16 C 234/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 42 481,64 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 449,36 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč ve výši 11,75 % ročně od 20. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 377 Kč, a to k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 42 481,64 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 27. 10. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu, na základě které vyplatila žalovanému částku 25 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit celkem 62 977 Kč (jistinu, úrok 21 177Kč, administrativní poplatek 16 800 Kč), a to ve 41 splátkách po 1 500 Kč (poslední 1 477 Kč). Žalovaný se však dostal do prodlení, žalobkyně proto ke dni 27. 6. 2022 přistoupila ke zesplatnění. Částku, která je předmětem žaloby tvoří jistina 25 000 Kč (ke dni zesplatnění žalovaný nezaplatil ničeho), úrok 5 484 Kč (úrok vzniklý do dne splatnosti první splátky po zesplatnění), administrativní poplatek 2 800 Kč (poplatek za období do dne splatnosti první splátky po zesplatnění), úrok z prodlení do zesplatnění 266,82 Kč, úrok z prodlení od zesplatnění do 19. 10. 2022 ve výši 1 199,60 Kč, smluvní pokuty do zesplatnění 2 957 Kč, smluvní pokuta po zesplatnění do 19. 10. 2022 ve výši 3 891,04 Kč a náklady spojené s vymáháním pohledávky 1 150 Kč. Žalobkyně dále žádá zákonný úrok z prodlení z částky 34 434 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování učinil tato skutková zjištění:

4. Ze smlouvy ze dne 27. 10. 2021 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému k jeho žádosti částku 25 000 Kč převodem na účet nebo v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a náklady spotřebitelského úvěru (poplatek 42 x 400 Kč a úrok 39 % ročně) 37 977 Kč v 42 měsíčních splátkách (41 po 1 500 Kč, 42. ve výši 1 477 Kč). Pro případ prodlení delší 30 dnů bylo sjednáno právo zesplatnit jistinu. Pro případ porušení povinnosti žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši dle Sazebníku, v samotné smlouvě však výše smluvní pokuty stanovena nebyla.

5. Ze splátkového kalendáře (č. l. 11) soud zjistil, že byl sjednán anuitní způsob splácení úroku, částka administrativního poplatku byla stále stejná.

6. Ze Sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut soud zjistil, že v sazebníku byly stanoveny výše smluvních pokut za porušení jednotlivých ustanovení smlouvy a obchodních podmínek. Náhrada účelně vynaložených nákladů byla vázána na délku prodlení 1. - 6. měsíc, zmíněny byly i klíčové milníky, které mají ovlivňovat výši nákladů (2 x komunikace s klientem, předání inkasní agentuře, místní šetření k ověření poskytnutých informací, předsoudní prověřování majetku, předání advokátní kanceláři)

7. Z bankovního výpisu (č. l. 14) soud zjistil, že žalobkyně dne 27. 10. 2021 zaslala žalovanému na účet částku 25 000 Kč.

8. Z oznámení o zesplatnění (č. l. 21) soud zjistil, že žalobkyně zápůjčku zesplatnila ke dni 27. 6. 2022.

9. Z vyčíslení pohledávky na č. l. 17 soud zjistil, že tvrzení žalobkyně o výši dluhu ke dni zesplatnění a platbách (resp. jejich absenci) žalovaného odpovídají tomuto vyčíslení.

10. V den uzavření smlouvy činila průměrná sazba úroků poskytovaných bankami domácnostem na úvěrech na spotřebu s fixací 1 – 5 let 7,13 % p. a. (č. l. 39), repo sazba zveřejněná ČNB činila 1,5 % p. a. (č. l. 40).

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

12. O skutkovém stavu lze uzavřít, že smlouvou ze dne 27. 10. 2021 žalovaný zažádal o poskytnutí prostředků ve výši 25 000 Kč a zavázal se vrátit celkem 62 977 Kč (jistinu, úrok 21 177 Kč, administrativní poplatek 16 800 Kč), a to v 42 měsíčních splátkách po 1 500 Kč (poslední 1 477 Kč). Dne 27. 10. 2022 žalovaný obdržel částku 25 000 Kč. Žalovaný nezaplatil ničeho.

13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ OZ“) a podle § 2 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ z.s.ú.“). Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 433 odst. 1 a 2 OZ platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží.

14. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

15. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

17. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

18. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK.

19. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť předcházející zákona o spotřebitelském úvěru obsahoval odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

20. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl contra legem, což je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ – tím by nadto došlo i k překročení hranic dělby moci, neboť obecný soud nemůže bez dalšího negovat výsledek zákonodárného procesu).

21. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

22. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

23. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ (ještě před přijetím novely účinné od 29. 5. 2022), který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 24. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce [jméno] [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022).

25. Na nemožnost řádné implementace nakonec reagoval zákonodárce novelou (zákona č. 96/2022 Sb.) a v současnosti je již druhá věta § 87 odst. 1 ZSÚ opačného znění – nyní jednoznačně stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu – avšak toto znění se aplikuje až na smlouvy uzavřené od účinnosti novely (29. 5. 2022) dále (novela neobsahuje ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru žádné přechodné ustanovení).

26. Žalovaný žádnou námitku nevznesl, soud proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.

27. Smlouva sice ve svém textu používala označení„ zápůjčka“, avšak vzhledem k tomu, že smlouva zároveň obsahovala povinnost žalobkyně poskytnout částku v budoucnu, v rámci smlouvy byla rovněž obsažena žádost žalovaného, dospěl soud k závěru, že se jedná o konsenzuálně vznikající smlouvu o úvěru.

28. Ze skutkových zjištění a citované právní úpravy je zřejmé, že žalovaný měl povinnost splácet jistinu a úroky.

29. Avšak právě co se týče ujednaného úroku a poplatku, je situace složitější. Jedná se sice o cenu služby, proto ji nelze poměřovat optikou přiměřenosti ve smyslu § 1813 OZ, to však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 588 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

30. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky).

31. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v říjnu 2021 (dle údajů ČNB – databáze ARAD, úvěry s fixací 1 – 5 let) 7,13 % p. a. Úrok byl v posuzované věci ujednán v míře 39% p. a., což je více než pětinásobek průměrné úrokové míry poskytované bankami, jednalo se tedy o zcela neadekvátní odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, kterou nelze odůvodnit ani vyššími náklady či rizikem nebankovního poskytovatele. Ohledně ujednání o úroku proto nelze než dospět k závěru o zjevném rozporu tohoto ujednání s dobrými mravy podle § 588 odst. 1 OZ.

32. Okresní soud v takové situaci v minulosti postupoval podle § 1802 OZ, kterýžto postup byl aprobován i odvolacím soudem.

33. Z právních závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, však vyplývá, že není na místě určit výši úroku podle § 1802 OZ, nýbrž úrok je třeba určit podle § 110 odst. 1 ZSÚ („ V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“).

34. Tento závěr Nejvyššího soudu je sice při doslovném čtení zákona antiintuitivní, neboť hypotézou ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ je absence informace o úrokové sazbě, nikoliv její neplatnost, avšak má svou logiku.

35. Nejvyšší soud totiž již za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) ustáleně judikoval (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018), že v případě neplatnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru se uplatní úroková míra určená podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku, kteréžto ustanovení mělo v podstatě shodnou hypotézu jako současné ustanovení § 1802 OZ – obě tato ustanovení dle svého textu přitom dopadají na situace, kdy není ujednána výše úroku.

36. Je proto logické, že namísto § 1802 OZ uplatníme ve shodě s Nejvyšším soudem v případě neplatnosti ujednání o výši úroku ve spotřebitelském úvěru speciální ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ, jehož hypotéza rovněž směřuje na situace, kdy výše úroku není ujednána, jen proto používá jiná slova (pokud ve smlouvě není informace o úrokové sazbě; dá se také říci, že tato úprava je ještě přísnější, neboť i pokud by byla úroková sazba ujednána, musí být ještě uvedena v písemné smlouvě).

37. Aplikace § 110 odst. 1 ZSÚ má krom toho za následek, že se nehledí k dalším ujednaným platbám.

38. Úrok žalobce požadoval pouze do dne první splátky splatné po zesplatnění. Zesplatnění nastalo 27. 6. 2022, první splátka poté byla splatná 12. 7. 2022. Úrok stanovený podle § 110 odst. 1 ZSÚ (repo sazba ČNB v den uzavření smlouvy) činil 1,5 % p.a., což za období 27. 10. 2021 – 12. 7. 2022 činí 265,07 Kč.

39. Dále žalobkyně žádala kapitalizovaný úrok z prodlení do 19. 10. 2022. Za období od zesplatnění do 19. 10. 2022 činí 917,47 Kč. Za období do zesplatnění žádala úrok z prodlení ze splatných splátek, ten činil 266,82 Kč.

40. K ostatním ujednaným platbám se dle § 110 odst. 1 ZSÚ nepřihlíží, soud proto žalobkyni přiznal celkem částku 26 449,36 Kč a úrok z prodlení z jistiny, který je opřen o § 1970 OZ a jeho výše o nař. vlády č. 351/2013 Sb.

41. Žalobkyně byla úspěšná v poměru 62:38, má proto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) právo na náhradu 24 % účelně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávaly z odměny zástupce za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby) po 500 Kč a 3 náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) po 100 Kč, za jeden úkon podle § 7, § 8 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (účast u jednání) po 2 820 Kč, jedna náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč, náhradu zmeškaného času za 6 půlhodin (žalobkyně sice počítala 14 půlhodin na cestě [obec] [obec], nicméně u jednání byla přítomna jako substituent advokátka se sídlem v [obec], soud proto počítal 6 půlhodin na cestu [obec] [obec] a zpět) podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu po 100 Kč, cestovného 1 056 Kč (spotřeba 4,4 l /100 km, 2 x 75 km, cena nafty dle vyhl. č. 467/2022 Sb. ve výši 41,20 Kč, a náhrada za používání vozidla dle téže vyhlášky 5,20 Kč/km), náhrada DPH 21%, soudní poplatek 2 125 Kč, celkem tedy 9 906 Kč. Z toho 24 % činí 2 377 Kč.

42. Tuto náhradu je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

43. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní dle § 160 odst. 1o. s. ř.