16 C 326/2020

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , titul za jménem sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného fakticky bytem adresa žalovaného o zaplacení 21 764 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v plném rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 764 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv.

2. Tvrdila, že dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] žalovanému půjčku [částka] (dále jen„ Smlouva 1“) v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit souhrnný poplatek 7 524 Kč v 60 týdenních splátkách po 279 Kč Poslední splátka byla splatná 28. 2. 2011. Žalovaný půjčku řádně nesplácel. Do data postoupení zaplatil cekem 3 753,54 Kč. Pohledávka byla ke dni 26. 2. 2016 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak požaduje zaplacení jistiny ve výši 7 594,77 Kč, souhrnného poplatku 5 175,69 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení (z dlužné jistiny za období od 19. 5. 2010 do 26. 2. 2016) a běžícího úroku z prodlení dlužné jistiny od 27. 2. 1016 do zaplacení.

3. Dále tvrdila, že dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] žalovanému půjčku [částka] (dále jen„ Smlouva 2“) v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit a zaplatit souhrnný poplatek 14 720 Kč v 55 týdenních splátkách po 640 Kč Poslední splátka byla splatná 9. 6. 2010. Žalovaný půjčku řádně nesplácel. Do data postoupení zaplatil cekem 25 726,46 Kč. Pohledávka byla ke dni 26. 2. 2016 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak požaduje zaplacení jistiny ve výši 5 656,68 Kč, souhrnného poplatku 3 336,86 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení (z dlužné jistiny za období od 17. 6. 2010 do 26. 2. 2016) a běžícího úroku z prodlení dlužné jistiny od 27. 2. 1016 do zaplacení.

4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žádá o možnost platit ve splátkách.

5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“).

6. Z předložených listin soud učinil následující zjištění:

7. Ze Smlouvy 1 soud zjistil, že žalobkyně (její pr. předchůdce) žalovanému poskytla dne 4. 1. 2010 částku 9 000 Kč a ten se zavázal půjčku vrátit a vedle ní zaplatit souhrnný poplatek 7 524 Kč, celkem tedy 16 524 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách. Splátky byly splatné u osoby uvedené v čl. 13 podmínek. Smluvní podmínky obsahují předtištěný údaj o míře RPSN, rozlišený pouze co do délky trvání půjčky.

8. Ze Smlouvy 2 soud zjistil, že žalobkyně (její pr. předchůdce) žalovanému poskytla dne 19. 5. 2009 částku 20 000 Kč a ten se zavázal půjčku vrátit a vedle ní zaplatit souhrnný poplatek 14 720 Kč, celkem tedy 34 720 Kč, a to vše v 55 týdenních splátkách. Splátky byly splatné u osoby uvedené v čl. 13 podmínek. Smluvní podmínky obsahují předtištěný údaj o míře RPSN, rozlišený pouze co do délky trvání půjčky.

9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, která nejsou ve vzájemném rozporu. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný zaplatil více než tvrzených 29 480 Kč.

10. Právní vztahy stran sporu vyplývající ze Smlouvy 1 a 2 se řídí právní úpravou účinnou do účinnosti„ nového“ občanského zákoníku (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

11. Smlouvy 1 a 2 uzavřené mezi stranami byly smlouvami o půjčce podle § 657 a n. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), která byla zároveň spotřebitelským úvěrem podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., (dále jen„ ZSÚ“). Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i ta zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 51a a n. OZ).

12. Podle § 657 OZ platilo, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

13. Podle § 658 odst. 1 OZ platilo, že při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

14. Podle § 39 OZ platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

15. Podle § 56 odst. 1 OZ platilo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

16. Podle odst. 2 téhož paragrafu platilo, že ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

17. Souhrnný poplatek u obou smluv nelze vnímat jinak než jako cenu plnění a nelze jej tudíž poměřovat optikou ust. § 56 odst. 1 OZ (shodně viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013).

18. To však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 39 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

19. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky).

20. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila (dle údajů ČNB – databáze ARAD dostupná na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang) v lednu 2010 14,55 % p. a., v květnu 2009 13,65 % p. a. V posuzované věci byl sjednán souhrnný poplatek, mající funkci úroku, v případě Smlouvy 1 ve výši 7 524 Kč za 60 týdnů, tedy 83,6 % jistiny (při přepočtu na rok je úroková sazba 72,6 % p. a.), v případě Smlouvy 2 ve výši 14 720 Kč za 55 týdnů, tedy 73,6 % jistiny (při přepočtu na rok je úroková sazba 68,8 % p. a.), 21. Úroková míra tedy v obou případech mnohonásobně přesahovala míru obvyklou. Zároveň je zřejmé, že autonomie vůle žalovaného při vyjednávání o výši souhrnného poplatku byla vyloučena, neboť smluvní podmínky obsahují předtištěný údaj o míře RPSN, rozlišený pouze co do délky trvání půjčky.

22. Pokud měla žalobkyně zvýšené výdaje s výběrem splátek v důsledku hotovostního výběru osobou uvedenou v čl. 13 smluvních podmínek, nelze touto skutečností odůvodňovat tak extrémní výši úrokové sazby, jaká byla žalobkyní nastavena v posuzované věci. Ze smlouvy, která je formulářového charakteru, je patrné, že způsob splácení byl stanoven právě žalobkyní, bez ohledu na vůli žalovaného. Žalobkyně tedy jednala v rozporu se zásadou profesionality, jestliže zvolila způsob finančně náročný, když mohla pro dosažení stejného účelu zvolit způsob jednodušší a levnější (převodem na účet nebo poštovní poukázkou ve prospěch účtu žalobce). Přenášení nevýhod plynoucích z neprofesionálního jednání žalobce na spotřebitele by bylo v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele ve spotřebitelských vztazích.

23. Nelze argumentovat ani tím, že suma souhrnného poplatku je konečnou cenou půjčených peněz, která se s prodlením dlužníka nenavyšuje. Bylo jedině na žalobkyni (jejím pr. předchůdci), kdy svoji pohledávku bude vymáhat. Skutečnost, že tak činí až po 10 letech od konce doby půjčky, svědčí spíše o jejím nedbalém přístupu ke svým právům, než o její dobré vůli nechat dlužníka užívat půjčené peníze„ zdarma“.

24. Vzhledem k délce doby, na kterou byly peníze půjčeny (cca jeden rok), nelze vyšší úrokovou míru odůvodnit ani krátkodobostí půjčky. Jediným důvodem pro úrokovou míru vyšší než obvyklou tedy zůstává riziko žalobkyně jakožto poskytovatele nebankovní půjčky. Ani toto zvýšené riziko však nelze považovat za takové, aby odůvodňovalo tak extrémní úrokovou míru, jaká byla spotřebiteli vnucena v posuzované věci. Ujednání o souhrnném poplatku je proto pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 OZ neplatné.

25. Jestliže tedy žalovaný splácel své závazky, muselo se při neplatnosti ujednání o souhrnném poplatku (a nemožnosti nahradit jej obvyklou výší úroku, neboť tehdejší právní úprava neumožnovala moderaci úroku) jednat o splátky na jistinu. Jistina z obou smluv dohromady činila celkem 29 000 Kč, žalovaný zaplatil 29 480 Kč (v okamžiku, kdy byla starší půjčka již vrácena, muselo se jednat o platby na půjčku novější, není tedy dán ani nárok na úrok z prodlení).

26. Soud proto žalobu plně zamítl.

27. Žalovaná byl ve věci plně úspěšný, a měl by proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, avšak v řízení žádné účelně nevynaložil. Soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.