16 C 141/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 14 881,21 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o zaplacení 14 881,21 Kč a úroku z prodlení z částky 7 666,21 Kč od 7. 6. 2013 do zaplacení ve výši 7,05 % ročně se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 881,21 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 31. 5. 2012 byla mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr v celkové výši 30 000 Kč, a to za úplatu 12 750 Kč a úrok 6 000 Kč (20 % jistiny). Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku 48 750 Kč ve třinácti pravidelných měsíčních splátkách po 3 750 Kč. Žalovaná si sjednanou jistinu v hotovosti převzala při podpisu smlouvy o úvěru. Žalovaná před podáním žaloby zaplatila žalobci celkem částku 41 083,79 Kč. Žalovaná dostala do prodlení se splácením svého závazku, neboť řádně a včas neuhradila jedenáctou splátku splatnou dne 6. 4. 2013 Žalovaná je dle smlouvy dále povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, tj. ve výši 1 443 Kč za každý započatý měsíc prodlení žalovaného se zaplacením jistiny včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, počínaje měsícem dubnem 2013 až do data podání žaloby. Žalobkyně má tedy nárok na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 137 085 Kč. S ohledem na výši již uhrazené částky však žalobce požaduje smluvní pokutu pouze ve výši 7 215 Kč. Kromě zaplacení částky 14 881,21 Kč žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení z částky 7 666,21 Kč od 7. 6. 2013 do zaplacení ve výši 7,05 % ročně.

2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřila.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“).

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 5. 2012 soud zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobcem tuto smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 30 000 Kč Náklady spotřebitelského úvěru byly sjednány ve výši 18 750 Kč (administrativní poplatek činil 0 Kč, úroky odpovídající 20 % jistiny, zbytek tvořila„ úplata“). Dlužnou částku v celkové výši 48 750 Kč se žalovaná zavázala splatit ve třinácti měsíčních splátkách po 3 750 Kč s tím, že první splátka byla splatná 10. den po uzavření smlouvy a každá další splátka až do úplného zaplacení byla splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky pod ztrátou výhody splátek. Z bodu 3 smlouvy o úvěru vyplývá, že mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení žalované se zaplacením jistiny včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru.

5. Ze zprávy klienta ze dne 22. 2. 2021 vyplývá, jaké konkrétní částky žalovaná žalobkyni zaplatila (celkem na splátkách zaplatila 41 083,79 Kč), a že k tomuto dni činí dlužné splátky celkem 7 666,21 Kč.

6. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 1. 2021 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do sedmi dnů od doručení této výzvy.

7. Lze učinit závěr o skutkovém stavu, podle kterého si žalovaná půjčila 30 000 Kč, zavázala se vrátit částku jistiny a zaplatit náklady úvěru 18 750 Kč (6 000 Kč úrok, 18 750 Kč úplatu). Ve smlouvě byla ujednána smluvní pokuta pro případ prodlení dlužníka ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru (tedy 1443 Kč), a to za každý započatý kalendářní měsíc. Žalovaná splatila 41 083,79 Kč.

8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu již za účinnosti nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), postupoval soud podle ust. § 3028 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Jelikož mezi stranami nebylo toto ujednáno, postupoval soud podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ OZ“).

9. Podle § 497 obchodního zákoníku platilo, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Z citované právní úpravy je zřejmé, že smlouva uzavřená mezi stranami sporu byla smlouvou o úvěru – a to o úvěru spotřebitelském podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSpU“). Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné zvážit i dopad zvláštních ustanovení na ochranu spotřebitele (§ 51a a n. OZ).

11. Podle § 39 OZ platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 55 odst. 2 OZ platilo, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

13. Podle § 56 odst. 1 OZ platilo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

14. Podle odst. 2 téhož paragrafu platilo, že ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

15. Ujednání o povinnosti vrátit jistinu samozřejmě bylo v souladu se zákonem i dobrými mravy.

16. Co se týče„ nákladů spotřebitelského úvěru“, tyto jsou cenou služby, jsou proto vyloučeny z přezkumu optikou § 56 odst. 1 OZ. Je však možné je přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. Celková výše„ nákladů spotřebitelského úvěru“ činila 18 750 Kč, tedy 62,5 % jistiny (57,7 % ročně). Tato částka plní funkci odměny za poskytnutí peněžních prostředků (úroku) a má pokrývat náklady žalobce, jeho rizika a umožnit dosažení zisku. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v květnu 2012 (dle údajů ČNB – databáze ARAD) 14,14 % p. a. Roční„ Náklady spotřebitelského úvěru“ byly oproti takto uvažované sazbě téměř čtyřnásobné, tedy extrémně excesivní.

17. Soud proto postupně posuzoval jednotlivé složky„ nákladů spotřebitelského úvěru“. Ujednání o úroku 6 000 Kč považoval za souladné s dobrými mravy i zákonem.„ Úplata“ ve výši 12 750 Kč by však spolu úrokem již dosahovala právě uvedené extrémní sazby. Soud proto dospěl k závěru o rozporu ujednání o„ úplatě“ s dobrými mravy. Takové ujednání je proto neplatné podle § 39 OZ a žalobkyni tato úplata tedy nenáleží. Učiněné úhrady bylo tedy nutné započíst na úrok a jistinu, nikoliv na„ úplatu“.

18. Žalovaná tedy měla zaplatit celkem 36 000 Kč. Zaplatila 41 083,79 Kč. Jistina a úrok jsou tedy již zaplaceny. Část však byla zaplacena až v prodlení.

19. Pokud se žalobkyně domáhala smluvní pokuty ve výši 7 215 Kč, pak soud uzavřel, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná. Je nutné, aby výše sjednané smluvní pokuty byla přiměřená výši a významu zajišťovaného dluhu. Nelze připustit svévoli co do výše sjednané smluvní pokuty, musí být dbána zásada přiměřenosti. Sjednaná smluvní pokuta má mít spíše motivační charakter (při zachování uhrazovací funkce), nesmí naopak být šikanózní. Občanský zákoník ve znění platném do 31. 12. 2013, kterým se řídí předmětná smlouva o úvěru, nedával soudu právo snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, lze jí tak buď přiznat, nebo nepřiznat. Soud i z tohoto pohledu uzavřel, že ujednaná smluvní pokuta ve výši 1 443 Kč měsíčně (tedy ročně více než 50% jistiny) je neúměrně vysoká, její výše je sjednána v rozporu s dobrými mravy a je třeba ji považovat za absolutně neplatnou (§ 544 a § 39 OZ). Z důvodu absolutní neplatnosti ujednané smluvní pokuty pak již bylo bezvýznamné, že žalobce uplatňoval žalobou pouze část ve smlouvě sjednané smluvní pokuty (namísto 137 085 Kč žalobou uplatňováno 7 215 Kč).

20. Soud proto žalobu zamítl v plném rozsahu.

21. Ohledně nákladů řízení soud ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci byla žalovaná plně úspěšná, avšak žádné náklady nevynaložila..