdíl mezi částkou 100.000 Kč, která byla žalovanému zaslána na účet a částkou 118.533 Kč, kterou žalovaný uhradil v rozsahu částky 13.083 Kč před splatností a v rozsahu 105.450 Kč po splatnosti, v rámci mimosoudního řešení věci po zahájení řízení. Žalobkyni nevzniklo právo na jakékoliv plnění. Soud tedy návrh zamítnul.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.517,16 Kč Tyto náklady sestávají z ušlého výdělku ve výši 981 Kč, který byl přiznán dle potvrzení zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba] [obec], [IČO], za sedm a půl hodiny á 130,71 Kč, částka bude ponížena o srážky zdravotního pojištění dle zák. č. 592/1992 Sbírky, žalovaný je pojištěn dle sdělení zaměstnavatele u pojišťovny Ministerstva vnitra ČR (211), a náhrady nákladů spojených s cestou realizovanou dne 14. 7. 2021, náhrada 1.536,60 Kč za 260 ujetých km (30,2 Kč za litr paliva dle dokladem prokázané ceny paliva při průměrné spotřebě 5 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.