5 C 133/2020

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudkyní Mgr Martinou Šulákovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , titul za jménem sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne 3. 7. 1966 bytem adresa žalovaného o zaplacení 54 387,19 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 856 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 856 Kč od 15. 8. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 15 057 Kč a do rozdílu mezi přiznanými a požadovanými úroky a zákonnými úroky z prodlení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 490 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 490 Kč od 22. 4. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žaloba se co do částky 13 984,19 Kč a do rozdílu mezi přiznanými a požadovanými úroky a zákonnými úroky z prodlení, zamítá.</b> <b>V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 387,19 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o úvěru uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] a žalovaným dne 13. 6. 2016 a 15. 1. 2017. Na základě první smlouvy ze dne 13. 6. 2016 byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 25 000 Kč společně s úrokem ve výši 4 425 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 6 228 Kč a odměnou za hotovostní režim splátek ve výši 10 750 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 46 403 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 774 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla dne 24. 6. 2019 pohledávka postoupena na současnou žalobkyni. Žalovaný do okamžiku postoupení pohledávky uhradil částku 27 490 Kč. Žalobkyně požaduje z titulu této smlouvy zaplatit dlužnou částku ve výši 18 913 Kč s příslušenstvím. Na základě druhé smlouvy ze dne 15. 1. 2017 byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 26 000 Kč společně s úrokem ve výši 4 535 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 8 302 Kč a odměnou za zpracování a doručení ve výši 6 220 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 45 057 Kč v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 2 504 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla dne 24. 6. 2019 pohledávka postoupena na současnou žalobkyni. Žalovaný do okamžiku postoupení pohledávky uhradil částku 4 510 Kč. Žalobkyně požaduje z titulu této smlouvy zaplatit dlužnou částku ve výši 35 474,19 Kč s příslušenstvím.

2. Na základě výzvy soudu k doplnění žalobních tvrzení a důkazů ohledně toho, jakým konkrétním způsobem věřitel před uzavřením smlouvy posuzoval schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně doložila zákaznické karty vyplněné žalovaným před uzavřením obou úvěrů a uvedla, že majetková situace žalovaného byla ověřena z výplatních pásek a pracovní smlouvy žalovaného, jakož i insolvenčního rejstříku. S ohledem na poskytnuté informace dospěla žalobkyně k závěru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že veškeré peníze z Úřadu práce bere na složenku, nemá el. konto ani konto spořicího účtu. Ke svému sdělení připojil rozhodnutí Úřadu práce o dávce příspěvku na živobytí.

4. V řízení bylo smlouvou o zápůjčce [číslo] prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 13. 6. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému částku 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 25 000 Kč společně s úrokem ve výši 4 425 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 6 228 Kč a odměnou za hotovostní režim splátek ve výši 10 750 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 46 403 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 774 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 90,99 %. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 15. 1. 2017 byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 26 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 26 000 Kč společně s úrokem ve výši 4 535 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 8 302 Kč a odměnou za zpracování a doručení ve výši 6 220 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 45 057 Kč v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 2 504 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 114,39 %. Pohledávky [právnická osoba] za žalovaným byly postoupeny na současnou žalobkyni smlouvou ze dne 24. 6. 2019. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Předžalobní výzvou ze dne 12. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Z tabulek umoření vyplývá, že žalovaný uhradil na dluh z první smlouvy částku 27 490 Kč, poslední příslušná splátka byla zaplacena dne 15. 5. 2017 Kč. Z uvedeného rozpisu rovněž vyplývá, že žalovaný fakticky neplatil týdenní splátky, ale splátky měsíční v různé výši. Na dluh z druhé smlouvy uhradil žalovaný částku 4 510 Kč, první splátka ve výši 2 000 Kč byla zaplacena dne 17. 2. 2017, druhá splátka ve výši 2 510 Kč byla zaplacena dne 14. 3. 2017.

5. Ze zákaznické karty žalovaného vyplněné dne 13. 6. 2016 soud zjistil, že žalovaný pracoval jako ošetřovatel skotu v [právnická osoba] na plný pracovní úvazek, jeho pravidelný průměrný měsíční příjem činil 15 000 Kč. Jeho běžné měsíční výdaje činily 1 200 Kč za inkaso, 400 Kč za telefon, 2 619 Kč interní splátky [právnická osoba] a výdaje na domácnost 3 000 Kč Celkem měl žalovaný výdaje ve výši 7 219 Kč, použitelný měsíční příjem tedy činil 7 781 Kč.

6. Ze zákaznické karty žalovaného vyplněné dne 15. 1. 2017 soud zjistil, že žalovaný stále pracoval jako ošetřovatel skotu v [právnická osoba] na plný pracovní úvazek, jeho pravidelný průměrný měsíční příjem činil 13 837 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje činily 4 600 Kč, interní splátky [právnická osoba] činily 6 102 Kč Celkem měl žalovaný výdaje ve výši 10 702 Kč, použitelný měsíční příjem tedy činil 3 135 Kč.

7. Z rozhodnutí úřadu práce České republiky ze dne 8. 12. 2020 soud zjistil, že žalovanému byla dávka příspěvku na živobytí snížena z 3 312 Kč na 2 490 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2020, a to z důvodu, že žalovaný pobíral dávku hmotné nouze déle než 6 kalendářních měsíců.

8. Po právní stránce posoudil soud spor jako spor ze smlouvy úvěru podle ust. § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dále postupoval dle ust. §§ 580, 588, 1802, 1813 a 1970 o. z. Pro posouzení věci bylo dále podstatné ust. § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

9. V souvislosti s žalobou uplatněným nárokem se soud zabýval zejména tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, respektive oba poskytnuté úvěry, a zda má nárok na zaplacení požadovaných úroků, resp. celkových nákladů spotřebitelského úvěru.

10. Pokud jde o první smlouvu uzavřenou dne 13. 6. 2016, pak ve vztahu k této smlouvě ještě nebyl účinný zákon č. 257/2016 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 12. 2016, a z hlediska posouzení úvěruschopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je tedy třeba aplikovat ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého byl věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel byl oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Zákon tedy přímo stanovil sankci absolutní neplatnosti smlouvy, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, i bez námitky dlužníka. Ze zákaznické karty žalovaného vyplývá, že jeho použitelný měsíční příjem činil 7 781 Kč, přestože již musel mít jiný úvěr u stejného věřitele, neboť interní splátky [právnická osoba] činily 2 619 Kč. Pokud měl tedy na základě první smlouvy platit týdenní splátky ve výši 774 Kč, tj. částku 3 096 Kč měsíčně, i po úhradě této splátky mu zbývala částka 4 685 Kč jako rezerva. Z tabulky umoření ostatně vyplývá, že žalovaný hradil od června 2016 do ledna 2017 pravidelně měsíční splátky ve výši 1 000 Kč až 3 500 Kč, poté uhradil v březnu 2017 částku 1 490 Kč a v květnu 2017 částku 2 000 Kč. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k závěru, že ve vztahu k první uzavřené smlouvě věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť jeho majetkové poměry v dané době nevyvolávaly pochybnosti o tom, že by úvěr nebyl schopen splácet.

11. Soud se proto dále zabýval tím, zda má žalobkyně právo na zaplacení požadovaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru, které činily 21 403 Kč ve vztahu k zapůjčené částce 25 000 Kč, představovaly tedy 86 % zapůjčené částky.

12. Při úvaze o tom, zda se jedná o přiměřený smluvní úrok spojený s poskytnutím spotřebitelského úvěru, vychází soud v souladu s ust. § 1802 o. z. z porovnání sjednaných úroků s obvyklými úroky, které požadovaly banky v době, kdy byla smlouva sjednána (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo rozsudek Nejvyššího soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V tomto ohledu vychází z databáze ARAD České národní banky, která poskytuje spolehlivé informace o průměrných úrokových sazbách a jedná se rovněž o jediné objektivně zjistitelné hledisko. Z této databáze soud zjistil, že v červnu 2016, činila úroková sazba korunových úvěrů s fixací od 1 do 5 let poskytnutých domácnostem na spotřebu 10,42 %, RPSN činila ve stejném období 11,21 %. Přitom přihlédl k tomu, že se jednalo o tzv. rychlo půjčku, kdy žalovaný dostal vyplaceny peníze ihned po uzavření smlouvy, bez nutnosti zajištění či účelové vázanosti úvěru. U nebankovních institucí je proto soud ochoten akceptovat úroky, respektive celkové náklady úvěru ve výši dvojnásobku sazeb, které v daném období poskytovaly banky. Roční procentní sazbu nákladů ve výši okolo 90 % proto nelze považovat za přiměřenou, ale v rozporu s dobrými mravy a celkové náklady ve výši 86 % zapůjčené částky (za období 60 týdnů) nelze v tomto rozsahu přiznat (viz ust. § 580 o. z. a § 1813 o. z.), nehledě na to, že má soud značné pochybnosti o správnosti uvedené výše RPSN.

13. Soud nicméně uznává, že věřitel má právo na zaplacení úroků, respektive celkových nákladů, za poskytnuté peněžní prostředky, a proto dále postupoval obdobně podle ust. § 1800 odst. 2 o. z., neboť se jedná o ustanovení, které je co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližší, a změnil rozsah plnění tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Za přiměřené úroky, respektive celkové náklady, v daném případě proto považuje soud celkové náklady ve výši 22 % ročně. V posuzované věci tak činí kapitalizovaná částka za období poskytnutí úvěru, tj. za období 60 týdnů, částku 6 346 Kč a tuto částku rovněž žalobkyni přiznal.

14. Z titulu první smlouvy tak má žalobkyně nárok na zaplacení částky 3 856 Kč (jistina ve výši 25 000 Kč + přiměřené náklady ve výši 6 346 Kč – zaplacená částka 27 490 Kč) a zákonných úroků z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu nároky z titulu první smlouvy zamítl (výrok II.). V souhrnném poplatku byly jasně určeny i úroky ve výši 4 425 Kč. Ve smluvních podmínkách je pak drobným písmem uvedeno, že zápůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a v případě úhrady dlužné částky v 60 splátkách činí 28,63 % ročně. Z žádného ustanovení smlouvy však nevyplývá, že by tyto úroky měl žalovaný platit i po uplynutí doby splatnosti půjčky. Pokud by zde existoval rozpor mezi výší úroků uvedenou absolutní částkou ve smlouvě a procentní sazbou uvedenou v obchodních podmínkách, pak podle § 1751 odst. 1 o. z. mají odchylná ujednání ve smlouvě přednost před zněním obchodních podmínek. I pokud bychom smluvní podmínky vnímali jako součást smlouvy hlavní, pak ve smyslu ust. § 1812 odst. 1 o. z. je třeba dát přednost výkladu pro spotřebitele nejpříznivějšímu, tedy úroku sjednanému v absolutní částce. Žalobkyně tedy nemá na běžící smluvní úrok nárok.

15. Ve vztahu ke druhé smlouvě uzavřené dne 15. 1. 2017 se soud zabýval nejprve tím, zda může z úřední povinnosti přezkoumávat, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně, tj. s odbornou péčí, posoudila schopnost žalovaného splácet tento druhý spotřebitelský úvěr, a zda poskytovatel úvěru této své povinnosti stanovené v ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. dostál.

16. Soud si je vědom toho, že v případě zákona č. 257/2016 Sb. zvolil zákonodárce sankci v podobě relativní neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy pouze k námitce spotřebitele, tak jak plyne z ust. § 87 odst. 1věty druhé tohoto zákona. Přesto je přesvědčen o tom, že v případě, kdy z obsahu spisu vyplývají důvodné pochybnosti o tom, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, může přistoupit k přezkumu splnění povinností ze strany poskytovatele úvěru i z úřední povinnosti, a to z následujících důvodů. Zákonná úprava zákona č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Tato směrnice v čl. 8 bod 1 věta první stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.“ V čl. 23 je stanoveno:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Přestože si je soud vědom toho, že tato směrnice nemá přímý účinek mezi soukromými subjekty, tedy neukládá přímo povinnosti ani spotřebiteli, ani poskytovateli úvěru, je závazná pro stát a jeho orgány, včetně soudů. V rozsudku Soudního dvora ze dne 5. března 2020, ve věci [právnická osoba] proti GK, byla na základě předběžných otázek vznesených Okresním soudem v Ostravě řešena interpretace čl. 8, 10 a 23 této směrnice, konkrétně otázka, zda čl. 8 ve spojení s čl. 23 směrnice, zakládá povinnost vnitrostátního soudu aplikovat sankci stanovenou ve vnitrostátní právní úpravě za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti (tj. i v případě, že se jí spotřebitel aktivně nedovolá). ESD v této souvislosti uvedl:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (blíže viz citovaný rozsudek). Přestože tedy zákonodárce stanovil sankci za porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele jako relativní neplatnost, nejedná se dle názoru soudu o sankci dostatečně účinnou, přiměřenou a odrazující a naopak soud je povinen poskytnout ochranu spotřebiteli tam, kde existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel zejména z důvodu nevědomosti nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Uložením a řádným splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitelů přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

17. Soud se proto dále zabýval tím, zda i v případě druhé uzavřené smlouvy dostál věřitel své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka a dospěl k závěru, že v tomto případě již majetkové poměry žalovaného vyvolávaly důvodné pochybnosti o tom, zda bude úvěr schopen řádně splácet. Ze zákaznické karty žalovaného vyplněné dne 15. 1. 2017 vyplývá, že žalovaný měl pravidelný průměrný měsíční příjem ve výši 13 837 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje činily 4 600 Kč, interní splátky [právnická osoba] činily 6 102 Kč Celkem měl žalovaný výdaje ve výši 10 702 Kč, použitelný měsíční příjem tedy činil 3 135 Kč. Na základě těchto údajů byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč, s poplatky ve výši 19 057 Kč, a tyto měl splatit v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 2 504 Kč.

18. Předně je třeba uvést, že údaje uvedené žalovaným považuje soud za pravdivé a spolehlivé, neboť logicky navazují na informace poskytnuté v červnu 2016, výše příjmů žalovaného je obdobná, zatímco výdaje žalovaného podstatně vzrostly právě v souvislosti s předchozím úvěrem poskytnutým žalovanému stejným poskytovatelem, tedy [právnická osoba] Soud má tedy za to, že žalovaný poskytl věřiteli před uzavřením druhé smlouvy úplné a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a bylo na věřiteli, aby s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a tento mu poskytl pouze v případě, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. V opačném případě je úvěrová smlouva neplatná.

19. Pokud by z použitelného měsíčního příjmu ve výši 3 135 Kč platil žalovaný předepsané měsíční splátky ve výši 2 504 Kč, zbývala by mu jakožto rezerva pouze částka 631 Kč. To znamená, že žalovaný by v podstatě neměl žádné finanční prostředky na pokrytí jiných než základních potřeb, natož pak pro zaplacení mimořádných výdajů, které mohou nastat. Již z tohoto důvodu považuje soud posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele úvěru za nedostatečné, přestože z tabulky umoření vyplývá, že předchozí úvěr splácel žalovaný pravidelně a v podstatě i řádně. Skutečnost, že žalovaný po poskytnutí dalšího úvěru již nebyl schopen tyto splácet, vyplývá rovněž z tabulek umoření, neboť na nově poskytnutý úvěr uhradil pouze dvě splátky a předchozí úvěr přestal zcela splácet v květnu 2017. Opakované poskytování úvěru zadlužené osobě tak lze hodnotit jako sociálně nežádoucí, vedoucí k nadměrnému zadlužení žalovaného a potažmo společnosti jako celku, které nemůže požívat soudní ochrany (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uvedené ostatně dokládá současná finanční situace žalovaného, respektive rozhodnutí Úřadu práce České republiky, podle kterého žalovaný pobírá příspěvek na živobytí po dobu delší než 6 měsíců.

20. V případě druhé úvěrové smlouvy se tedy plně uplatní sankce neplatnosti smlouvy nejen dle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ale rovněž dle ust. § 588 o. z., neboť jednání věřitele odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, spočívající v ochraně společnosti a zejména spotřebitelů, jakožto slabší smluvní strany, před nepřiměřeným zadlužováním. Nárok žalobkyně je třeba posoudit pouze jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., žalobkyně má tedy právo na vrácení toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek, tedy na vrácení poměrné části jistiny, kterou žalovaný dosud neuhradil, neboť v tomto rozsahu vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení. V daném případě se jedná o částku 21 490 Kč, neboť z poskytnuté částky 26 000 Kč žalovaný zaplatil částku 4 510 Kč. Právo na peněžitou náhradu nevzniká v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. Právo na peněžitou náhradu tedy žalobkyni nevzniklo v rozsahu celkových nákladů spotřebitelského úvěru, které představují hrubý nepoměr vzájemného plnění, neboť se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení vyplývá z ust. 1970 o. z., výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal z titulu druhé úvěrové smlouvy částku 21 490 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok III.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok IV.)

21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 54 387,19 Kč, bylo jí vyhověno co do částky 25 346 Kč, žaloba byla zamítnuta co do částky 29 041,19 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalovaného 53 % ku 47 %. Rozdíl úspěchu a neúspěchu obou účastníků je tedy v podstatě stejný, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku