11 C 170/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Žemlou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Josefem Břeněm sídlem Božkova 927/69, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozená dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 3 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 1 023,72 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 16. 4. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 2. 8. 2024. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky převodem na bankovní účet ve výši 10 000 Kč, s tím že žalovaná finanční prostředky do 1. 9. 2024 vrátí spolu se smluvním úrokem ve výši 1 % denně ze zapůjčené částky, tj. s úrokem v celkové výši 3 000 Kč. Žalovaná svou povinnost nesplnila, když k datu splatnosti smlouvy ani později ničeho neuhradila. Mimo žalované částky se žalobkyně rovněž domáhá i zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.

3. Usnesením ze dne 15. 5. 2025 č. j. 11 C 170/2025-19, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalované tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.

4. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaná se k takto navrhovanému postupu nevyjádřila, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

7. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 2. 8. 2024 mezi žalobkyní coby poskytovatelem úvěru a žalovanou coby klientem, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaná vrátí žalobkyni do 1. 9. 2024 částku celkem 13 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1 % denně. Částka přesahující jistinu sestává právě z úroku ve výši 3 000 Kč.

8. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že v tomto formuláři jsou uvedeny skutečnosti, které byly následně předmětem smlouvy o úvěru.

9. Z potvrzení o provedené platbě vystavené platební bránou ThePay dne 2. 8. 2024 soud zjistil, že téhož dne byla na bankovní účet žalované zasána z účtu žalobkyně částka 10 000 Kč.

10. Z podání banky , právnická osoba, . ze dne 29. 5. 2025 soud zjistil, že v srpnu 2024 byla na bankovní účet žalované č. , č. účtu, pod variabilním symbolem č. , var. symbol, připsána částka 10 000 Kč.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 22. 2. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu ve výši 14 626,23 Kč z titulu předmětné smlouvy o půjčce. Z přiloženého podacího lístku soud zjistil, že výzva byla žalované odeslána téhož dne.

12. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 2. 8. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalované zapůjčeny finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí částku 3 000 Kč sestávající z úroku z úvěru, to vše do 1. 9. 2024. Takto však žalovaná neučinila.

13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.

21. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 2. 8. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, když v žalobě netvrdila, že by jakýmkoli způsobem úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy zkoumala. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně však na tuto výzvu nereagovala a žádné doklady o zkoumání úvěruschopnosti žalované soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými listinami o zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně nedisponuje.

22. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 2. 8. 2024 je dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalované právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru bez smluvního úroku a bez nároku na zákonné úroky z prodlení, tj. na částku 10 000 Kč, jejichž zapůjčení bylo prokázáno. Pokud žalovaná svůj dluh žalobkyni částečně nebo zcela splatila, bylo na ní, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdila, ale rovněž prokázala. Žalovaná však zůstala v řízení zcela pasivní.

23. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

24. Ve zbývající části, tj. co do částky 3 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, soud žalobu výrokem II. zamítl.

25. Žalobkyně byla v řízení úspěšná z 69 %, žalovaná byla úspěšná z 31 % (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí). Z toho vyplývá, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši odpovídající 38 % (§142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyni vznikly v řízení náklady ve výši 2 694 Kč, představující odměnu advokáta za 3 úkony právní služby. Z těchto 3 úkonů přiznal soud žalobkyni 1 úkon právní služby podle 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) ve znění do 31. 12. 2024, spočívající v převzetí věci (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) á 300 Kč. K takto přiznanému úkonu přísluší v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 náhrada hotových výdajů á 100 Kč. Další 2 úkony spočívající v zaslání předžalobní výzvy (§ 11 odst. 1 písm. h/ advokátního tarifu) a v podání žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) pak soud posoudil, s ohledem na novelizaci advokátního tarifu a s odkazem na § 15 tohoto předpisu, dle jeho znění od 1. 1. 2025, kdy za tento úkon žalobkyni přiznal odměnu dle § 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 advokátního tarifu á 400 Kč a náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) á 100 Kč. Celkově tedy byla žalobkyni přiznána odměna za právní zastoupení ve výši 1 400 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 294 Kč. Dále žalobkyni přísluší i náklady spojené se zaplacením soudního poplatku ve výši 800 Kč a jeho doplatku ve výši 200 Kč. To vše při úspěchu žalobkyně ve sporu v poměrné výši 38 % činí celkovou částku 1 023,72 Kč (výrok III.).

26. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok IV.).