16 C 332/2020

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem JUDr. Ivo Mikolajkem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 6 187,01 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 264 Kč Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 209,76 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 1 264 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 187,01 Kč a příslušenství. Tvrdila, že dne 7. 4. 2017 uzavřel právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba], se žalovaným smlouvu o úvěru. Žalovaný převzal v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy o úvěru částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 10 000 Kč spolu s úrokem ve výši 963 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč, poplatkem za umožnění splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 500 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit částku 18 186 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč Poslední splátku byl povinen uhradit 7. 6. 2018 Poslední platbu provedl žalovaný 26. 8. 2018. Vzhledem k prodlení žalované s úhradou celého dluhu má žalobkyně za to, že nedoplatek jistiny je dále úročen sazbou 15 % ročně. V souladu se smluvním ujednáním je dále úrokem z prodlení úročena nejen jistina, ale i nesplacený úrok. Smlouvou ze dne 24. 6. 2020 byla žalovaná pohledávka postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby tak je jistina 3 598, 032 Kč, úrok 131,32 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 850,51 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru 246,05 Kč, poplatek za umožnění splátky v hotovosti v místě bydliště 1 360,81 Kč, úrok za období od 8. 6 2018 do postoupení pohledávky 1 262,61 Kč, úrok z prodlení do postoupení pohledávky 744,04 Kč, běžící úrok z úvěru 15 % p.a. z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 3 729,64 Kč (jistina + přirostlý úrok) od 21. 5. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“).

4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. platí, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. O skutkovém stavu lze uzavřít, že odpovídá tvrzením žaloby s tím, že první splátka byla splatná po měsíci od uzavření, další vždy po dalším měsíci). Náklady spotřebitelského úvěru tak činily celkem 8 186 Kč. Tuto dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit ve čtrnácti měsíčních splátkách po 1 299 Kč s tím, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu této smlouvy a každá další splátka až do úplného zaplacení byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky pod ztrátou výhody splátek. Na zadní straně smlouvy je údaj o procentuální roční výši úroků 15 % a RPSN. Žalovaný zaplatil celkem 11 999 Kč.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům:

7. Smlouva uzavřená mezi stranami byla smlouvou o úvěru podle § 2395 a n. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), a zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“). Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i ta zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 1810 a n. OZ).

8. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 577 OZ platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

11. Podle § 1812 odst. 1 OZ platí, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

12. Podle § 1812 odst. 2 věty první OZ platí, že k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží.

13. Podle § 1813 OZ platí, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Ze skutkových zjištění a citované úpravy je zřejmé, že žalobkyně má právo na vrácení jistiny.

15. Co se týče„ nákladů spotřebitelského úvěru“, tyto jsou cenou služby, jsou proto vyloučeny z přezkumu optikou přiměřenosti dle § 1813 OZ.

16. To však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 588 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

17. Celková výše„ nákladů spotřebitelského úvěru“ činila 8 186 Kč, tedy 81,86 % jistiny (ročně cca 70 %). Tato částka plní funkci odměny za poskytnutí peněžních prostředků (úroku) a má pokrývat náklady žalobce, jeho rizika a umožnit dosažení zisku.

18. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky).

19. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem činila v dubnu 2017 (dle údajů ČNB – databáze ARAD) 9,27 % p. a. Roční„ Náklady spotřebitelského úvěru“ byly oproti této sazbě více než sedminásobné, tedy extrémně excesivní.

20. Soud proto postupně posuzoval jednotlivé složky„ nákladů spotřebitelského úvěru“. Ujednání o úroku 963 Kč považoval za souladné s dobrými mravy i zákonem. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč by však spolu úrokem již dosahoval téměř 50 % jistiny (při přepočtu na roční míru 42 %). Náklady tvořené jen z těchto dvou úplných složek nákladů spotřebitelského úvěru“ by byly stále čtyřnásobně vyšší než průměrná bankovní sazba a bylo by tak na místě uvažovat o neplatnosti ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 OZ. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost opřenou o množstevní rozsah (výši částky), přistoupil soud k moderaci tohoto rozsahu podle § 577 OZ tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Poplatek za poskytnutí úvěru proto moderoval na 2 300 Kč (po moderaci i s úrokem cca 33 % jistiny, 28 % p.a.)

21. Za situace, kdy úroky a poplatek za poskytnutí úvěru dosahovaly v původní výši více než 50 % jistiny, po moderaci 33 % jistiny, jsou náklady na vyhodnocení úvěru a inkaso plateb v bydlišti žalovaného již pokryté – žalobkyně tak v podstatě do smlouvy včlenila dvojí úhradu za jednu činnost. Nadto ze smlouvy vyplývá, že spotřebitel – žalovaný neměl možnost o poskytnutí této dodatečné služby (a výši zvláštní úplaty za ni, jakož i výši nákladů za vyhodnocení úvěru) vyjednávat, neboť smlouva obsahuje předtištěné kolonky o inkasu plateb v bydlišti žalovaného a neobsahuje variantu nehotovostního inkasa. Skutečnost, že možnost volby bezhotovostního režimu ve smlouvě je spíše iluzorní, potvrzuje i to, že zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo, že z množství žalob založených na smlouvách právního předchůdce žalobkyně není snad jediná založena na smlouvě s bezhotovostním splácením. Žalobkyně tedy jednala ve zjevném rozporu se zásadou profesionality (§ 433 OZ) a dobrými mravy, jestliže spotřebiteli vnutila způsob finančně náročný, když mohla pro dosažení stejného účelu zvolit způsob jednodušší a levnější. Přenášení nevýhod plynoucích z neprofesionálního jednání podnikatele na spotřebitele by bylo v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele ve spotřebitelských vztazích. Ujednání o těchto složkách nákladů spotřebitelského úvěru proto soud považoval za neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 OZ.

22. Žalobkyně žádala kromě úroku sjednaného v absolutní částce i úrok běžící, ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny. Tento svůj nárok opřela o ujednání na zadní straně smlouvy, podle něhož je úrok 15 % p. a. Toto ujednání je však rozporné s jiným smluvním ujednáním, a to konkrétně ujednáním na přední straně smlouvy, podle něhož je úrok určen absolutně částkou 963 Kč Smlouva tedy nabízí dva možné výklady, z nichž příznivější pro spotřebitele (§ 1812 odst. 1 OZ) je ten, že úrok byl sjednán právě v této absolutní výši. Na běžící úrok 15 % p. a. proto žalobkyně nárok nemá.

23. Lze shrnout, že žalovaný měla po právu vrátit jistinu a zaplatit úrok 963 Kč a poplatek za administrativní činnost a poskytnutí úvěru 2 300 Kč, celkem tedy 13 263 Kč. Zaplatil celkem 11 999 Kč. Zbývá tak zaplatit 1 264 Kč na jistině.

24. Soud proto žalobkyni přiznal částku 1 264 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení z této částky ve výši 209,76 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 21. 5. 2020 do zaplacení (§ 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

25. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Úspěšnější byl žalovaný, avšak ten v řízení nevynaložil žádné náklady a proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.