16 C 266/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 23 440 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se v plném rozsahu zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 18 296,24 Kč (jako jistiny úvěru s přirostlým úrokem) s úrokem z prodlení, smluvní pokuty 998 Kč s úrokem z prodlení, náklady vzniklé s prodlením žalované ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuty 0,1 % denně kapitalizované ke dni sepsání žaloby ve výši 2 946,30 Kč a úroku 75,95 % p. a. za období od 21. 6. 2022 do 14. 7. 2022 a poté 11,75 % ročně z dlužné původní jistiny do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 115 430 Kč. Tvrdila, že dne 28. 1. 2019 uzavřela s žalovanou smlouvou o úvěru, na základě které žalované poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit a zaplatit efektivní úrok 108,94 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po 2 004 Kč, splatných vždy 15. dne v měsíci počínaje březnem 2019. Žalovaná zaplatila celkem 37 splátek po 2 004 Kč. Žalobkyni vzniklo právo na 6 x 200 Kč jako náklady spojené s prodlením a 2 x 499 Kč jako smluvní pokutu za prodlení se splátkou. Po 65 dnech prodlení, tedy 19. 6. 2022, v souladu se smlouvou došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dosud nezaplacená jistina a úroky se tak staly součástí nové jistiny. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny.

2. Žalovaná, ač soudem vyzvána a poučena, se ve věci nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující zjištění:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 28. 1. 2019 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že po schválení úvěru zašle žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala, že ve 48 měsíčních (15. dne každého měsíce) splátkách po 2 004 Kč žalobkyni zaplatí částku 96 192 Kč, tedy jistinu spolu s úrokem 108,84 % ročně. Pro případ prodlení byla celkové výše úroku omezena částkou 115 430,40 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ 30 denního prodlení s každou splátkou sjednána smluvní pokuta 499 Kč. V čl. 6 byla sjednána pro případ 15 denního prodlení s každou splátkou paušální náhrada nákladů 200 Kč. V čl. 6 bylo pro případ 65 denního prodlení s úhradou kterékoli splátky sjednáno automatické zesplatnění celého úvěru včetně přirostlých úroků, smluvních pokut a nákladů. Ke dni zesplatnění se dle čl. 6 stávají úroky a původní jistina novou jistinou. V čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny ode dne následujícího po zesplatnění.

5. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 1. 2019 (č. l. 20) soud zjistil, že úvěr byl schválen tak, jak bylo uvedeno v návrhu na uzavření a ze splátkového kalendáře (č. l. 20 vzadu) soud zjistil, že byl sjednán anuitní způsob splácení.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 32) soud zjistil, že na účet žalované byla dne 29. 1. 2019 zaslána částka 75 000 Kč.

7. Z Karty klienta (č. l. 21) soud zjistil, že žalovaná zaplatila celkem 37 splátek po 2 004 Kč, tj. celkem 74 148 Kč, před tvrzeným zesplatněním, přičemž až u splátky splatné 15. 4. 2022, kterou nezaplatila vůbec, se dostala do prodlení delšího 65 dní.

8. Z výpisu databáze ARAD (č. l. 56) soud zjistil, že v lednu 2019 činila průměrná úroková sazba u úvěrů s fixací 1 – 5 let 6,96 % p. a.

9. Z výpisu vývoje 2T repo sazby ČNB (č. l. 55) soud zjistil, že v lednu 2019 činila tato sazba 1,75 % p. a.

10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

11. Z učiněných zjištění soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle kterého žalovaná na základě smlouvy o úvěru obdržela 30 000 Kč. Tuto částku se zavázala vrátit spolu s efektivním úrokem 108,84 % ročně, který po přepočtu na nominální vyjádření úrokové míry činí 75,95 % ročně (tato míra odpovídá ujednané délce úvěru a výši splátek při anuitním splácení) z této částky, to vše v 48 měsíčních splátkách splatných vždy 15. dne v měsíci. Žalovaná zaplatila celkem 74 148 Kč.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ OZ“) a podle § 2 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ ZSÚ.“). Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 433 odst. 1 a 2 OZ platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. Podle § 110 odst. 4 ZSÚ platí, že bylo-li sjednáno, že spotřebitel bude plnit ve splátkách, zohlední se změny vyplývající z odstavců 1 až 3 poměrně v jednotlivých splátkách. Věřitel na žádost spotřebitele vypočte novou výši splátek a sdělí ji spotřebiteli.

13. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalované.

14. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci.

16. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem.

17. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK.

18. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 (které se ve věci použije) pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (pokud by námitky nebylo třeba, vůbec by v ustanovení nebyla jeho druhá věta; kromě výslovného textu zákona je to výslovně uvedeno i v důvodové zprávě:„ Této neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se může spotřebitel dovolat…“). Vzhledem k aktuálnímu znění zákona nelze vycházet ze starší judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), neboť předcházející zákon o spotřebitelském úvěru obsahoval odlišnou úpravu (nebyla v něm obdoba problematické druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ).

19. Národní úprava (konkrétně věta druhá § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022) je tedy v rozporu s obsahem směrnice, kterou má transponovat. Zároveň není možné tento rozpor překlenout eurokonformním výkladem, neboť takový výklad by byl contra legem, což je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (pokud by soud přistoupil na to, že má posuzování úvěruschopnosti přezkoumávat i bez námitky spotřebitele, musel by zcela ignorovat část zákona – druhou větu § 87 odst. 1 ZSÚ – tím by nadto došlo i k překročení hranic dělby moci, neboť obecný soud nemůže bez dalšího negovat výsledek zákonodárného procesu).

20. Soud proto musí postupovat podle národní úpravy, neboť eurokonformní výklad bez postupu contra legem není možný.

21. Rozpor obsahu směrnice a národní úpravy nelze překlenout ani podle § 580 a § 588 OZ s poukazem na rozpor se zákonem a současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (jak to učinil například Okresní soud ve [obec] v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020), neboť ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ představuje úpravu pozdější (lex posterior) a především zvláštní (lex specialis) k obecné úpravě relativní a absolutní neplatnosti v občanském zákoníku.

22. Závěrem této části odůvodnění soud podotýká, že k Ústavnímu soudu byl Krajským soudem v Brně podán návrh na zrušení věty druhé § 87 odst. 1 ZSÚ (ještě před přijetím novely účinné od 29. 5. 2022), který však byl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/2020, odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele s odůvodněním, že„ soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před tímto soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být použit“ – přičemž ve věci posuzované Ústavním soudem nešlo„ o přímou aplikaci napadeného ustanovení zákona, které stanoví právo spotřebitele uplatnit předmětnou námitku neplatnosti v určité lhůtě, neboť žalovaný (v postavení spotřebitele) se v daném řízení ohrazoval pouze proti vysoké sazbě úroků (namítal lichvu), námitku neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neuplatnil.“ 23. Zároveň Ústavní soud v tomto usnesení připomněl závěry již shora citovaného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, aniž však blíže rozebral jeho konkrétní dopady na jím rozhodovanou věc. Pouze soudce [jméno] [příjmení] v disentním stanovisku k usnesení uvedl svůj názor, dle kterého je možné rozpor mezi obsahem zákona a směrnicí odstranit eurokonformním výkladem (neuvedl však argumentaci, jaký přesně by takový měl výklad být, především jak by se měl soud vyrovnat se zněním druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022).

24. Na nemožnost řádné implementace nakonec reagoval zákonodárce novelou (zákona č. 96/2022 Sb.) a v současnosti je již druhá věta § 87 odst. 1 ZSÚ opačného znění – nyní jednoznačně stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu – avšak toto znění se aplikuje až na smlouvy uzavřené od účinnosti novely (29. 5. 2022) dále (novela neobsahuje ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru žádné přechodné ustanovení).

25. Žalovaná žádnou námitku nevznesla, soud proto vyšel z toho, že mezi stranami existoval právní vztah založený platnou smlouvou o úvěru.

26. Ze skutkových zjištění a citované právní úpravy je zřejmé, že žalovaná měla povinnost splácet jistinu a úroky.

27. Avšak právě co se týče ujednaného úroku, je situace složitější. Jedná se sice o cenu služby, proto ji nelze poměřovat optikou přiměřenosti ve smyslu § 1813 OZ, to však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 588 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

28. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky).

29. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v lednu 2019 (dle údajů ČNB – databáze ARAD, úvěry s fixací 1 – 5 let) 8,30 % p. a. Úrok byl v posuzované věci ujednán v míře 75,95% p. a. (ve smlouvě je sice uveden úrok přes 100 %, avšak z výše splátky a délky úvěru vyplývá úrok 75,95 %), což je více než devítinásobek průměrné úrokové míry poskytované bankami, jednalo se tedy o zcela neadekvátní odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, kterou nelze odůvodnit ani vyššími náklady či rizikem nebankovního poskytovatele. Ohledně ujednání o úroku proto nelze než dospět k závěru o zjevném rozporu tohoto ujednání s dobrými mravy podle § 588 odst. 1 OZ.

30. Okresní soud v takové situaci v minulosti postupoval podle § 1802 OZ, kterýžto postup byl aprobován i odvolacím soudem.

31. Z právních závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, však vyplývá, že není na místě určit výši úroku podle § 1802 OZ, nýbrž úrok je třeba určit podle § 110 odst. 1 ZSÚ („ V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“).

32. Tento závěr Nejvyššího soudu je sice při doslovném čtení zákona antiintuitivní, neboť hypotézou ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ je absence informace o úrokové sazbě, nikoliv její neplatnost, avšak má svou logiku.

33. Nejvyšší soud totiž již za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) ustáleně judikoval (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018), že v případě neplatnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru se uplatní úroková míra určená podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku, kteréžto ustanovení mělo v podstatě shodnou hypotézu jako současné ustanovení § 1802 OZ – obě tato ustanovení dle svého textu přitom dopadají na situace, kdy není ujednána výše úroku (tedy obdobně jako § 110 odst. 1 ZSÚ nedopadají při doslovném čtení na situace, kdy je úrok sice ujednán, ale neplatně).

34. Je proto logické, že namísto § 1802 OZ uplatníme ve shodě s Nejvyšším soudem v případě neplatnosti ujednání o výši úroku ve spotřebitelském úvěru speciální ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ, jehož hypotéza rovněž směřuje na situace, kdy výše úroku není ujednána, jen proto používá jiná slova (pokud ve smlouvě není informace o úrokové sazbě; dá se také říci, že tato úprava je ještě přísnější, neboť i pokud by byla úroková sazba ujednána, musí být nadto uvedena v písemné smlouvě).

35. Úrok stanovený podle § 110 odst. 1 ZSÚ (repo sazba ČNB v den uzavření smlouvy) činila 1,755 % p. a.

36. Aplikace § 110 odst. 1 ZSÚ má krom toho za následek, že se nehledí k dalším ujednaným platbám a dále se v návaznosti na § 110 odst. 1 ZSÚ aplikuje i § 110 odst. 4 ZSÚ, dle kterého je třeba změny dle §110 odst. 1 ZSÚ – tj. v tomto případě změna úrokové sazby – promítnout poměrně do výše splátek.

37. Při úroku 1,75 % ročně, délce trvání úvěru 48 měsíců, jistině 30 000 Kč, anuitním způsobu splácení a zdánlivosti jakýchkoli dalších ujednaných plateb činí měsíční splátka určená dle zákonného příkazu § 110 odst. 4 ZSÚ částku 648 Kč, celkové navýšení úvěru za dobu 48 měsíců by při řádném splácení činilo 1 104 Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, tak činila 31 104 Kč.

38. Žalovaná zaplatila před tvrzeným zesplatněním celkem 74 148 Kč. Úvěr, jehož parametry byly upraveny podle § 110 ZSÚ, tak byl o více než 100 % přeplacen.

39. Soud proto žalobu zamítl.

40. Plně úspěšná žalovaná by měla podle § 142 dost. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, avšak žádné náklady nevynaložila, žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení.