5 C 154/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Šulákovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození anonymizováno datum bytem adresa žalované o zaplacení 7 233 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o zaplacení částky 7 233 Kč s příslušenstvím se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou ze dne 30. 11. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 233 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 14. 12. 2011 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky 20 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 2 554 Kč s úrokovou sazbou 21 % ročně, odměnou za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 800 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 366 Kč. Celkovou částku se zavázala žalovaná zaplatit v týdenních splátkách po 612 Kč Smlouvou ze dne 24. 6. 2019 byla pohledávka postoupena žalobkyni. Do smlouvy o postoupení pohledávek byla ze strany žalované uhrazena částka 4 700 Kč, od postoupení byla uhrazena celkem částka 29 487 Kč. Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas požaduje žalobkyně zaplacení celkové dlužné částky 7 233 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 015,04 Kč, kapitalizované úroky z prodlení, úroky ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ve výši 3 640 Kč a úroky z prodlení v zákonné výši 7,05 % ročně.

2. Usnesením ze dne 14. 12. 2021, č. j. 5C 154/2021-33, soud vyzval žalovanou, aby se písemně vyjádřila k žalobě ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení a zároveň vyzval oba účastníky řízení, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byla připojena doložka proti nečinnosti, podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. Žalovaná si zásilku zaslanou na adresu jejího trvalého pobytu vyzvedla dne 7. 1. 2022. K žalobě ani k rozhodnutí věci bez jednání se nevyjádřila. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu a k výzvě soudu se nevyjádřila. Soud tedy rozhodl bez nařízení jednání.

3. V řízení bylo smlouvou o půjčce [číslo] ze dne 14. 12. 2011 prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou smlouvou, na základě které poskytl žalované částku 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku 20 000 Kč společně s úrokem ve výši 2 554 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 336 Kč Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 26 354 Kč v 60 splátkách po 612 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila dle smlouvy 63,91 %. Žalovaná uhradila celkem částku 29 487 Kč. Pohledávka byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 24. 6. 2019. Postoupení bylo žalované oznámeno dne 24. 6. 2019. Předžalobní výzvou ze dne 11. 11. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.

4. Po právní stránce posoudil soud spor jako spor ze smlouvy o půjčce podle podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), neboť smlouva byla uzavřena dne 14. 12. 2011, tj. ještě před účinností nového občanského zákoníku a dále podle zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Podle ust. § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnutí doby věci stejného druhu.

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce, která je zároveň spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ust. § 52 obč. zák., neboť ji právní předchůdce žalobkyně uzavíral jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel a plně na ni proto dopadají ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zároveň se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem, neboť její základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

7. V souvislosti s žalobou uplatněným nárokem se soud zabýval zejména tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil svoji informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu, a zda má tedy žalobkyně nárok na zaplacení poplatků, respektive celkových nákladů spotřebitelského úvěru.

8. Podle ust. § 6 odst. 1 zák.č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

9. Podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. f) k zák. č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

10. Podle ust. § 10 odst. 2 zák. č. 145/2010 Sb. pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některé z povinností stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití.

11. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. e) zák. č. 145/2010 Sb. se celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele rozumí veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek.

12. Podle ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb. jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

13. Soudní dvůr Evropské unie se v rozsudku ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a.s., C -377/14, ze dne 21. 4. 2016, mimo jiné zabýval otázkou, zda je soud povinen z moci úřední i bez námitky spotřebitele přihlédnout k neposkytnutí správných informací o celkové výši úvěru, popř. k uvedení nižší než skutečné sazby RPSN, a tím k nesplnění informačních povinností poskytovatele úvěru podle směrnice 2008/48/ES, za situace, kdy je ust. § 8 zák. č. 145/2010 Sb. omezeno pouze na případy, kdy neposkytnutí informací namítne spotřebitel, a zda se nejedná o nepřípustné zasahování do horizontálního vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem. Z rozsudku Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní soud má povinnost zkoumat z moci úřední porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva, přičemž tato povinnost je odůvodněna tím, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, a zároveň existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Spotřebitele by tak nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Pokud vnitrostátní soud z moci úřední konstatuje, že byl porušen čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, má povinnost nečekat, až spotřebitel předloží příslušný návrh, a vyvodit z tohoto závěru důsledky podle vnitrostátního práva, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Směrnice je závazná pro každý členský stát a sama o sobě nemůže zakládat povinnosti jednotlivci, členské státy však mají povinnost přijmout všechna opatření nezbytná k dosažení výsledku stanoveného směrnicí. Vnitrostátní soudy mají tedy povinnost vykládat vnitrostátní právo eurokonformním výkladem a při provádění směrnice na ochranu spotřebitele zajistit účinné, přiměřené a odrazující sankce.

14. V posuzované věci měl soud pochybnosti o tom, zda ve všeobecných obchodních podmínkách uvedená sazba RPSN odpovídá nákladovosti poskytnutého spotřebitelského úvěru a zda se ze strany věřitele nejedná o klamavé jednání, a proto se v souladu s rozsudkem Soudního dvora zabýval z úřední povinnosti tím, zda věřitel splnil svoji povinnost vyplývající z čl. 10 odst. 2 písm. g) směrnice 2008/48/ES, respektive z § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. a přílohy č. 3 odst. 1 písm. f) k tomuto zákonu.

15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, vyplývá, že informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze [číslo] k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Uvede-li věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, nesplní svoji informační povinnost a takové pochybení sankcionuje zákon tím, že pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné ČNB a ujednání o jiných platbách jsou neplatná. Pouze ve výjimečných případech, ve kterých chybné uvedení zákonem vyžadovaných údajů zcela zjevně nemůže ohrozit naplnění účelu právní úpravy, lze uvažovat o tom, že zákonem stanovená sankce se neuplatní, například nemohl-li chybně uvedený údaj nijak ovlivnit rozhodnutí spotřebitele s věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřít.

16. V článku 3.2 Smluvních podmínek je uvedeno:„ V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, RPSN činí 63,91 %“ Zároveň je ve smlouvě o půjčce uvedeno, že při poskytnutí půjčky ve výši 20 000 Kč se zákazník zavazuje zaplatit poplatky ve výši 16 720 Kč, což je částka, představující 83,6 % zapůjčené částky. Z výpočtu provedeného soudem za pomoci kalkulačky roční procentní sazby nákladů dostupné na stránkách Kanceláře finančního arbitra (dříve na webových stránkách Evropské komise) vyplývá, že v případě nákladů ve výši 16 720 Kč by musela sazba RPSN činit přibližně 221 %. Je tedy zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně nezapočetl do celkových nákladů spotřebitelského úvěru všechny poplatky související s poskytnutím úvěru a výši RPSN uvedl nesprávně. Veškeré žalobkyní požadované poplatky přitom představují náklad spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. e) zák. č. 145/2010 Sb., který je nutno započíst do výpočtu roční procentní sazby nákladů.

17. Věřitel tak uvedl ve Smluvních podmínkách výši RPSN nesprávně a v zásadě i klamavě ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Jana Pereničová a Vladislav Perenič proti SOS financ spol. s r.o., C -453/10, ze dne 15. 3. 2012). Vzhledem k tomu, že věřitelem uvedená výše RPSN činila 63,91 % a skutečná výše RPSN činí přibližně 221 %, je zřejmé, chybně uvedený údaj mohl ovlivnit rozhodnutí spotřebitele uzavřít s věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru, a tudíž se plně uplatní sankce uvedená v ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb., tj. že se spotřebitelský úvěr pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Výše diskontní sazby v době uzavření smlouvy, tj. v prosinci 2011 pak činila 0,25 % p. a. Ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Postupy věřitele směřující k rozdělení plateb spotřebitele na různé doplňkové služby (např. donáška až do domu) je nutné považovat za obcházení zákona a i takovéto platby budou dotčeny soukromoprávní sankcí uvedenou v ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb. Zákonodárcem nastavená sankce přitom odpovídá požadavkům čl. 23 směrnice 2008/48/ES, že sankce mají být účinné, přiměřené a odrazující.

18. S ohledem na žalovanou zaplacenou částku ve výši 29 487 Kč je zřejmé, že žalovaná svou povinnost splnila, a to i včetně úrokové sazby ve výši 0,25 % ročně. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci úspěšná a příslušelo by jí tak proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložila. Vzhledem k tomu, že žalované žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.