16 C 255/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 29 542,30 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 060,26 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 1. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 29 542,30 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem 13 769,79 Kč, běžícím úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč. Tvrdila, že dne 3. 6. 2020 uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru„ [anonymizována dvě slova]“, na základě které žalované poskytla částku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit úrok 111,13 % p. a. v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Žalovaná nesplácela řádně a včas, zaplatila toliko 1 995 Kč dne 10. 7. 2020 a 3 990 Kč dne 17. 9. 2020. Došlo tedy ke zesplatnění úvěru. Žalobkyně proto žádá 19 542,30 Kč na dlužní jistině, úroky za období 4. 10. 2020 – 30. 4. 2021 ve výši 13 769,79 Kč, poplatky za dvě upomínky po 450 Kč a smluvní pokutu, která přesáhla limit 50 % jistiny, žalobkyně tak na pokutách požaduje pouze 10 000 Kč.

2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“).

4. Z předložených listin soud učinil následující zjištění:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ ze dne 3. 6. 2020 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že žalované poskytne peněžní prostředky 20 000 Kč a žalovaná se zavázala, že v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč žalobkyni zaplatí částku 59 850 Kč, tedy jistinu spolu s úrokem 111,33 % ročně. Za součást smlouvy byly označeny i Smluvní podmínky o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] (dále jen„ smluvní podmínky“).

6. Ze smluvních podmínek (č. l. 14) soud zjistil, že v jejich čl. VI. 1 byla ujednána možnost zesplatnění v případě prodlení po dodatečné výzvě k úhradě, v čl. VI. odst. 3 písm. a) byla ujednána smluvní pokuta 499 Kč pro případ prodlení se splátkou a smluvní pokuta 0,1 % dlužné částky po zesplatnění. V čl. VI. odst. 2 písm. a) byl ujednán poplatek za upomínku 450 Kč. V čl. VI. odst. 1 byla ujednána možnost zesplatnění při prodlení se zaplacením i po dodatečné 30 denní lhůtě k zaplacení.

7. Z potvrzení o provedení platby (č. l. 19) soud zjistil, že na účet žalované byla dne 9. 6. 2020 zaslána částka 20 000 Kč.

8. Ze splátkového kalendáře (č. l. 18) soud zjistil, že první splátka byla splatná 3. 7. 2020, poslední 3. 12. 2022.

9. Z upomínek I, III a IV (č. l. 20-22) soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovanou minimálně třikrát.

10. Z ostatních předložených listin soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

11. Z učiněných zjištění soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle kterého žalovaná na základě smlouvy o úvěru obdržela 20 000 Kč. Tuto částku se zavázala vrátit spolu s úrokem 111,33 % ročně (tedy celkem měl zaplatit 59 850 Kč) z této částky v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč splatných vždy 3. dne v měsíci. Žalovaná zaplatila toliko 5 985 Kč před zesplatněním. Ve smluvních podmínkách byla ujednána možnost zesplatnění, poplatky za upomínky a smluvní pokuta před a po zesplatnění (konkrétně viz jednotlivá zjištění shora).

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ OZ“) a podle § 2 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ z.s.ú.“). Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 433 odst. 1 a 2 OZ platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží.

13. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalované.

14. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

16. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

17. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 [právnická osoba], v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK.

18. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť předcházející zákona o spotřebitelském úvěru obsahoval odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

19. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl contra legem, což je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ – tím by nadto došlo i k překročení hranic dělby moci, neboť obecný soud nemůže bez dalšího negovat výsledek zákonodárného procesu).

20. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

21. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

22. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ (ještě před přijetím novely účinné od 29. 5. 2022), který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 23. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce [jméno] [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022).

24. Na nemožnost řádné implementace nakonec reagoval zákonodárce novelou (zákona č. 96/2022 Sb.) a v současnosti je již druhá věta § 87 odst. 1 ZSÚ opačného znění – nyní jednoznačně stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu – avšak toto znění se aplikuje až na smlouvy uzavřené od účinnosti novely (29. 5. 2022) dále (novela neobsahuje ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru žádné přechodné ustanovení).

25. Žalovaná žádnou námitku nevznesla, soud proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.

26. Ze skutkových zjištění a citované právní úpravy je zřejmé, že žalovaná měla povinnost splácet jistinu a úroky.

27. Avšak právě co se týče ujednaného úroku je situace složitější. Jedná se sice o cenu služby, proto ji nelze poměřovat optikou přiměřenosti ve smyslu § 1813 OZ, to však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 588 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

28. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky).

29. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v říjnu 2021 (dle údajů ČNB – databáze ARAD, úvěry s fixací 1 – 5 let) 7,54 % p. a. Úrok byl v posuzované věci ujednán v míře 111,33 % p. a., což je více než čtrnáctinásobek průměrné úrokové míry poskytované bankami, jednalo se tedy o zcela neadekvátní, resp. přímo extrémní odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, kterou nelze odůvodnit ani vyššími náklady či rizikem nebankovního poskytovatele. Ohledně ujednání o úroku proto nelze než dospět k závěru o zjevném rozporu tohoto ujednání s dobrými mravy podle § 588 odst. 1 OZ.

30. Okresní soud v takové situaci v minulosti postupoval podle § 1802 OZ, kterýžto postup byl aprobován i odvolacím soudem.

31. Z právních závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, však vyplývá, že není na místě určit výši úroku podle § 1802 OZ, nýbrž úrok je třeba určit podle § 110 odst. 1 ZSÚ („ V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“).

32. Tento závěr Nejvyššího soudu je sice při doslovném čtení zákona antiintuitivní, neboť hypotézou ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ je absence informace o úrokové sazbě, nikoliv její neplatnost, avšak má svou logiku.

33. Nejvyšší soud totiž již za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) ustáleně judikoval (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018), že v případě neplatnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru se uplatní úroková míra určená podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku, kteréžto ustanovení mělo v podstatě shodnou hypotézu jako současné ustanovení § 1802 OZ – obě tato ustanovení dle svého textu přitom dopadají na situace, kdy není ujednána výše úroku.

34. Je proto logické, že namísto § 1802 OZ uplatníme ve shodě s Nejvyšším soudem v případě neplatnosti ujednání o výši úroku ve spotřebitelském úvěru speciální ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ, jehož hypotéza rovněž směřuje na situace, kdy výše úroku není ujednána, jen proto používá jiná slova (pokud ve smlouvě není informace o úrokové sazbě; dá se také říci, že tato úprava je ještě přísnější, neboť i pokud by byla úroková sazba ujednána, musí být ještě uvedena v písemné smlouvě).

35. Aplikace § 110 odst. 1 ZSÚ má krom toho za následek, že se nehledí k dalším ujednaným platbám.

36. Úrok žalobkyně požadovala pouze za období do 30. 4. 2021. Úrok stanovený podle § 110 odst. 1 ZSÚ (repo sazba ČNB v den uzavření smlouvy) činil 0,25 % p. a., což za období 30. 4. 2021 činí 45,26 Kč.

37. Jistina činila 20 000 Kč, úrok za žalované období 45,26 Kč. Žalovaná zaplatila celkem 5 985 Kč. K zaplacení tedy zbývá 14 060,26 Kč.

38. K ostatním ujednaným platbám (smluvní pokuty, náklady upomínání) se dle § 110 odst. 1 ZSÚ nepřihlíží, soud proto žalobkyni přiznal celkem částku 14 060,26 Kč a úrok z prodlení z této částky, který je opřen o § 1970 OZ a jeho výše o nař. vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

39. Převážně úspěšná žalovaná by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak žalované žádné náklady neučinila, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.