5 C 50/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Šulákovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: ; právnická osoba, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno. sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované, anonymizována dvě slova datum bytem adresa žalované o zaplacení 31 578,38 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 31 578,38 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 26. 3. 2021 zaplacení částky 31 578,38 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o půjčce, které uzavřela žalovaná se právnická osoba anonymizováno. Předmětem smlouvy o půjčce ze dne 25. 10. 2015 bylo poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se na základě této smlouvy zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,66 % ročně, odměnou za administrativní činnosti ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 600 Kč od 1. 11. 2015 do 4. 12. 2016. Žalovaná nehradila řádně a včas. Pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná uhradila do okamžiku postoupení pouze částku 13 245,43 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 599,47 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 4 955,10 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 11 967,77 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 045,89 Kč a úroku ve výši 23,66 % ročně z dlužné jistiny od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši. Předmětem druhé smlouvy o půjčce ze dne 3. 9. 2015 bylo poskytnutí částky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se na základě této smlouvy zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou 23,66 % ročně a odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč od 10. 9. 2015 do 13. 10. 2016. Žalovaná nehradila řádně a včas. Pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná uhradila do okamžiku postoupení částku 13 084,07 Kč. Do okamžiku sepsání žaloby žalovaná uhradila další částku 11 763 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 023,81 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 860 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 511,04 Kč, úroky ve výši 23,66 % ročně z dlužné jistiny od 22. 7. 2020 do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši.

2. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 10. 6. 2021 uvedla, že schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr posoudila především z informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka, které žalovaná stvrdila svým podpisem a potvrdila tak jejich úplnost, pravdivost a přesnost. Z titulu smlouvy ze dne 25. 10. 2015 žalobkyně ověřovala informace z výplatní pásky, výpisu z účtu, nájemní smlouvy a předložených dokladů SIPO. Z titulu smlouvy ze dne 3. 9. 2015 žalobkyně ověřovala informace z výplatní pásky, výpisu z účtu, předložených dokladů SIPO a výměry státní podpory. V kartách zákazníka u obou smluv uvedla, že má stálý příjem ze státní sociální podpory, žije s rodiči a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Žalobkyně tak na základě odborného posouzení schopnost žalované splácet dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr.

3. Žalobkyně se z jednání ve věci samé konaného dne 30. 6. 2021 řádně a včas omluvila, soud tedy věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Žalovaná u jednání uvedla, že si vzhledem ke stáří smluv již na tyto nepamatuje. Dlužné částky se snažila splácet po dohodě s žalobkyní měsíčními splátkami, ale v důsledku covidové krize přišla o brigádu a z důchodu ve výši 7 400 Kč měsíčně nebyla schopna splátky hradit. Žalovaná dále uvedla, že by si od podobných společností nikdy půjčku nevzala, neboť mají nepřiměřené úroky a při poskytování půjčky neověřovali žádné informace. Není tedy pravdou, že by předkládala výpisy z účtu, příjmy z brigád, jelikož žádné potvrzení neměla. Po postoupení pohledávky hradila částky na obě smlouvy společně. V roce 2016 přestala splácet, neboť již nemohla brigádně pracovat ze zdravotních důvodů a odjela pracovat do Anglie. Poté chtěla půjčky splácet, ale ze strany žalobkyně byl požadavek, aby hradila částku alespoň ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná rovněž uvedla, že po postoupení pohledávky hradila částky na obě smlouvy společně, nebylo žádným způsobem dohodnuto, na kterou ze smluv budou zasílané peníze započteny.

5. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 3. 9. 2015 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované částku 15 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit v 58 pravidelných týdenních splátkách spolu s celkovými náklady úvěru ve výši 11 100 Kč. Dále dne 25. 10. 2015 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované částku 20 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit v 58 pravidelných týdenních splátkách spolu s celkovými náklady úvěru ve výši 14 800 Kč. Žalovaná uhradila na první úvěr částku 13 084,07 Kč do zesplatnění a na druhý úvěr částku 13 245,43 Kč do zesplatnění. Po postoupení pohledávky uhradila žalovaná částku 11 763 Kč. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 6. 12. 2019, zaslaným 7. 1. 2020. Dne 23. 2. 2021 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu.

6. Po právní stránce posoudil soud spor jako spor ze smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, která je zároveň spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ust. 1810 a násl. o. z., neboť ji právní předchůdce žalobkyně uzavíral jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel a plně na ni proto dopadají ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rovněž se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem, neboť její základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran, aniž by slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

8. V souvislosti s žalobou uplatněným nárokem se soud zabýval zejména tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil svoji povinnost před uzavřením smlouvy řádně posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 9 odst. 1 věty první zák. č. 145/2010 Sb., a dále svoji informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu.

9. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Zákon tedy přímo stanovil sankci absolutní neplatnosti smlouvy, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, i bez námitky dlužníka.

10. Ze zákaznické karty žalované ze dne 3. 9. 2015 a 25. 10. 2015 vyplývá, že tato měla příjem spočívající v invalidním důchodu ve výši 5 300 Kč – 5 400 Kč měsíčně a dále příjem z brigád ve výši 6 000 Kč až 8 000 Kč měsíčně. Po odečtení potřebných výdajů na domácnost měla žalovaná použitelný příjem ve výši okolo 6 000 Kč měsíčně, ze kterého měla hradit splátky úvěrů ve výši 450 Kč týdně na první úvěr a 600 Kč týdně na druhý úvěr, celkem splátky ve výši 4 200 Kč měsíčně. Je tedy zřejmé, že po zaplacení dojednaných splátek zbývala žalované pouze částka 1 800 Kč měsíčně jako rezerva pro případ mimořádných událostí. Z toho důvodu považoval soud za důležité, aby žalobkyně prokázala, jakým způsobem poskytovatel úvěru ověřoval příjem žalované z brigád, neboť bez tohoto příjmu, pouze s příjmem z invalidního důchodu, by žalované nemohla poskytnuté úvěry splácet. Přestože je v kartách zákazníka uvedeno, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval finanční situaci žalované na základě výplatních pásek, výpisu z účtu, případně pracovní smlouvy, žalovaná u jednání uvedla, že poskytovatel úvěru si informace žádným způsobem neověřoval, nepředkládala žádné výpisy z účtu ani nedokládala příjmy z brigád, neboť k tomu ani žádné potvrzení neměla. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že věřitel nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť si od žalované nevyžádal dostatečné informace ohledně jejích příjmů a výdajů, tedy zejména výpis z účtu, ze kterého by byla patrná platební bilance žalované. Majetkové poměry žalované přitom vyvolávaly pochybnosti o tom, zda úvěry budou řádně spláceny, neboť pouze příjem z invalidního důchodu nepostačoval k hrazení sjednaných půjček, a v okamžiku, kdy si žalovaná nemohla ze zdravotních důvodů přivydělávat brigádně, rovněž přestala půjčky splácet a dostala se do dluhové pasti. Nastal tak přesně důsledek, kterému má řádné posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele předcházet. Opakované poskytování úvěru takovéto osobě tak lze hodnotit jako sociálně nežádoucí, vedoucí k nadměrnému zadlužení žalované a potažmo společnosti jako celku, které nemůže požívat soudní ochrany (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

11. V daném případě se tedy na obě uzavřené úvěrové smlouvy uplatní sankce neplatnosti smlouvy nejen dle ust. § 9 odst. 1 zák. č. zák. 145/2010 Sb., ale rovněž dle ust. § 588 o. z., neboť jednání věřitele odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, spočívající v ochraně společnosti a zejména spotřebitelů, jakožto slabší smluvní strany, před nepřiměřeným zadlužováním. Nárok žalobkyně je třeba posoudit pouze jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., žalobkyně má tedy právo na vrácení toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek, tedy na vrácení jistiny, kterou žalovaná neuhradila, neboť v tomto rozsahu by vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení. V daném případě si žalovaná půjčila z titulu obou úvěrových smluv částku 35 000 Kč a na oba úvěry zaplatila částku 38 092,50 Kč (13 245,43 Kč + 13 084,07 Kč + 11 763 Kč). Žalovaná tedy uhradila celou částku zapůjčené jistiny a na její straně žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Z tohoto důvodu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. Nad rámec výše uvedeného je třeba poukázat na skutečnost, že ani kdyby poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neměl by nárok na požadované plnění, a to z důvodu porušení informační povinnosti stanovené v § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. a konkretizované v příloze č. 3 k tomuto zákonu, neboť v obou smlouvách byla nesprávně uvedena sazba RPSN. V obou případech byla uvedena sazba RPSN 75,72 %, z výpočtu provedeného soudem za pomoci kalkulačky roční procentní sazby nákladů dostupné na stránkách Kanceláře finančního arbitra (dříve na webových stránkách Evropské komise) však vyplývá, že v obou případech měla být správně stanovena sazba RPSN ve výši 195,1 %. Je tedy zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně nezapočetl do celkových nákladů spotřebitelského úvěru všechny poplatky související s poskytnutím úvěru a výši RPSN uvedl nesprávně. Plně by se tak uplatnila sankce uvedená v ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb., tj. že se spotřebitelský úvěr pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

13. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve věci byla zcela úspěšná žalovaná, která by měla nárok na náhradu nákladů řízení, nicméně žalovaná u jednání uvedla, že náhradu nákladů řízení nepožaduje. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.