15 C 171/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Machačkou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , IČO bytem adresa žalovaného o zaplacení 32 700 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 049 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 049 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších částek 13 651 Kč, jakož i kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení, úroků a úroků z prodlení nad rozsah příslušenství přiznaného ve výroku I., zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 562 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 14. 6. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 700 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že na základě smlouvy o úvěru typu Podnikatel č. P2 2018 [číslo] ze dne 31. 5. 2018 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit částku 29 250 Kč (úvěr 15 000 Kč, náklady úvěru 14 250 Kč) v 13 měsíčních splátkách po 2 250 Kč. V důsledku prodlení žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 6. 2019 zesplatnila a požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč. Dále žalobkyně požaduje zkapitalizovaný zákonný úrok z prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 1 632,02 Kč a od 21. 5. 2020 zákonný úrok z prodlení z částky 21 030 Kč a 10,45% p. a. úrok z jistiny 15 000 Kč do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. V úvěrové smlouvě byl sjednán úrok 28 % z jistiny, úrok je požadován ve výši 10,45 % podle úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 9 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena současné žalobkyni.

2. Účastníkům bylo zasláno usnesení s výzvou, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalobkyně s tímto souhlasila v podání ze dne 13. 7. 2021, žalovaný se nevyjádřil. Z uvedeného důvodu má soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasí. Soud vyšel z obsahu spisu a z důkazů založených ve spise.

3. Z úvěrové smlouvy ze dne 31. 5. 2018, č. P2 2018 [číslo] vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, a to za úplatu v celkové výši 14 250 Kč. Úrok představuje 69% ročně. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 13 měsíčních splátkách po 2 250 Kč. V článku IV. bod 4 se strany dohodly pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny na smluvní pokutě ve výši 0,2% denně z dlužné částky. Z předloženého výpisu úhrad vyplývá, že žalovaný celkem na úvěr zaplatil částku 5 550 Kč, a to platbami ze dne 25. 6. 2018, 25. 9. 2018 a 19. 10. 2018.

4. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020.

5. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 25. 1. 2021 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 38 044,47 Kč, a to nejpozději k 9. 2. 2021.

6. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 5. 2018 smlouvu o podnikatelském zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem a poplatky ve výši 14 250 Kč v pravidelných 13 měsíčních splátkách po 2 250 Kč měsíčně. Celkem tak měl žalovaný žalobkyni uhradit částku 29 250 Kč. Žalovaný na dluh uhradil před zesplatněním úvěru částku 5 550 Kč. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokuty uvedené pod bodem IV., bod 4 smlouvy.

7. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“). Jakkoliv je totiž smlouva označena jako„ smlouva o podnikatelské zápůjčce“, jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky za splnění ve smlouvě vymezených podmínek. To jednoznačně ukazuje na to, že se jedná o konsenzuální kontrakt, tj. že smlouva je uzavřena již souhlasnými projevy vůle smluvních stran. Oproti tomu zápůjčka je kontraktem reálným, k jehož vzniku je třeba vedle dohody stran ještě faktické předání peněžních prostředků, přičemž zde z podstaty věci nemohou být smluveny jakékoliv povinnosti vydlužitele, jejichž splnění předchází poskytnutí peněžních prostředků zapůjčitelem.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 433 odst. 1 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

14. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 31. 5. 2018 ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Ačkoliv si je soud vědom toho, že žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tj. v pozici podnikatele, a peněžní prostředky mu byly poskytnuty pro jeho podnikatelské účely, považuje ve smlouvě sjednaný úrok za nepřiměřeně vysoký, a to z níže popsaných důvodů.

15. Jakkoliv žalovaný nebyl v předmětné věci v postavení spotřebitele a na spor účastníků tak nelze aplikovat„ ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z., respektive příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), je třeba na něj i přesto pohlížet ve srovnání s žalobkyní jako na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 o. z. Pojem slabší smluvní strany je obecně širší než pojem spotřebitel. Slabší stranou může být i osoba, která není spotřebitelem. Může se jednat i o osobu, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním. Vždy je přitom třeba posoudit, zda je konkrétní osoba skutečně slabší stranou. Zákon totiž výslovně nevymezuje faktory, od nichž se postavení slabší strany odvozuje. S ohledem na dikci § 433 odst. 1 o. z. však lze dovodit, že těmito základními faktory jsou informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže. Hospodářské postavení přitom může být ovlivňováno celou řadu faktorů, jako jsou například finanční síla podnikatele, vertikální propojení, přístup k technologiím apod. Posouzení, zda je v konkrétním případě určitá osoba slabší (smluvní) stranou, se bude vždy odvíjet od konkrétních skutkových okolností (srov. Komentář Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), C. H. Beck, 1. vydání, 2014, s. 1651-1652).

16. V intencích řešené věci, tj. ve vztahu k uzavřené smlouvě o úvěru, má soud za to, že žalovaný definici slabší smluvní strany tak, jak je naznačena shora, splňuje. Jeho finanční síla je totiž výrazně menší, než je tomu u žalobkyně. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobkyně je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních zápůjček a úvěrů. Smlouva, která mezi nimi byla uzavřena, naplňuje znaky tzv. adhezní smlouvy ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., neboť se jedná o typovou smlouvu využívanou žalobkyní v rámci její obchodní činnosti (poskytování úvěrů) ve vztahu k většímu počtu klientů. Žalovaný evidentně neměl reálnou šanci jakkoliv ovlivnit její žalobkyní předem připravený obsah, snad s výjimkou výše poskytnutého úvěru. Smlouva byla přitom koncipována výrazně ve prospěch žalobkyně, o čemž svědčí například fakt, že na jedné straně bylo sjednáno vícero smluvních sankcí pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaného, na straně druhé smlouva neobsahuje jakoukoliv sankci pro případ, že by svým povinnostem z ní plynoucím nedostála žalobkyně. Za těchto okolností soud uzavřel, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval v pozici slabší smluvní strany a na věc je tedy třeba aplikovat ustanovení § 433 odst. 1 o. z (srov. mimo jiné závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 17 ICm 4543/2017). Podle něj žalobkyně v daném případě nesměla své hospodářské postavení ani kvalitu odborníka zneužít k tomu, že by využila závislosti žalovaného jakožto slabší smluvní strany a dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Právě takovou nerovnováhu přitom podle názoru soudu zakládá smluvní úrok ve výši 69 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut.

17. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena, a to ani ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám, natožpak pro smlouvy uzavírané mezi podnikateli. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

18. Dle údajů uvedených v databázi časových řad ARAD vedené Českou národní bankou (dostupná na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58843&p_uka=2&p_strid=AAABAA&p_od=200401&p_do=202011&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep – tabulka B .1.1.3, ukazatel č. 2, Nefinanční podniky (S.11) – úvěry s objemem do 7,5 mil. Kč - celkem) činila průměrná úroková sazba bankovních podnikatelských úvěrů, jejichž objem nepřesáhl 7,5 mil. Kč, v květnu 2018, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 3,70 % ročně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší sazby uplatňované bankami se pohybovaly někde okolo dvojnásobku této sazby, tj. max. okolo 7 % ročně, pak v posuzované smlouvě sjednaný úrok, který odpovídal roční sazbě ve výši 63 %, takové sazby přesahuje více než devětkrát, tj. velmi výrazně. Takto excesivně vysoký úrok rozhodně nelze akceptovat ani ve smluvním vztahu uzavřeném mezi podnikateli. Zástupce žalobkyně ve svém závěrečném návrhu vyslovil názor, že podnikateli, který byl seznámen s výší sjednané úrokové sazby, nelze poskytovat takovou ochranu jako spotřebitelům, je třeba naopak ctít autonomii vůle účastníků, kteří se na takto vysokém úroku shodli. S touto argumentací však soud nesouhlasí. Fakt, že žalovaný byl ve smlouvě označen svým identifikačním číslem a že dle smlouvy mu byly peněžní prostředky poskytnuty k jeho podnikatelským účelům, totiž ještě rozhodně neznamená, že žalobkyně jakožto silnější smluvní strana a rovněž tvůrce formulářového znění smlouvy není při stanovení výše smluvního úroku ničím omezena, respektive že bez ohledu na to, jak vysoký úrok si za poskytnutí úvěru účtuje, nemá soud v situaci, kdy žalovaný smlouvu podepsal, možnost hodnotit ujednání o výši úroku z hlediska jeho souladu s dobrými mravy.

19. V této souvislosti považuje soud za vhodné poukázat na novelu ZSÚ provedenou zákonem č. 186/2020 Sb. Touto novelou byl do textu ustanovení § 122 ZSÚ mimo jiné doplněn odstavec 5, na jehož základě byla za splnění stanovených podmínek rozšířena osobní působnost ustanovení § 122 odst. 1, 2 a 4 ZSÚ (limitace smluvních sankcí sjednaných pro případ prodlení úvěrovaného se splácením dluhu ze smlouvy o úvěru) i na dlužníky, kteří jsou sice fyzickými osobami, nikoliv však spotřebiteli. Dle důvodové zprávy uvedená novela dopadá zejména na osoby samostatně výdělečně činné, tj. mimo jiné i na osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění. Soud si je vědom toho, že zákon č. 186/2020 Sb. nabyl účinnosti až k 3. 7. 2020 a že tedy na posuzovaný smluvní vztah účastníků nelze aplikovat. Současně je mu zřejmé i to, že limity stanovené v citovaném § 122 ZSÚ nedopadají na sjednanou výši úroku z úvěru, nýbrž toliko na platby související s prodlením úvěrovaného. Na stranu druhou, ze zmiňované novely jednoznačně vyplývá snaha zákonodárce rozšířit ochranu poskytovanou spotřebitelům v souvislosti s určitými typy smluv i na některé podnikatele, zejména pak na osoby samostatně výdělečně činné. Tímto svým krokem dal zákonodárce (byť teprve několik měsíců po uzavření posuzované smlouvy) jednoznačně najevo, že názor žalobkyně, podle něhož v případě, kdy některá fyzická osoba uzavře smlouvu o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, této osobě nepřísluší jakákoliv soudní ochrana ani za situace, kdy se některá smluvní ujednání zcela zjevně příčí požadavkům přiměřenosti a souladu s dobrými mravy, nemůže obstát.

20. V řešené věci tak sice byla smlouva uzavřena mezi podnikateli, to však neznamená, že by byla žalobkyně zproštěna povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality, která vyplývá z § 433 odst. 1 o. z. Žalobkyně, jednající jednoznačně z pozice silnější smluvní strany, ve své podstatě vnutila žalovanému (jehož autonomie vůle se při uzavření smlouvy omezila de facto pouze na rozhodnutí, zda žalobkyní předem navržené smluvní podmínky akceptuje či nikoliv) úrok, jehož výše mnohonásobně přesahovala obvyklé úroky požadované za daný typ úvěru v době uzavření smlouvy bankami. Tím žalobkyně zneužila své hospodářské postavení a kvalitu odborníka k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech ve vztahu k žalovanému jakožto svému smluvnímu partnerovi, přičemž takové jednání ve světle § 433 odst. 1 o. z. nelze akceptovat. Především z těchto důvodů tak soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku za poskytnutí úvěru se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tedy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné, přičemž k této neplatnosti přihlédl v souladu s § 588 o. z. i bez návrhu žalovaného.

21. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že uzavřená smlouva byla smlouvou úplatnou a že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši úroku jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 3,70 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních podnikatelských úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 22 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z.

22. Při úrokové sazbě 3,70 % ročně z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč by za dobu ode dne následujícího po dni poskytnutí peněžních prostředků žalovanému (1. 6. 2018) do dne zesplatnění úvěru (30. 6. 2019) činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 15 599 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 599 Kč Tyto částky v souhrnné výši 15 599 Kč tedy tvořily tzv. novou jistinu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh po zesplatnění něčeho uhradil. S ohledem na provedené platby 5 550 žalovanému zbývá uhradit jistinu ve výši 10 049 Kč. V tomto rozsahu je žaloba nepochybně oprávněná.

23. Jako oprávněné soud dále vyhodnotil též nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty sjednaných v bodě IV., bod 4 smlouvy ve výši 0,2% denně z dlužné částky do zesplatnění. Požadovanou smluvní pokutu ve výši 9 000 Kč proto soud žalobkyni přiznal, neboť byla sjednána v intencích vztahu dvou podnikatelů, byť jak shora uvedeno nerovného postavení.

24. Úroková sazba byla sjednána ve výši 69 % z jistiny na období, na které byl úvěr poskytnut, tedy na 13 měsíců. Žalobkyně nicméně požaduje úrok ve výši 10,45 % ročně. Z žádného ustanovení smlouvy však nevyplývá, že by tyto úroky, popřípadě úroky v jiné sazbě měl žalovaný platit i po uplynutí doby splatnosti půjčky. Úrok představuje pevnou sazbu a soud považuje jeho výši jako fixní. Požadavek žalobkyně na zaplacení dalšího úroku ve výši 10,45 % ročně od 21. 5. 2020 tedy soud považuje za neoprávněný a v rozporu s ujednáními ve smlouvě. Za této situace zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení běžícího 10,45 % úroku z jistiny 15 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Naopak soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 10% p. a. z jistiny zjištěné soudem 10 049 Kč ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tedy od 1. 7. 2019 do zaplacení.

25. S ohledem na výše uvedené soudu proto nezbylo, než podané žalobě vyhovět částečně. Soud zavázal žalovaného uhradit žalobkyni částku 19 049 Kč (10 049 Kč z úvěru a 9 000 Kč smluvní pokuta) se zákonnými úroky z prodlení z částky 10 049 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení. V neposlední řadě pak soud žalobkyni přiznal i paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to s odkazem na § 3 citovaného nařízení č. 351/2013 Sb., neboť předmětem řízení byl vzájemný závazek mezi podnikateli.

26. Ve zbylé části pro 13 651 Kč a pro úroky ve výši 10,45% ročně z částky 15 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a pro 10% zákonné úroky z prodlení z částky 4 951 Kč (rozdíl mezi žalobkyní požadovanou jistinou 15 000 Kč a jistinou zjištěnou soudem 10 049 Kč) byla žaloba zamítnuta.

27. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil. Žalobkyně měla úspěch v částce 19 049 Kč (58%) a neúspěch v částce 13 651 Kč (42 %). Požadované úroky soud do úspěchu či neúspěchu žalobkyně nezapočítával. Odečteme-li úspěch od neúspěchu, dojdeme k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu 16 % svých účelně vynaložených nákladů řízení.

28. Žalobkyně požadovala náhradu zaplaceného soudního poplatku a dále náhradu nákladů právního zastoupení, které vyčíslila na 10 069,40 Kč (3 úkony právní služby po 2 180 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč včetně 21% DPH). Okresní soud však nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na postup podle § 7 bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb. V projednávané věci je třeba vycházet z ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, byť lze připustit, že v jednotlivostech se skutková i právní argumentace obsažená v podávaných žalobách může lišit, a předmětem řízení je současně částka nepřevyšující 50 000 Kč. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je tak nutno i v tomto případě vycházet z ustanovení § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., které stanoví výši sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty od 10 000 Kč do 30 000 Kč částkou 300 Kč a z odst. 5 písm. a/ citovaného ustanovení vyhlášky, který určuje paušální částku jako náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odst. 1 a 2.

29. O nákladech řízení proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci následovně. Náklady řízení tvoří jednak soudní poplatek 1 334 Kč a dále náklady právního zastoupení. Tyto byly určeny dle vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále jen„ AT“), a to konkrétně ve znění od 1. 7. 2014. Jde o odměnu advokáta za tři úkony právní služby dle § 14b odst. 1 bod 3 AT – po 500 Kč za jeden - celkem 1 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, a podání žaloby; § 11 odst. 1 písm. a), d) AT), dále o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 100 Kč, tj. celkem 300 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT). Konečně žalobci náleží i náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 378 Kč (0,21 x (1 500 + 300)). Náhrada nákladů řízení tak činí celkem 3 512 Kč (1 334 + 1 500 + 300 + 378). Jak shora uvedeno zaznamenala žalobkyně úspěch v rozsahu 16%. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši 562 Kč.

30. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud nezjistil žádný důvod ke stanovení delší lhůty či uložení peněžitého plnění ve splátkách.