3 C 113/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudkyní Mgr. Radkou Beranovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 599,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 780 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 1 819,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 093,21 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z 9 999,99 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 306,54 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z 11 599,99 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně náklady řízení ve výši 1 778,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách dne 19. 5. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 11 599,99 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že mezi účastníky byla dne 10. 7. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS (posouzením příjmové a výdajové stránky) a zjišťováním kreditního skóre klienta. Sjednaný úvěrový rámec činil 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný načerpal úvěr ve výši 11 896 Kč a na poskytnutý úvěr celkem zaplatil 2 116 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 13. 2. 2025. Po zesplatnění žalovaný nezaplatil nic. Dlužná částka tak činí 11 599,99 Kč a sestává z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 9 999,99 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč (dva poplatky za vymáhání po 300 Kč) a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč (dvě smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou splátky po 500 Kč). Dále žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 093,21 Kč, představující součet zbylých nesplacených úroků vynesených v jednotlivých splátkách do zesplatnění úvěru a obchodního úroku z jistiny ode dne následujícího po dni zesplatnění do dne sepsání žaloby ve výši 26,28 % ročně za prvních 90 dnů prodlení, dále zaplacení úroku dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. ve výši 12,75 % ročně od 20. 5. 2025 do zaplacení z dlužné jistiny úvěru, zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 306,54 Kč, počítaného ve výši 12 % ročně od 28. 2. 2025 do 19. 5. 2025 z dlužné jistiny, poplatků a smluvních pokut a běžící zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně od 20. 5. 2025 do zaplacení z částky 11 599,99 Kč.

2. Usnesením ze dne 17. 7. 2025 soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení v žalobě ohledně skutečnosti, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a předložila k těmto tvrzením důkazy. Žalobkyně byla také poučena ve smyslu § 118a o.s.ř. o tom, že nebudou-li žalobní tvrzení řádně doplněna a soudu nebudou předloženy důkazy k prokázání popsaných rozhodných skutečností, vystavuje se riziku přinejmenším částečného neúspěchu ve věci.

3. Na tuto výzvu soudu žalobkyně reagovala podáním ze dne 11. 8. 2025, ve kterém odkázala na již doloženou listinu Ověření bonity klienta a kartu klienta. Dále doplnila, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE a ISIR, ve kterých žalovaný nebyl nalezen. Z výpisu v registru NRKI jsou pak zřejmé závazky žalovaného u jiných institucionálních věřitelů. Na základě těchto zjištění a po posouzení příjmů a výdajů žalovaného dospěla žalobkyně k závěru, že s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky je žalovaný schopen splácet předmětný úvěr.

4. Žalovaný se k žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.

5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

6. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta a ověření bonity MLS vyplynulo, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela ze skutečnosti, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů a nemá žádné děti. Dále zohlednila, že žalovaný je zaměstnaný s příjmem ve výši 31 000 Kč měsíčně, ostatní členové jeho domácnosti mají příjem ve výši 22 000 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti činí 23 000 Kč. Žalobkyně potvrdila, že žalovaného při sjednání smlouvy lustrovala v registrech NRKI, SOLUS, CEE a v databázi neplatných dokladů MVČR. Porovnáním příjmů a výdajů žalobkyně zjistila, že žalovanému měsíčně zbývá 28 090 Kč, ze kterých je schopen splácet požadovaný úvěr.

8. Z výpisu z NRKI vyplynulo, že v době žádosti o úvěr žalovaný splácel úvěr s celkovou měsíční splátkou ve výši 3 097 Kč. Zbývající částka k úhradě činila 309 693 Kč.

9. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 10. 7. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky (minimálně 400 Kč). Roční úroková sazba činila 26,28 %. Pro případ prodlení se zaplacením splátky byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 300 Kč měsíčně a smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Součástí smlouvy byl sazebník poplatků a úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy žalovaný uvedl, že je svobodný, nevyživuje žádné děti, má základní vzdělání, bydlí u rodičů, je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 31 000 Kč, ostatní členové domácnosti mají příjem ve výši 22 000 Kč. Výdaje na bydlení činí 10 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů 6 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje činí 7 000 Kč měsíčně.

10. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr v celkové výši 11 896 Kč. Žalovaný zaplatil celkem 2 116 Kč.

11. Z upomínky ze dne 13. 2. 2025 vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě předmětné úvěrové smlouvy ve výši 12 058,98 Kč do 14 dnů od sepisu výzvy, a to z důvodu prodlení žalovaného se splácením dluhu. Výzva byla žalovanému odeslána dne 14. 2. 2025, jak vyplývá z poštovního podacího archu.

12. Z výzvy ze dne 6. 3. 2025 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení žalované částky do 7 dnů s upozorněním, že v opačném případě bude dlužná částka vymáhána soudní cestou. Výzva byla odeslána žalovanému dne 7. 3. 2025, jak vyplývá z podacího archu.

13. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 7. 2024 peněžní prostředky v celkové výši 11 896 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně byl žalovaný povinen žalobkyni splatit v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky, minimálně však 400 Kč. Úvěr byl zesplatněn z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru ke dni 13. 2. 2025. Žalovaný na svůj dluh uhradil 2 116 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k jednorázovému zaplacení dluhu po splatnosti. Smluvní pokuta za prodlení s úhradou splátky činila 500 Kč měsíčně a náklady vymáhání 300 Kč měsíčně. Dne 7. 3. 2025 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění.

14. Po právní stránce se jedná o spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

15. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

21. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 896 Kč na základě úvěrové smlouvy ze dne 10. 7. 2024. Prokázáno však ani přes výše popsané poučení soudu nebylo, že by žalobkyně splnila svou povinnost stanovenou v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru a před poskytnutím úvěru řádně a na základě dostatečných objektivních zdrojů přezkoumala schopnost žalovaného řádně a včas splácet předmětný úvěr. Žalobkyně sice na výzvu soudu vysvětlila, jakým způsobem a z jakých příjmů či výdajů úvěruschopnost žalovaného posuzovala. Žalobkyně však soudu nedoložila žádné potvrzení o tom, že žalovaným uváděné osobní, majetkové a především výdělkové poměry žalovaného před poskytnutím úvěru ověřila (např. pracovní smlouvou, výpisy z účtu či výplatní páskou, jak bylo příkladmo konkretizováno ve výzvě soudu ze dne 17. 7. 2025), neboť informace získané pouze od spotřebitele nejsou pro účely naplnění povinnosti řádně přezkoumat jeho úvěruschopnost dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto nic nemění, že žalovaný nebyl evidován v databázích dlužníků SOLUS, CEE a ISIR. Pokud jde o tzv. kartu klienta je třeba podotknout, že se jedná o vnitřní dokument zpracovaný pracovníky žalobkyně, který však není doložen žádnými potvrzeními vyjma výpisu z registru NRKI.

22. Na základě shora uvedeného je tedy třeba uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně a s odbornou péčí přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. O tom svědčí i skutečnost, že žalovaný na svůj dluh zaplatil pouze 2 116 Kč. Soudu proto považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti v souladu s citovaným ustanovením, tedy i bez návrhu žalovaného.

23. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy lze žalobkyni přiznat pouze právo na zaplacení poskytnutých peněžních prostředků, které jí žalovaný dosud nevrátil, a to z titulu práva na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 896 Kč a žalovaný splatil pouze 2 118 Kč. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit zbývajících 9 780 Kč ve smyslu § 2993 o. z. Soud proto ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 9 780 Kč.

24. Ve zbývající části ohledně 1 819,99 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení s ohledem na shora citované závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

25. Ve sporu byla částečně úspěšná žalobkyně a má dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu nákladů, které účelně vynaložila. Žalobě bylo vyhověno co do částky 9 780 Kč (84 % žalované částky) a pro 1 819,99 Kč byla žaloba zamítnuta (16 % z žalované částky). Odečteme-li úspěch od neúspěchu (84 % - 16 %), má žalobkyně právo na zaplacení 68 % účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč, odměnou ve výši 1 200 Kč za 3 úkony právní služby (§ 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a podaní návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu po 400 Kč a třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) citované vyhlášky. Celková výše nákladů řízení žalobkyně činí částku 2 615 Kč. Z takto vypočtené výše nákladů řízení žalobkyni přísluší 68 %, tj. částka 1 778,20 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit příslušnou část nákladů tohoto řízení žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.