15 C 90/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Machačkou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 183 862 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 69 836 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 58 008 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 114 026 Kč s úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 183 862 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 15. 11. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí zápůjčky ve výši 55 000 Kč, kterou měl žalovaný spolu s úrokem ve výši 85 784 Kč splácet v 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč počínaje 25. 12. 2019 Celkem tak měl žalovaný uhradit 140 784 Kč. Žalovaný zaplatil celkem 11 732 Kč, když uhradil splátky ze dne 27. 12. 2019 a 28. 2. 2020. Žalobkyně úvěr po délce prodlení 65 dní dle čl. 6 smlouvy k 26. 4. 2020 zesplatnila. K datu zesplatnění činila dlužná jistina částku 129 052 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplacení tří smluvních pokut po 469,28 Kč a dvou pokut ve výši 762,58 Kč, celkem tedy smluvní pokutu ve výši 2 932 Kč podle čl. 6 smlouvy za prodlení se splátkou vyšší než 30 dnů. Dle bodu 6. 5. smlouvy požaduje žalobkyně též smluvní pokutu ve výši 25% z dlužné výše nové jistiny, a to v celkové výši 32 263 Kč. Celková dlužná částka tak činí 164 247 Kč. Podle bodu 6.7. smlouvy žalobkyně požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny ve výši 129 052 Kč, a to od 28. 4. 2020 do 29. 3. 2021 ve výši 19 615,60 Kč. Dále žalobkyně požaduje uhrazení nákladů ve výši 1 200 Kč s odkazem na § 3 zákona č. 351/2013 Sb.

2. K jednání nařízenému na 12. 7. 2021 se žalovaný nedostavil, ačkoliv k němu byl řádně předvolán předvoláním doručeným do vlastních rukou 23. 6. 2021. Právní zástupce žalobkyně se dostavil a na podané žalobě trval. Z uvedeného důvodu proto soud jednal ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

3. Z předložených důkazů zjistil soud následující:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 11. 2019 a z oznámení o schválení podnikatelské zápůjčky [číslo] ze dne 19. 11. 2019 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 55 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 85 784 Kč splácet v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci. Celkem měl žalovaný zaplatit žalobkyni částku 140 784 Kč. V bodě 6.1. písm. a) smlouvy si účastníci sjednali, že žalovaný bude v případě prodlení s úhradou některé splátky úvěru či její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky. Dle bodu 6.1. písm. b) smlouvy pak v případě svého prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 30 dnů byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nad rámec shora uvedené smluvní pokuty dle bodu 6.1. písm. a) další smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Obě uvedené smluvní pokuty byly splatné do deseti dnů ode dne vzniku povinnosti žalovaného k jejich zaplacení. Dle bodu 6.3. smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 60 dnů, bude žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků ze smlouvy a současně automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky, veškeré splátky až do konce sjednaného splátkového kalendáře se tedy stanou okamžitě splatnými, a to jak jistina zápůjčky, tak běžný úrok zápůjčky zahrnutý do těchto splátek. Zesplatněné splátky dle bodu 6.4. tvořily tzv. novou jistinu zápůjčky, kterou byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den následující po dni zesplatnění. Dle čl. 6 byl žalovaný v případě, že nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne zesplatnění, povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky. Tato smluvní pokuta byla splatná v den následující po dni vzniku povinnosti žalovaného k jejímu zaplacení. Dle bodu 6.7. smlouvy v případě, že neuhradí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následujícím po dni zesplatnění, byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení.

5. Žalobkyně dne 19. 11. 2019 oznámila žalovanému, že zápůjčku schválila a zaslala mu splátkový kalendář.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že částka 55 000 Kč byla vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě dne 18. 11. 2019.

7. Z pokusu o smír ze dne 25. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o prodlení s hrazením jednotlivých splátek a snažila se věc vyřešit smírnou cestou.

8. Žalobkyně žalovaného oznámením ze dne 26. 4. 2020 vyrozuměna o zesplatnění pohledávky a současně ho vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 131 984 Kč.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 10. 3. 2021 vyplynulo, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že pokud nebude dlužná částka zaplacena, bude vymáhána soudní cestou.

10. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil pouze 11 732 Kč, tedy dvě splátky dne 27. 12. 2019 a 28. 2. 2020. Splátku, kterou měl uhradit nejpozději 25. 2. 2020, již neuhradil, stejně jako žádnou následující.

11. Z faktury [číslo] vystavené dne 25. 2. 2020 a [číslo] vystavené dne 26. 4. 2020 soud zjistil, že za pozdní platbu splátek byla žalovanému účtována pokuta ve výši 1 231 Kč, resp. 1 701 Kč Celkem mu tak byla účtována pokuta ve výši 2 932 Kč.

12. Z ostatních předložených důkazů nezjistil soud žádné podstatnější skutečnosti.

13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 15. 11. 2019 smlouvu o podnikatelské zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 55 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 85 784 Kč v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč měsíčně. Žalovaný na dluh uhradil před zesplatněním úvěru částku 11 732 Kč (dne 27. 12. 2019 a 28. 2. 2020). Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokuty uvedené pod bodem 6.1., 6.5, 6.6. a 6.7. smlouvy.

14. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 15. 11. 2019 uzavřena smlouva o podnikatelské zápůjčce, na jejímž podkladě žalobkyně téhož dne poskytla žalovanému bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit smluvní úrok ve výši 85 784 Kč, to vše ve 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč splatných vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 25. 12. 2019. Celková žalovaným splatná částka činila dle smlouvy 140 784 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno několik smluvních pokut pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek zápůjčky nebo jejich části. Pro případ prodlení delšího než 15 dnů byla v bodě 6.1. písm. a) smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky, další smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky byl žalovaný povinen uhradit, pokud se dostane do prodlení delšího než 30 dnů (bod 6.1. písm. b)). Pro případ, že bude v prodlení s úhradou dvou splátek nebo se ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části delším než 60 dnů, pak bylo ve smlouvě sjednáno mimo jiné automatické zesplatnění zápůjčky. Po tomto zesplatnění byl žalovaný povinen nejpozději následující den uhradit tzv. novou jistinu zápůjčky, která zahrnovala veškeré k okamžiku zesplatnění nezaplacené splátky dle původního splátkového kalendáře. V případě, že by novou jistinu zápůjčky nezaplatil v den následující po zesplatnění, byl žalovaný povinen dle bodu 6.7 hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. V případě prodlení s úhradou nové jistiny zápůjčky delšího než 10 dnů ode dne zesplatnění mu pak vznikla povinnost k úhradě další smluvní pokuty ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky (bod 6.5. smlouvy). Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek došlo k 26. 4. 2020 k zesplatnění poskytnuté zápůjčky, o čemž byl žalovaný žalobkyní písemně informován dopisem právě z 24. 2. 2020. Žalobkyně jej opakovaně písemně vyzývala k úhradě dluhu plynoucího z předmětné smlouvy.

15. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“). Jakkoliv je totiž smlouva označena jako„ smlouva o podnikatelské zápůjčce“, jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky za splnění ve smlouvě vymezených podmínek. To jednoznačně ukazuje na to, že se jedná o konsenzuální kontrakt, tj. že smlouva je uzavřena již souhlasnými projevy vůle smluvních stran. Oproti tomu zápůjčka je kontraktem reálným, k jehož vzniku je třeba vedle dohody stran ještě faktické předání peněžních prostředků, přičemž zde z podstaty věci nemohou být smluveny jakékoliv povinnosti vydlužitele, jejichž splnění předchází poskytnutí peněžních prostředků zapůjčitelem.

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 433 odst. 1 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

19. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

22. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 15. 11. 2019 ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Ačkoliv si je soud vědom toho, že žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tj. v pozici podnikatele, a peněžní prostředky mu byly poskytnuty pro jeho podnikatelské účely, považuje ve smlouvě sjednaný úrok za nepřiměřeně vysoký, a to z níže popsaných důvodů.

23. Jakkoliv žalovaný nebyl v předmětné věci v postavení spotřebitele a na spor účastníků tak nelze aplikovat„ ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z., respektive příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), je třeba na něj i přesto pohlížet ve srovnání s žalobkyní jako na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 o. z. Pojem slabší smluvní strany je obecně širší než pojem spotřebitel. Slabší stranou může být i osoba, která není spotřebitelem. Může se jednat i o osobu, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním. Vždy je přitom třeba posoudit, zda je konkrétní osoba skutečně slabší stranou. Zákon totiž výslovně nevymezuje faktory, od nichž se postavení slabší strany odvozuje. S ohledem na dikci § 433 odst. 1 o. z. však lze dovodit, že těmito základními faktory jsou informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže. Hospodářské postavení přitom může být ovlivňováno celou řadu faktorů, jako jsou například finanční síla podnikatele, vertikální propojení, přístup k technologiím apod. Posouzení, zda je v konkrétním případě určitá osoba slabší (smluvní) stranou, se bude vždy odvíjet od konkrétních skutkových okolností (srov. Komentář Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), C. H. Beck, 1. vydání, 2014, s. 1651-1652).

24. V intencích řešené věci, tj. ve vztahu k uzavřené smlouvě o úvěru, má soud za to, že žalovaný definici slabší smluvní strany tak, jak je naznačena shora, splňuje. Jeho finanční síla je totiž výrazně menší, než je tomu u žalobkyně. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobkyně je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních zápůjček a úvěrů. Smlouva, která mezi nimi byla uzavřena, naplňuje znaky tzv. adhezní smlouvy ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., neboť se jedná o typovou smlouvu využívanou žalobkyní v rámci její obchodní činnosti (poskytování úvěrů) ve vztahu k většímu počtu klientů. Žalovaný evidentně neměl reálnou šanci jakkoliv ovlivnit její žalobkyní předem připravený obsah, snad s výjimkou výše poskytnutého úvěru. Smlouva byla přitom koncipována výrazně ve prospěch žalobkyně, o čemž svědčí například fakt, že na jedné straně bylo sjednáno vícero smluvních sankcí pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaného (viz čl. 6 písm. a) a b), čl. 6 nebo čl. 6 smlouvy), na straně druhé smlouva neobsahuje jakoukoliv sankci pro případ, že by svým povinnostem z ní plynoucím nedostála žalobkyně. Za těchto okolností soud uzavřel, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval v pozici slabší smluvní strany a na věc je tedy třeba aplikovat ustanovení § 433 odst. 1 o. z (srov. mimo jiné závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 17 ICm 4543/2017). Podle něj žalobkyně v daném případě nesměla své hospodářské postavení ani kvalitu odborníka zneužít k tomu, že by využila závislosti žalovaného jakožto slabší smluvní strany a dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Právě takovou nerovnováhu přitom podle názoru soudu zakládá smluvní úrok ve výši 85 784 Kč, který při sjednané délce splácení úvěru 24 měsíců a výši splátky 5 866 Kč odpovídá úrokové sazbě 178 % ročně z poskytnuté jistiny 55 000 Kč.

25. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena, a to ani ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám, natožpak pro smlouvy uzavírané mezi podnikateli. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

26. Dle údajů uvedených v databázi časových řad ARAD vedené Českou národní bankou (dostupná na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58843&p_uka=2&p_strid=AAABAA&p_od=200401&p_do=202011&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep – tabulka B .1.1.3, ukazatel č. 2, Nefinanční podniky (S.11) – úvěry s objemem do 7,5 mil. Kč - celkem) činila průměrná úroková sazba bankovních podnikatelských úvěrů, jejichž objem nepřesáhl 7,5 mil. Kč, v listopadu 2019, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 4,22 % ročně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší sazby uplatňované bankami se pohybovaly někde okolo dvojnásobku této sazby, tj. max. okolo 9 % ročně, pak v posuzované smlouvě sjednaný úrok, který odpovídal roční sazbě ve výši 178 %, takové sazby přesahuje více než devatenáctkrát, tj. velmi výrazně. Takto excesivně vysoký úrok rozhodně nelze akceptovat ani ve smluvním vztahu uzavřeném mezi podnikateli. Zástupce žalobkyně ve svém závěrečném návrhu vyslovil názor, že podnikateli, který byl seznámen s výší sjednané úrokové sazby, nelze poskytovat takovou ochranu jako spotřebitelům, je třeba naopak ctít autonomii vůle účastníků, kteří se na takto vysokém úroku shodli. S touto argumentací však soud nesouhlasí. Fakt, že žalovaný byl ve smlouvě označen svým identifikačním číslem a že dle smlouvy mu byly peněžní prostředky poskytnuty k jeho podnikatelským účelům, totiž ještě rozhodně neznamená, že žalobkyně jakožto silnější smluvní strana a rovněž tvůrce formulářového znění smlouvy není při stanovení výše smluvního úroku ničím omezena, respektive že bez ohledu na to, jak vysoký úrok si za poskytnutí úvěru účtuje, nemá soud v situaci, kdy žalovaný smlouvu podepsal, možnost hodnotit ujednání o výši úroku z hlediska jeho souladu s dobrými mravy.

27. V této souvislosti považuje soud za vhodné poukázat na novelu ZSÚ provedenou zákonem č. 186/2020 Sb. Touto novelou byl do textu ustanovení § 122 ZSÚ mimo jiné doplněn odstavec 5, na jehož základě byla za splnění stanovených podmínek rozšířena osobní působnost ustanovení § 122 odst. 1, 2 a 4 ZSÚ (limitace smluvních sankcí sjednaných pro případ prodlení úvěrovaného se splácením dluhu ze smlouvy o úvěru) i na dlužníky, kteří jsou sice fyzickými osobami, nikoliv však spotřebiteli. Dle důvodové zprávy uvedená novela dopadá zejména na osoby samostatně výdělečně činné, tj. mimo jiné i na osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění. Soud si je vědom toho, že zákon č. 186/2020 Sb. nabyl účinnosti až k 3. 7. 2020 a že tedy na posuzovaný smluvní vztah účastníků nelze aplikovat. Současně je mu zřejmé i to, že limity stanovené v citovaném § 122 ZSÚ nedopadají na sjednanou výši úroku z úvěru, nýbrž toliko na platby související s prodlením úvěrovaného. Na stranu druhou, ze zmiňované novely jednoznačně vyplývá snaha zákonodárce rozšířit ochranu poskytovanou spotřebitelům v souvislosti s určitými typy smluv i na některé podnikatele, zejména pak na osoby samostatně výdělečně činné. Tímto svým krokem dal zákonodárce (byť teprve několik měsíců po uzavření posuzované smlouvy) jednoznačně najevo, že názor žalobkyně, podle něhož v případě, kdy některá fyzická osoba uzavře smlouvu o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, této osobě nepřísluší jakákoliv soudní ochrana ani za situace, kdy se některá smluvní ujednání zcela zjevně příčí požadavkům přiměřenosti a souladu s dobrými mravy, nemůže obstát.

28. V řešené věci tak sice byla smlouva uzavřena mezi podnikateli, to však neznamená, že by byla žalobkyně zproštěna povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality, která vyplývá z § 433 odst. 1 o. z. Žalobkyně, jednající jednoznačně z pozice silnější smluvní strany, ve své podstatě vnutila žalovanému (jehož autonomie vůle se při uzavření smlouvy omezila de facto pouze na rozhodnutí, zda žalobkyní předem navržené smluvní podmínky akceptuje či nikoliv) úrok, jehož výše mnohonásobně přesahovala obvyklé úroky požadované za daný typ úvěru v době uzavření smlouvy bankami. Tím žalobkyně zneužila své hospodářské postavení a kvalitu odborníka k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech ve vztahu k žalovanému jakožto svému smluvnímu partnerovi, přičemž takové jednání ve světle § 433 odst. 1 o. z. nelze akceptovat. Především z těchto důvodů tak soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku za poskytnutí úvěru se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tedy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné, přičemž k této neplatnosti přihlédl v souladu s § 588 o. z. i bez návrhu žalovaného.

29. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že uzavřená smlouva byla smlouvou úplatnou a že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši úroku jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 4,22 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních podnikatelských úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 22 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z.

30. Při úrokové sazbě 4,22 % ročně z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 55 000 Kč by za dobu ode dne následujícího dni poskytnutí peněžních prostředků žalovanému (19. 11. 2019) do dne zesplatnění úvěru (26. 4. 2020) činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 43 268 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 793 Kč Tyto částky v souhrnné výši 44 061 Kč tedy tvořily tzv. novou jistinu úvěru ve smyslu čl. 6 smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh po zesplatnění něčeho uhradil. S ohledem na provedené platby 11 732 žalovanému zbývá uhradit jistinu ve výši 44 061 Kč. V tomto rozsahu je žaloba nepochybně oprávněná.

31. Jako oprávněné soud dále vyhodnotil též nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut sjednaných v bodě 6.1. písm. a) a b), 6. 5. a 6. 7. smlouvy. Pokud jde o smluvní pokuty sjednané v bodě 6.1. smlouvy, tyto si žalobkyně správně nárokovala ve výši 2 932 Kč. Jako základ pro výpočet nárokované výše smluvních pokut dle bodů 6. 5. a 6. 7. smlouvy však použila novou jistinu úvěru, na kterou by měla nárok, pokud by smluvní úrok činil 178 % ročně. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvním úroku však bylo třeba vycházet z toho, že nová jistina úvěru činila 44 061 Kč. Z této jistiny by smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy činila 11 015 Kč (25 % z částky 44 061 Kč). Soud proto z titulu uvedené smluvní pokuty přiznal žalobkyni pouze tuto částku.

32. Smluvní pokutu dle bodu 6.7. smlouvy si pak žalobkyně nárokovala za období od 28. 4. 2020 do 29. 3. 2021. Za tuto dobu by smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 44 061 Kč činila celkem 14 760 Kč. Pouze co do této částky je tedy nárok na shora uvedenou smluvní pokutu možno považovat za důvodný.

33. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovaný aktuálně dluží žalobkyni novou jistinu úvěru ve výši 44 061 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1. písm. a) a b) smlouvy v souhrnné výši 2 932 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 11 015 Kč a smluvní pokutu dle bodu 6. 7. smlouvy ve výši 14 760 Kč, celkem tedy 69 836 Kč. Uložil tedy žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně zákonného úroku z prodlení z částky 58 008 Kč odpovídající součtu nové jistiny úvěru a smluvních pokut dle bodu 6.1. a 6.5. smlouvy za žalobkyní požadované období od 1.11. 2020 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V neposlední řadě pak soud žalobkyni přiznal i paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to s odkazem na § 3 citovaného nařízení č. 351/2013 Sb., neboť předmětem řízení byl vzájemný závazek mezi podnikateli.

34. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

35. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o.s.ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyni bylo vyhověno co do částky 69 836 Kč, žaloba byla pro částku 114 026 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalobkyně 38% ku 62% ve prospěch žalovaného. Rozdíl úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci tak činí 24% ve prospěch žalovaného. Žalovaný však žádné náklady řízení neúčtoval. S ohledem na tuto skutečnost proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu.