8 C 73/2022

Plný text

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Janků ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 4.300 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4.300 Kč spolu s</b> <b>-) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6.150,44 Kč,</b> <b>-) zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 4.300 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do 31. 12. 2020,</b> <b>-) zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 4.300 Kč za dobu od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021,</b> <b>-) zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 4.300 Kč za dobu od 1. 7. 2021 do 21. 12. 2021 a za dobu od 22. 12. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí,</b> <b>to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1.489 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.</b> 1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených ve výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] a žalovanou došlo dne 17. 7. 2006 k uzavření Smlouvy o půjčce [číslo]. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na zadní straně smlouvy. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i souhrnný poplatek ve výši 5.312 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 256 Kč, poslední splátka byla stanovena na 16. 7. 2007. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byla žalovaná v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 3.700 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 5. 1. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně po žalované požaduje pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně požaduje po žalované dlužnou jistinu ve výši 4.300 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 8.000 Kč a částkou zaplacenou žalovanou ve výši 3.700 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny od 17. 7. 2007 do 18. 12. 2020 ve výši 6.150,44 Kč, úrok z prodlení z dlužné jistiny ve výši 4.300 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Žalobkyně před podáním žaloby žalovanou vyzvala o úhradě dlužné částky.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila, přičemž byla rovněž poučena o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tj. o tom, že v takovém případě platí, že byl jeho souhlas dán. Žalobkyně s postupem soudu dle ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasila v prohlášení učiněném v žalobě. Soud proto ve věci rozhodl bez jednání. <b>Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:</b> 4. Právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaná dne 17. 7. 2006 uzavřely dohodu, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout zápůjčku ve výši 8.000 Kč, a žalovaná se uvedenou částku zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 5.312 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala zaplatit částku 13.312 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 256 Kč, s tím, že první splátka byla splatná 7. kalendářní den od uzavření smlouvy. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku zápůjčky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka z uvedené smlouvy s účinností ke dni 5. 1. 2021 postoupena žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila postoupení pohledávky dopisem ze dne 6. 1. 2021, předaným k poštovní přepravě dne 2. 1. 2021. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána výzvou právního zástupce ze dne 29. 7. 2021, předanou k poštovní přepravě dne 30. 7. 2021. Žalovaná uhradila částku 3.700 Kč.

5. Vzhledem k datu předání peněz a sjednání smluv soud věc posuzoval v souladu s § 3028 odst. 3 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

6. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“ či„ obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

8. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

9. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

10. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

11. Podle Ústavního soudu poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Nezkoumá-li tedy obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4219/18). Dle judikatury Ústavního soudu je tak možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet závazek za neplatnou, a to i bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon. Je totiž třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, tedy že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

12. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnila. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy dle soudu nedostála své povinnosti prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěry splatit a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat dle ustanovení § 39 obč. zák. za neplatnou. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 457 obč. zák., neboť právní předchůdkyně žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované dne 17. 7. 2006 poskytla částku 8.000 Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaná na svůj dluh uhradila částku 3.700 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala žádné další vzájemné plnění ani netvrdila jiný právní důvod, pro který by nárok zanikl či byl nevymahatelný, žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nevrácené částky 4.300 Kč. Dále bylo prokázáno, že pohledávky z uvedených smluv byly postoupeny žalobkyni. Žalobkyni rovněž náleží zákonný úrok z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

13. Lhůtu k plnění soud určil výroku I. tohoto rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako obecnou třídenní, když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla ve sporu zcela úspěšná nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady ve výši 1.489 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 4.704 Kč, sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (tj. převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč, když právní zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH. Podmínky ustanovení § 14b odst. 1 a. t. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (měněny jsou toliko identifikační údaje žalovaného, údaje o smlouvě, dlužném období, dlužných částkách) a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč Částku 1.489 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně.