17 C 96/2026

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Matějem Dobešem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 10 240 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 000 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení 2 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 240 Kč od 6. 11. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 287,30 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 4. 2026 se žalobkyně domáhala zaplacení 10 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 240 Kč od 6. 11. 2025 do zaplacení ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 23. 10. 2025, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, ale žalovaný nesplatil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud postupoval podle § 115a o. s. ř., když k projednání věci nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů, žalobkyně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a žalovaný se k návrhu na rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání, ke kterému byla připojena doložka podle § 101 odst. 4 o. s. ř., nevyjádřil, proto se předpokládalo, že proti tomuto postupu nemá námitky.

4. Smlouvou o podnikatelském úvěru bylo prokázáno, že strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 10. 2025, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 14 dní ode dne čerpání s úrokem ve výši 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny. Potvrzením o provedené platbě bylo prokázáno, že žalobkyně poukázala částku 8 000 Kč na účet žalovaného platbou ze dne 23. 10. 2025. Soud vzal za své tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, že žalovaný nesplatil na úvěr ničeho.

5. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.

6. Podle § 419 obč. zák. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2). Podle § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském, nikoli podnikatelském úvěru, neboť smlouva vykazuje všechny pravidelné znaky spotřebitelského úvěru, kterými jsou např. netransparentní, adhezní podmínky a zjevně nepřiměřená roční procentní sazba nákladů (730 %), a žalobkyně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na uzavření smlouvy v rámci podnikatelské činnosti žalovaného. Samotná skutečnost, že žalovaný měl přiděleno identifikační číslo osoby, resp. že toto číslo bylo ve smlouvě uvedeno namísto jeho rodného čísla, k přijetí závěru, že žalovaný jednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, takovými skutečnostmi nejsou, neboť o vlastním účelu uzavření smlouvy nevypovídají ničeho.

9. Soud potom dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně před jejím uzavřením řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, když k takovému posouzení chybí podkladový materiál (typicky výpis z účtu za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy).

10. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jen nesplacený zbytek poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěrů ve výši 8 000 Kč (8 000 Kč – 0 Kč), proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodech I. a II. výroku; k úroku z prodlení srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

11. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

12. Ještě nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že ujednání o úrocích ve výši 730 % ročně je zcela zjevně nemravné; neplatnost ujednání o úrocích je tedy dalším, samostatným důvodem, pro který mohla být žaloba částečně zamítnuta.

13. Žalobkyně nárokovala zaplacení 10 978,82 Kč (neboť jdoucí úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku činil 738,82 Kč) a byla úspěšná co do zaplacení 8 000 Kč, má tedy právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu 45,73 % (2 × 8 000 / 10 978,82 × 100 − 100), které sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 1 815 Kč [odměna podle § 14b odst. 1 bodu 2. advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), paušální částka podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu ve výši 300 Kč za 3 úkony + DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.]; náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce podle § 149 odst. 1 o. s. ř., proto soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení, jak je uvedeno v bodě III. výroku.

14. Lhůta k plnění rozsudkem uložených povinností byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.