17 C 13/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Matějem Dobešem, Ph.D., ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; země – anonymizována tři slova sídlem adresa žalované o určení vlastnického práva

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parcelní [číslo] trvalý travní porost, o výměře 37 m2, v obci [obec], katastrálním území Svitavy, zapsaného na listu vlastnictví [číslo].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 342 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 1. 2023 se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku označeného v bodě I. výroku tohoto rozsudku (dále též jen„ sporného pozemku“), proti žalované (státu) jako katastrální vlastnici sporného pozemku. Žalobkyně uvedla, že se stala vlastnicí sousedních pozemků parcelní číslo st. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 145 m2, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, a parcelní [číslo] zahrada, o výměře 632 m2, v obci [obec], katastrálním území Svitavy, zapsaných na listu vlastnictví [číslo], (dále též jen„ pozemky žalobkyně“ nebo„ rodinný dům se zahradou“) na základě darovací smlouvy z roku 2003. Žalobkyně má za to, že nabyla vlastnické právo ke sporné nemovitosti vydržením, neboť ji užívala od roku 2003 na základě přesvědčení, že hranice pozemku je určena plotem, a že oplocení odpovídá hranici zakreslené v katastru nemovitostí, a žalovaná byla z užívání sporného pozemku vyloučena. Žalobkyně oplocení neposouvala, neměnila, ani do něj jinak nezasahovala. Před žalobkyní užívali sporný pozemek rodiče žalobkyně, kteří v darovací smlouvě z roku 2003 vystupovali jako dárci, a to nejméně od roku 1972, kdy byly pozemky žalobkyně převedeny do jejich osobního užívání, a porosty a oplocení do jejich osobního vlastnictví.

2. Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 10. 2. 2023 navrhla, aby soud žalobu zamítl, neboť měla za to, že žalobkyně nikdy nenabyla vlastnické právo ke spornému pozemku. Žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo, neboť sporný pozemek nebyl uvedený v darovací smlouvě z roku 2003, a nebyl ani převeden do osobního užívání rodičů žalobkyně v roce 1972, takže žalobkyně nebyla v dobré víře. Žalobkyně nemohla být v dobré víře také proto, že kdykoli po nabytí nemovitostí mohla a měla nahlédnout do katastru nemovitostí a přesvědčit se o tom, že jde o cizí pozemek. Podle žalované nelze dobrou víru zakládat pouze na subjektivním přesvědčení žalobkyně, která vycházela pouze z toho, že sporný pozemek je připlocen k dalším pozemkům, které skutečně nabyla do svého vlastnictví.

3. Soud vzal za prokázané, že v roce 1972 byly pozemky žalobkyně (rodinný dům se zahradou – toho času parcela určená k výstavbě rodinného domu) převedeny do osobního užívání manželů [příjmení] (rodičů žalobkyně) a porosty a oplocení do jejich osobního vlastnictví (z kupní smlouvy ze dne 9. 10. 1972 na č. l. 7 p. v. spisu). Podle bodu I. kupní smlouvy se na uvedené parcele nacházejí porosty a oplocení, které jsou součástí parcely. Darovací smlouvou ze dne 24. 3. 2003 manželé [příjmení] převedli vlastnické právo k rodinnému domu se zahradou na žalobkyni; vklad vlastnického práva byl povolen dne 9. 4. 2003; darovací smlouva neobsahovala žádnou zmínku ohledně sporné nemovitosti (z darovací smlouvy vč. razítka katastrálního úřadu na č. l. 6 p. v. spisu a z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 24 spisu). Katastrální vlastnicí sporného pozemku je žalovaná (z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 25 spisu), a tento pozemek je k pozemkům žalobkyně připlocen, tedy nachází se vně oplocení zahrady žalobkyně, které je tvořeno betonovou podezdívkou se zapuštěnými železnými kůly, po nichž je nataženo pletivo (z výslechu žalobkyně a z fotografií na č. l. 34 až 39 spisu). Betonová podezdívka nebyla nikdy posouvána, avšak samotné pletivo bylo vyměněno za nové, a to někdy mezi lety 2008 a 2013 (z výslechu žalobkyně). Dopisem ze dne 14. 10. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení úhrady za užívání sporného pozemku ve výši 500 Kč ročně za období od 17. 7. 2005 do 20. 11. 2020 (celkem 5 172 Kč); zároveň žalovanou vyzvala k uzavření nájemní smlouvy ohledně sporného pozemku, neboť měla za to, že žalovaná užívá sporný pozemek bez právního důvodu (z dopisu na č. l. 4 spisu). Dopisem ze dne 4. 11. 2020 žalovaná sdělila žalobkyni, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením, takže odmítá uhradit požadovanou částku, a neuzavře se žalobkyní nájemní smlouvu (z dopisu na č. l. 5 spisu). Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné právně významné skutečnosti.

4. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc rozhodném, (dále též jen„ obč. zák.“) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

5. Za účelem inventarizace skutkových tvrzení soud předesílá, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyně se stala vlastnicí rodinného domu se zahradou v roce 2003 (a vyplynulo to i z provedeného dokazování). Spornou nebyla ani skutečnost, že rodinný dům se zahradou žalobkyně převzala a užívala v rozsahu oplocení, tedy společně se sporným pozemkem o výměře 37 m2, který je v katastru nemovitostí zakreslený jako pruh (trojúhelník) pozemku při západní hranici zahrady žalobkyně. Spornou zůstala otázka vlastnictví sporného pozemku, konkrétně otázka, zda žalobkyně nabyla sporný pozemek vydržením (neboť jiný způsob nabytí vlastnického práva nebyl v řízení ani tvrzen). Proto se soud dále zabýval otázkou, zda byly splněny všechny předpoklady vydržení.

6. Předpoklady vydržení (včetně těch, o nichž nebylo mezi stranami sporu) lze pro přehlednost shrnout do římskoprávní formule: res habilis (věc způsobilá), possessio (držba), tempus (čas), titulus (právní důvod) a fides (dobrá víra). Pozemek v podobě parcely je nepochybně věcí způsobilou vydržení (k tomu srov. § 134 odst. 2 obč. zák.), takže tento předpoklad vydržení byl splněn (o tom ani nebylo mezi stranami sporu). Pro vznik držby je potom nezbytné současné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Tento předpoklad vydržení byl splněn (ostatně ani o tom nebylo mezi stranami sporu), když žalobkyně neužívala sporný pozemek na základě cizího svolení, ale na základě vlastního přesvědčení, že je vlastnicí, (prvek subjektivní) a zároveň vykonávala nad pozemkem právní panství (prvek objektivní), když ostatní osoby (včetně žalované) byly z užívání tohoto pozemku vyloučeny oplocením. Vydržecí doba nemovitosti je 10 let (srov. 134 odst. 1 obč. zák.); žalobkyně se chopila držby nabytím vlastnického práva k domu se zahradou v roce 2003 (březen – uzavření smlouvy, duben – intabulace), doba 10 let tedy uplynula v roce 2013. Zároveň z ničeho nevyplynulo (a netvrdila to ani žalovaná), že by byla držba žalobkyně rušena (otázka, zda byla žalobkyně po celou tuto dobu v dobré víře, že jí náleží právo, které vykonává, bude řešena zvlášť); i tento předpoklad vydržení byl tedy splněn. Zbylé předpoklady vydržení (právní důvod a dobrá víra) spolu úzce souvisejí, neboť společně zakládají tzv. oprávněnou držbu, tedy držbu směřující k vydržení (srov. § 134 odst. 1 obč. zák.). Otázka oprávněnosti držby žalobkyně byla mezi stranami předmětem sporu, proto se jí soud zabýval podrobněji (viz následující odstavce).

7. Podstata oprávněné držby je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva, přičemž omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020). Zároveň platí, že dobrou víru jako psychický stav nelze přímo dokazovat, lze však na ni usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje (k tomu srov. např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 205).

8. Soud předesílá, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k rodinnému domu se zahradou a současně se chopila držby sousedního pozemku (sporného pozemku) v rozsahu oplocení, tedy ve stejném rozsahu, ve kterém tento pozemek užívali její právní předchůdci. Právními předchůdci žalobkyně byli její rodiče, kteří nabyli dům se zahradou (toho času parcelu určenou k výstavbě rodinného domu) do osobního užívání v roce 1972. Oplocení vybudované na betonové podezdívce bylo současně převedeno do osobního vlastnictví rodičů žalobkyně, a to samostatnou kupní smlouvou z téhož roku. Rodiče žalobkyně zaplatili za oplocení kupní cenu (ve výši 2 145 Kč); bod I. kupní smlouvy přímo stanovil, že na uvedené parcele (tj. na parcele převáděné do jejich osobního užívání) se nacházejí porosty a oplocení, které jsou součástí parcely. Celková výměra rodinného domu se zahradou (bez sporného pozemku) činí 777 m2; výměra sporného pozemku činí 37 m2, tedy méně než 5 %. Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., účinným od 1. 1. 1992, došlo k transformaci práva osobního užívání pozemku na vlastnické právo k pozemku (srov. § 872 odst. 1 větu první obč. zák.).

9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu neměl soud žádných pochyb o tom, že právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře ohledně toho, že vlastnické právo ke spornému pozemku, které vykonávali, jim náleží, tedy že byli oprávněnými držiteli podle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť za oplocení zaplatili kupní cenu, a v kupní smlouvě bylo výslovně uvedeno, že oplocení je součástí pozemku, který se převádí do jejich osobního užívání. Je pravděpodobné, že již právní předchůdci žalobkyně vydrželi vlastnické právo ke spornému pozemku, a to ke dni 1. 1. 1992 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný pod číslem 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to je však v poměrech nyní projednávané věci bez významu, neboť námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2082/2019). Podstatné je, že žalobkyně navázala na omluvitelný omyl svých právních předchůdců, a stala se držitelkou oprávněnou (srov. § 134 odst. 1 obč. zák.).

10. Ve prospěch dobré víry žalobkyně svědčí, že výměra drženého pozemku nepřesahuje 5 % výměry pozemku nabytého, právními předchůdci žalobkyně byli osoby blízké (rodiče žalobkyně), a byly rovněž v dobré víře (viz výše), titulem nabytí jejího pozemku bylo darování, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, hranici mezi nabytým a drženým pozemkem nelze pouhým okem rozeznat a žalovaná léta trpěla užívání sporné nemovitosti žalobkyní i jejími právními předchůdci. Dobrá víra žalobkyně, že vykonává právo, které jí náleží, byla ze strany žalované zpochybněna teprve dopisem z roku 2020, tedy 7 let po uplynutí vydržecí doby.

11. Namítá-li žalobkyně, že držba žalobkyně se nezakládala na žádném právním důvodu, neboť sporný pozemek nebyl označený v darovací smlouvě z roku 2003, tak opomíjí, že soudní praxe připouští jako právní důvod držby nabývací titul ke skutečně vlastněnému sousednímu pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014). Právním důvodem držby je tedy darovací smlouva; i když jde o titul domnělý (putativní), pro vydržení je postačující.

12. Namítá-li žalovaná, že kdykoli po nabytí vlastnického práva k rodinnému domu se zahradou žalobkyně mohla a měla nahlédnout do katastru nemovitostí a přesvědčit se o tom, že sporný pozemek je vlastnictvím žalované, a proto žalobkyně nebyla (nebo nemohla být) v dobré víře ohledně toho, že je sama vlastnicí, tak opomíjí, že žalobkyně nabyla dům se zahradou darováním. Nabývá-li kdokoli bezúplatně rodinný dům se zahradou jako rodinný majetek, tak lze snadno pochopit, že je nepřeměřuje ani jinak neprověřuje, že jejich výměra odpovídá výměře zakreslené v katastru nemovitostí, a žalobkyni tedy nelze klást k tíži, že tak neučinila. Závěr, že pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy nebo přeměřovala jeho výměru, je v souladu se závěry soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).

13. Konečně ani námitkou, že dobrá víra žalobkyně byla narušena při výměně oplocení, neboť žalovaná si musela všimnout toho, že délka pletiva neodpovídá stavu zapsanému v katastru nemovitostí, se žalované nepodařilo zpochybnit dobrou víru žalobkyně, neboť tato námitka se zakládá na předpokladu, že běžný (normální) majitel rodinného domu zjišťuje délku pletiva, které je potřeba k výměně oplocení (části) pozemku, složitým výpočtem vycházejícím z údajů v katastrální mapě; tak tomu však zjevně není.

14. Neboť byly splněny všechny podmínky vydržení (věc způsobilá, držba, čas, právní důvod, dobrá víra), žalobkyně nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku v roce 2013. Proto soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno v bodě I. výroku.

15. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tedy právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 12 342 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), odměna podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání a podání žaloby, účast na jednání) po 3 100 Kč (celkem 9 300 Kč) a paušální částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 3 úkony právní služby po 300 Kč (celkem 900 Kč) s připočtením 21% DPH (tj. 2 142 Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř.). Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), jak je uvedeno v bodě II. výroku.

16. Lhůta k plnění rozsudkem uložených povinností byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.