11 C 272/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Žemlou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 930,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 30 450,99 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 535,53 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 746,75 Kč od 18. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 369 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 21. 8. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 930,99 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 18. 11. 2014. Tvrdila, že na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky žalobkyně od smlouvy odstoupila a pohledávka žalobkyně vůči žalovanému se tak stala splatnou dne 17. 5. 2025. Žalovaný je dle smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku 45 466,52 Kč, která sestává z jistiny ve výši 33 746,75 Kč, smluvních poplatků ve výši 1 500 Kč, pojistného ve výši 1 684,24 Kč a smluvních úroků z jistiny ve výši 8 535,53 Kč. Podanou žalobou žalobkyně požaduje zaplacení částky 36 930,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 535,53 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 33 746,75 Kč od 18. 5. 2025 do zaplacení.

2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.

3. Usnesením ze dne 16. 9. 2025, č. j. 11 C 272/2025-22, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.

4. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 7. 10. 2025 sdělila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyhodnocovala nejen informace poskytnuté žalovaným, ale ty následně ještě konfrontovala s výstupy z celé řady registrů/databází. Výdaje žalovaného byly ověřovány na základě vlastních modelů žalobkyně. Současně soudu předložila listinu s názvem zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobkyně, , a kopii rodného listu žalovaného.

5. Při jednání dne 4. 12. 2025 zástupce žalobkyně na podané žalobě setrval. Uvedl, že žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to lustrací v registrech SOLUS a dále např. v insolvenčním rejstříku. Vzhledem k výši měsíční splátky 300 Kč je takového zkoumání nutno považovat za adekvátní. Dále uvedl, že pro případ, že by soud posoudil smlouvu jako neplatnou, požaduje žalobkyně alespoň přiznání nároku z prodlení z důvodu bezdůvodného obohacení.

6. Žalovaný, ač řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil.

7. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14. 11. 2014 mezi žalobkyní coby věřitelem a žalovaným coby klientem soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč, v rámci prvního čerpání žalovaný čerpal 6 480 Kč. Žalovaný se zavázal, že uvedenou částku 6 480 Kč žalobkyni vrátí spolu se smluvním úrokem, jehož výše činila dle smlouvy 32,9 % ročně, v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 275 Kč, které byly splatné vždy k 15. dni v měsíci. Celková dle smlouvy splatná částka činila 9 900 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný souhlasil se svým přistoupením ke skupinové pojistné smlouvě č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní jako pojistníkem a pojišťovnami ACM VIE SA, akciovou společností založenou podle práva Francouzské republiky, a ACM IARD SA, akciovou společností založenou podle práva Francouzské republiky, jako pojistiteli, jejímž předmětem bylo pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet. Měsíční úhrada za toto pojištění činila dle smlouvy 32 Kč měsíčně.

9. Z listiny s názvem zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobkyně, . soud zjistil, že v této listině je uvedeno, že žalobkyně prověřovala žalovaného v registru SOLUS, registru CRIF a v insolvenčním rejstříku. Vycházela z toho, že příjmy žalovaného tvoří mzda/plat ve výši 30 000 Kč měsíčně, jeho výdaje sestávají z hypotečního úvěru/leasingu ve výši 3 500 Kč měsíčně, splátek úvěru ve výši 6 000 Kč měsíčně a jiných závazků ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl shledán jako úvěruschopný.

10. Z dopisu ze dne 5. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o tom, že odstupuje od smlouvy o úvěru č. , hodnota, a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 45 466,52 Kč.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 45 466,52 Kč. Dle potvrzení podání byla výzva podána dne 28. 7. 2025.

12. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 6. 2. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 480 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit sjednaný úrok ve výši 32,9 % ročně. Žalovaný současně přistoupil ke smlouvě o pojištění schopnosti splácet a zavázal se hradit pojistné ve výši 32 Kč měsíčně. Dopisem ze dne 5. 5. 2025 žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Předžalobní upomínkou ze dne 25. 7. 2025 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce opětovně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.

13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň naplňovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 30. 11. 2016 (dále jen „ZSÚ“).

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.

17. Soud si je zároveň vědom, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy byl účinný zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. a porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru způsobovalo toliko relativní neplatnost smlouvy a nebylo k ní přihlíženo z úřední povinnosti (§ 9 odst. 1 ZSÚ). Soud však na tomto místě konstatuje, že výše citované zákonné ustanovení je nezbytné vykládat v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, což má za následek, že i v případě neprověření schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet je smlouva absolutně neplatná, neboť články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES Evropského parlamentu a Rady musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. Závěry soudu uvedené v přecházejícím odstavci o povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru a následná sankce spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy v případě nedodržení této povinnosti se tak uplatní i v nyní projednávané věci.

18. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 11. 2014 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 9 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála. Žalobkyně tvrdila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z lustrace žalovaného v rozličných registrech (např. SOLUS, insolvenční rejstřík), z příjmů žalovaného 30 000 Kč měsíčně, výdajů 11 500 Kč měsíčně a jeho výdaje ověřovala za základě vlastních modelů. Tato tvrzení však nijak neprokázala. K výzvě soudu předložila pouze listinu s názvem zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , právnická osoba, . a kopii rodného listu žalovaného, žádné další podklady, na základě kterých by bylo možné skutečně osvědčit další zjištění provedená žalobkyní, již soudu nepředložila. Pakliže žalobkyně nepředložila soudu žádné další podklady o zkoumání úvěruschopnosti, a to především ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného, je nezbytné uzavřít, že v projednávané věci nebyla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána, neboť žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně na tuto výzvu však reagovala pouze předložením shora uvedených listin. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje. Soud proto uzavírá, že nebyla naplněna podmínka toho, že nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

19. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 14. 11. 2014 je dle § 9 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 6 480 Kč. Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni ve větší části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části, tj. co do částky 30 450,99 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 535,53 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 746,75 Kč od 18. 5. 2025 do zaplacení, žalobu výrokem II. zamítl.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci převážně úspěšný, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).

21. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 1 písm. c), odst. 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1 478 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 369 Kč (výrok IV.).