10 C 147/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Mášou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 14 523,92 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit 14 523,92 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 8. 5. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně zaplatit 6 665,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky. V žalobě uváděla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 23. 1. 2019. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 51 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze Smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 55 584,59 Kč. Žalobkyně oznámila zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 22. 10. 2019. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně s žalovaným se v čl. 6 Smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách č.j. 9 C 170/2020-54, ze dne 12. 1. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 27 Co 111/2021-96, ze dne 23. 6. 2021. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.

5. Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 9 978,08 Kč. Částka ve výši 9 978,08 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 55 584,59 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 27. 7. 2020. Předmětným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách bylo žalobě žalobkyně, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou Nové jistiny úvěru trvalo i po datu 27. 7. 2020. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné Nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 21. 4. 2023, ve které vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 35 044,90 Kč od 28. 7. 2020 do 21. 4. 2023. V souladu s limity dle čl. 6 Smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 14 523,92 Kč. Žalovaný však ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu ničeho neuhradil, a tak žalobkyni nezbylo nic jiného než podat tento návrh na vydání platebního rozkazu, ve které se domáhá uhrazení shora uvedené částky 14 523,92 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, žalobkyni již zaplatil dost peněz.

3. Žalovaný se k jednání ve věci nedostavil, svoji nepřítomnost omluvil [anonymizováno] důvody, odročení nežádal. Soud proto věc projednal bez přítomnosti žalovaného u jednání s odkazem na ustanovení § 101 odst. 2 a 3 o.s.ř. Žalující strana se k jednání dostavila.

4. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2021, č.j. 9C 170/2020 – 54 vzal soud za prokázané, že soud ve věci žalobkyně proti žalovanému (jde o stejné účastníky jako v tomto řízení), bylo žalovanému uloženo 46 420,98 Kč s úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 36 453,33 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019, úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 35 653,33 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020, úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 34 653,33 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 10. 2019 dosáhne částky 200 664 Kč, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 242,90 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 442,90 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 442,90 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba byla v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 26 247,02 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. rozsudku, zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 8. 2021.

5. Soud v uvedeném řízení měl za prokázané, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 24. 1. 2019, a to ve smyslu § 2395 o. z., respektive příslušných ustanovení ZSÚ. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný v řízení nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že nesplácel řádně a včas dohodnuté splátky úvěru. Z žaloby i karty klienta předložené žalobkyní vyplývá, že žalovaný do zesplatnění úvěru uhradil na svůj dluh 17 222 Kč, po zesplatnění 1 800 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal, že by na svůj dluh žalobkyni uhradil více, vycházel soud, pokud jde o výši jeho úhrad, z těchto částek. Ve smlouvě byla sjednána efektivní zápůjční úroková sazba ve výši 83,83 % ročně. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že reálně činil smluvní úrok při poskytnuté jistině 51 000 Kč, sjednané době trvání úvěru 60 měsíců a celkové splatné částce 167 220 Kč nikoliv uvedených 83,83 % ročně, nýbrž pouze 62,46 % ročně (nominální úroková sazba uvedená v žalobě). To však nic nemění na tom, že i takovou výši úrokové sazby soud vyhodnotil jako zjevně rozpornou s dobrými mravy.

6. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, soud v uvedené věci zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v lednu 2019, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 9,81 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož reálná výše činila 62,46 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více než trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

7. Soud v uvedené věci rovněž nepominul, že žalovaný získal předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádal, a to bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. Znamenalo to pro něj nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musel žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měl žalovaný skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalovanému de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalovaného při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaný přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měl žalovaný jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastníků byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

8. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 9,81 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 22 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z.

9. Při úrokové sazbě 9,81 % ročně z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 51 000 Kč by za dobu ode dne následujícího dni poskytnutí peněžních prostředků žalovanému (25. 1. 2019) do dne zesplatnění úvěru (22. 10. 2019) při zohlednění úhrad provedených žalovaným před zesplatněním úvěru (celkem 17 222 Kč – všechny tyto úhrady byly započteny nejprve na úroky, následně pak na jistinu) činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 36 453,33 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 391,57 Kč Tyto částky v souhrnné výši 36 844,90 Kč tedy tvořily tzv. novou jistinu úvěru ve smyslu čl. 6 smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh po zesplatnění uhradil více než v žalobě uvedených 1 800 Kč Tyto úhrady soud stejně jako žalobkyně započetl na novou jistinu úvěru a dospěl k závěru, že po tomto započtení žalovanému zbývá uhradit jistinu ve výši 35 044,90 Kč. V tomto rozsahu byla dle názoru soudu žaloba nepochybně oprávněná.

10. Jako oprávněné soud dále vyhodnotil též nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru po 499 Kč a na náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalovaného se zaplacením stejných splátek po 200 Kč za každou z těchto splátek. Uvedené nároky se opírají o ustanovení čl. 6, respektive čl. 6 smlouvy, zároveň se jedná o nároky zahrnuté do taxativního výčtu uvedeného v ust. § 122 odst. 1 ZSÚ, který obsahuje nároky, jichž se může poskytovatel úvěru domáhat po spotřebiteli v případě vzniku jeho prodlení s vrácením spotřebitelského úvěru. Požadovaná výše smluvních pokut nepřesahuje limity stanovené v § 122 odst. 2 ZSÚ. Částku 200 Kč pak lze považovat za účelně vynaložené náklady v souvislosti s každou jednotlivou dlužnou splátkou již jen z toho důvodu, že žalobkyně prokazatelně vyzývala žalovaného k plnění písemnými upomínkami. Je nasnadě, že s jejich vyhotovením a odesláním jí musely určité náklady vzniknout. Zmíněná požadovaná částka se soudu v tomto světle jeví jako přiměřená. Soud proto neshledal důvod, proč uvedené nároky žalobkyni nepřiznat.

11. Žalobkyni dále dle názoru soudu nepochybně vzniklo též právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy o úvěru, neboť z ničeho nelze dovodit, že by žalovaný v den zesplatnění zaplatil žalobkyni novou jistinu úvěru. Žalobkyně si tuto smluvní pokutu nárokovala za období od 24. 10. 2019 do 27. 7. 2020, jako základ pro výpočet výše smluvní pokuty však použila novou jistinu, na kterou by měla nárok, pokud by smluvní úrok činil 62,46 % ročně. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvním úroku však bylo třeba vycházet z toho, že tzv. nová jistina úvěru činila 36 844,90 Kč. Za shora uvedené období by smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 36 844,90 Kč při zohlednění dvou úhrad provedených žalovaným po zesplatnění úvěru činila celkem 9 978,08 Kč. Pouze v tomto rozsahu tedy shledal soud žalobu, pokud jde o nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty, jako důvodnou.

12. Ze shora popsaných důvodů soud ve věci 9C 170/2020 uzavřel, že žalovaný aktuálně dluží žalobkyni jistinu úvěru ve výši 35 044,90 Kč, smluvní pokuty dle č. 6 smlouvy v souhrnné výši 998 Kč, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného dle čl. 6 smlouvy v souhrnné výši 400 Kč a smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy ve výši 9 978,08 Kč, celkem tedy 46 420,98 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně úroku ve výši 9,81 % ročně z částky 36 453,33 Kč odpovídající dlužné jistině úvěru ke dni jeho zesplatnění od 24. 10. 2019 do zaplacení, přičemž současně ve výroku I. tohoto rozsudku zohlednil úhrady provedené žalovaným po zesplatnění úvěru a v souladu se žalobním petitem také„ zastropoval“ výši běžícího úroku částkou 200 664 Kč. Žalovaného dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající nové jistině úvěru, smluvní pokutě dle čl. 6 smlouvy a nákladům dle čl. 6 smlouvy (tj. z částky 38 242,90 Kč), a to za požadované období od 24. 10. 2019 do zaplacení při zohlednění úhrad po zesplatnění úvěru. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

13. Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek pravomocný, jsou obě procesní strany tímto rozsudkem vázány a rovněž i soud v projednávané věci se s tímto stanoviskem soudu ve věci 9C 170/2020 ztotožnil. Pro projednávanou věc pak má význam zejména nepochybně správný závěr soudu o výši tzv. nové jistiny ve výši 35 044,90 Kč. Pokud jde požadavek na sjednanou smluvní pokut ve výši 0,1 % denně, zde se soud ztotožňuje s názorem soudu v uvedené věci, kdy tento nárok považuje za zákonný a přiměřený. V této souvislosti musí soud korigovat tvrzení žalobkyně uvedené v žalobě, že přiznaná smluvní pokuta 9 978,08 představuje smluvní pokutu za uvedené období jdoucí s nové jistiny úvěru 55 584,59 Kč. Toto zřejmě omylné tvrzení žaloby však nemá za následek uplatnění požadavku na zaplacení smluvní pokuty v nesprávné výši, neboť žaloba pak obsahuje další tvrzení, podle kterého požadovaná smluvní pokuta ve výši 14 523,92 Kč byla vypočtena (správně) jako pokuta 0,1% denně z částky 35 044,90 Kč od 28. 7. 2020 do 21. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta v této výši byla sjednána a rovněž tzv. nová jistota ve výši 35 044,90 Kč, byla správnou jistinou, ze které má být smluvní pokuta počítána, nezbylo soudu, než žalovanou částku žalobkyni přiznat.

14. Nárok na zaplacení úroku z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 obč. zák.

15. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má právo na náhradu nákladů řízení. Ty pak spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč ve třech úkonech právní služby po 300 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátní tarif), v jednom úkonu právní služby ve výši 1 700 Kč podle § 7 citované vyhlášky, ve třech paušálech po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, v jednom paušálu ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, v náhradě za promeškaný čas za 5 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu, v cestovném ve výši 1 147,50 Kč a ve 21% DPH.