11 C 213/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Žemlou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 30 324,97 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 102,25 Kč, a to do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 5 222,72 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 24. 3. 2025 do 22. 4. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku od 1. 1. 2025 do 23. 3. 2025 ve výši 1 257,54 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 4. 2025 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 29 494,98 Kč s příslušenstvím a dále částky 829,99 Kč, a to z titulu nesplaceného dluhu žalované z úvěrové smlouvy ve výši 29 494,98 Kč a dále z titulu nepovoleného debetu běžného účtu ve výši 829,99 Kč. V žalobě uváděla, že mezi účastníky byla uzavřena rámcová smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně aktivovala žalované běžný účet č. , č. účtu, . Následně obě účastnice uzavřely dne 1. 12. 2021 dodatek č. 1 k uvedené rámcové smlouvě, na jehož základě poskytla žalobkyně žalované téhož dne kontokorent ve výši 30 000 Kč a zároveň bylo žalované umožněno jeho čerpání na účtu č. , č. účtu, . Žalovaná neplnila podmínky smlouvy, kontokorent jí byl proto zablokován a dne 24. 3. 2025 byl kontokorent žalobkyní zesplatněn. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina kontokorentu 29 494,98 Kč a dlužný úrok 1 257,54 Kč. Po zesplatnění neuhradila žalovaná již na svůj dluh ničeho. Předžalobní výzvou ze dne 24. 3. 2025 byla žalovaná informována o zesplatnění kontokorentu a zároveň byla vyzvána k zaplacení dlužné částky. Dále žalobkyně v žalobě uváděla, že na základě shora uvedené rámcové smlouvy byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, a žalovaná jej začala plně využívat. Strany si sjednaly, že žalovaná bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku, a žalovaná se zároveň zavázala udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku do 5 pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzvána. Žalovaná se na svém účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 829,99 Kč. Kromě dlužné částky v celkové výši 30 324,97 Kč žalobkyně dále požaduje úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 24. 3. 2025 do 22. 4. 2025, úrok ve výši 12 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, úrok ve výši 12 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení a kapitalizovaný úrok od 1. 1. 2025 do 23. 3. 2025 ve výši 1 257,54 Kč.

2. Usnesením ze dne 3. 7. 2025 č. j. 11 C 213/2025-33, soud vyzval žalobkyni, aby svá tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalované doplnila tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.

3. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 28. 7. 2025 sdělila, že žalovaná v žádosti o úvěr uváděla výši svého průměrného čistého měsíčního výdělku 18 000 Kč a žalobkyně vycházela z tohoto tvrzení žalované, a to vzhledem k nízké výši poskytovaného úvěru. Výdaje na bydlení, jídlo, léky, dopravu nebo splátky dalších úvěrů žalovaná neuváděla, žalobkyně tak využila statistické modely pro vyhodnocení schopností úvěr splácet a výdaje žalované stanovila částkou 3 860 Kč měsíčně. Dále informace o žalované žalobkyně zjišťovala prostřednictvím registrů NRKI/BRKI, insolvenčního rejstříku a rovněž prováděla interní posuzování případné exekuční minulosti žalované. Žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, proti jí jej poskytla.

4. Žalovaná se k žalobě, která jí byla soudem zaslána na adresu trvalého pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

5. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto její souhlas předpokládal.

6. Z rámcové smlouvy číslo , hodnota, , uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 29. 9. 2021, soud zjistil, že žalované byl na základě této smlouvy u žalobkyně zřízen běžný účet č. , č. účtu, . Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné obchodní podmínky, ve kterých bylo sjednáno, že žalovaná musí udržovat na účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané odchozí úhrady včetně jejích závazků vůči žalobkyni. Když dojde k nepovolenému přečerpání, musí žalovaná dluh zaplatit nejpozději pět pracovních dnů poté, co o něm bude žalobkyní informována.

7. Z dodatku č. 1 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, uzavřeného mezi žalobkyní a žalovanou dne 1. 12. 2021 soud zjistil, že se žalobkyně tímto dodatkem zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč, a to formou přečerpání běžného účtu č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala, že poskytnutý kontokorent splatí do jednoho roku od data prvního čerpání kontokorentu nebo od jakéhokoliv dalšího čerpání, kterým se z kladných částek dostane do minusu. Dále se zavázala platit za poskytnutý kontokorent úrok ve výši 18,9 % ročně. Nedílnou součástí dodatku byly podmínky pro používání kontokorentu, ve kterých bylo sjednáno, že v případě porušení podmínek dodatku ze strany žalované může žalobkyně požadovat předčasné splacení kontokorentu, přičemž v takovém případě je povinností žalované splatit žalobkyni celý kontokorent, smluvní úroky a úroky z prodlení naúčtované ke dni zesplatnění, popřípadě další částky, na které má žalobkyně právo podle smlouvy o kontokorentu a dosud nebyly uhrazeny. V případě zesplatnění kontokorentu bude sazba úroku z kontokorentu zafixovaná ke dni zesplatnění.

8. Z výpisu z běžného účtu žalované č. , č. účtu, za období od 21. 1. 2024 do 28. 4. 2025 soud zjistil, že zůstatek na tomto účtu ke dni 28. 4. 2025 činil -829,99 Kč.

9. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu za období od 1. 1. 2024 do 28. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná v tomto období průběžně čerpala kontokorent, z jejích úhrad bylo na úroky započteno 5 222,72 Kč. Zbytek byl započten na jistinu. Dne 24. 3. 2025 žalobkyně úvěr zesplatnila, k tomuto dni činil dluh na jistině 29 494,98 Kč, dluh na úrocích 1 257,54 Kč a zůstatek na účtu činil 829,99 Kč.

10. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 24. 3. 2025 soud zjistil, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 31 582,51 Kč, a to nejpozději do 2. 4. 2025. Zároveň byla upozorněna, že když dlužnou částku neuhradí, bude žalobkyně svoji pohledávku vůči žalované vymáhat soudní cestou.

11. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 29. 9. 2021 uzavřena rámcová smlouva o bankovních službách, na základě které byl žalované zřízen a veden bankovní účet č. 2289283011/30320. Ke dni 28. 4. 2025 činil záporný zůstatek na tomto účtu 829,99 Kč. Dne 1. 12. 2021 strany mezi sebou uzavřely dodatek k této smlouvě, na jehož základě žalobkyně poskytla žalované úvěr až do výše 30 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,9 %. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit do jednoho roku od data prvního čerpání kontokorentu nebo od jakéhokoliv dalšího čerpání, kterým se z kladných částek dostane do minusu. Z důvodu neplnění podmínek smlouvy o úvěru žalobkyně úvěr ke dni 24. 3. 2025 zesplatnila, ke dni zesplatnění činil dluh na jistině 29 494,98 Kč. Z provedených úhrad žalované na poskytnutý úvěr žalobkyně započetla částku 5 222,72 Kč na úroky, zbytek byl započten na jistinu. Dopisem ze dne 24. 3. 2025 žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky v celkové výši 31 582,51 Kč.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o běžném účtu podle § 2662 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), a dále jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. o. z., která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění.

13. Dle ust. § 2662 o. z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.

21. Soud si je zároveň vědom, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy § 87 odst. 1 ZSÚ byl účinný ve znění, jak je citováno výše, a tudíž porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru způsobovalo toliko relativní neplatnost smlouvy a nebylo k ní přihlíženo z úřední povinnosti. Soud však na tomto místě konstatuje, že výše citované zákonné ustanovení je nezbytné vykládat v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, což má za následek, že i v případě neprověření schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet je smlouva absolutně neplatná, a to i dle znění zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před 28. 5. 2022, neboť články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES Evropského parlamentu a Rady musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. Závěry soudu uvedené v přecházejícím odstavci o povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru a následná sankce spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy v případě nedodržení této povinnosti se tak uplatní i v nyní řešené věci.

22. V nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o bankovních produktech a službách uzavřenou podle § 2662 o. z. Žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnila, když žalované založila a vedla běžný účet. Žalovaná se na tomto účtu dostala do nepovoleného záporného zůstatku a vznikla jí tak povinnost tento zůstatek vyrovnat. Žalovaná nevyvrátila tvrzení žalobkyně o tom, že se dostala do nepovoleného debetu na běžném účtu. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že žalobkyni částku vyrovnala, takovou skutečnost soudu nejen tvrdila, ale především prokázala. Žalovaná však zůstala v řízení zcela pasivní, na podanou žalobu nijak nereagovala a se soudem nekomunikovala. Je tak zřejmé, že se žalobkyně nyní právem domáhá po žalované zaplacení částky 829,99 Kč.

23. Dále soud v posuzované věci dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 1. 12. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však nedostála.

24. Žalobkyně tvrdila, že k posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z lustrace v rozličných registrech a v insolvenčním rejstříku a dále z tvrzení poskytnutých samotnou žalovanou. Vycházela z příjmů žalované 18 000 Kč, tento údaj uvedla žalovaná v žádosti o úvěr a žalobkyně jej nijak neověřovala. Výdaje žalované pak žalobkyně stanovila částkou 3 860 Kč, sama žalovaná žádné výdaje neuváděla. Na základě těchto údajů žalobkyně zhodnotila, že žalovaná je úvěruschopná. Takový postup žalobkyně nelze považovat za dostatečný, když si k výše uvedeným zjištěním neobstarala od žalované žádné doklady, kterými by bylo možné tato tvrzení podložit. Žalobkyně především nezkoumala historii transakcí na bankovním účtu žalované, z nichž by bylo možné si vytvořit jednoznačný závěr o jejích majetkových poměrech. Žádnou z tvrzených skutečností pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně fakticky nedoložila, proto soud její postup považuje za nedostatečný. Jelikož žalobkyně nedoložila žádný další důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalované, lze uzavřít, že žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně na tuto výzvu však nereagovala dostatečně a další doklady o zkoumání úvěruschopnosti soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje. Soud proto uzavírá, že nebyla naplněna podmínka toho, že nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.

25. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 1. 12. 2021 je absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně ohledně příjmů žalované vycházela pouze z tvrzení žalované, v případě výdajů žalované vycházela ze statistických modelů, neboť žalovaná žádné výdaje netvrdila ani nedoložila. Žalobkyně má proto vůči žalované právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru ponížené o to, co žalovaná žalobkyni již zaplatila, a bez nároku na zákonné úroky z prodlení, tj. na částku 24 272,26 Kč (29 494,98 – 5 222,72). Pokud žalovaná svůj dluh ze smlouvy o úvěru žalobkyni zcela splatila nebo splatila ve větší části, bylo na ní, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdila, ale rovněž prokázala. Žalovaná však, jak již je uvedeno výše, zůstala v řízení zcela pasivní.

26. Z uvedených důvodů soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 102,25 Kč (24 272,26 + 829,99).

27. Ve zbývající části, tj. co do částky 5 222,72 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 24. 3. 2025 do 22. 4. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 29 494,98 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku od 1. 1. 2025 do 23. 3. 2025 ve výši 1 257,54 Kč, soud žalobu výrokem II. zamítl.

28. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 30 324,97 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 25 102,25 Kč, naopak co do částky 5 222,72 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 82,8 % ku 17,2 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 65,6 % (82,8 % - 25,6 % = 65,6 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 214 Kč, paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb. žalobkyně nenárokovala. Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 796 Kč.

29. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.