5 C 92/2020

Plný text

Okresní soud ve obec rozhodl samosoudkyní titul Martinou Šulákovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne 22. 2. 1993 bytem adresa žalovaného o zaplacení 13 456,18 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 973 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 973 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, částku 1 072,39 Kč a úrok ve výši 16 % ročně z částky 5 674 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 840 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 3 410,79 Kč a do rozdílu mezi přiznanými a požadovanými úroky a zákonnými úroky z prodlení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 3 246 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1. 9. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 456,18 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 24. 10. 2018. Na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 12 000 Kč ve 24 měsíčních splátkách splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 58,95 %. Žalovaný uhradil do zesplatnění úvěru částku 10 166 Kč. Žalobkyně požadovala zaplatit dlužnou jistinu s úrokem do zesplatnění ve výši 7 624,67 Kč, smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 1 992 Kč, náhradu nákladů, které vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 400 Kč (12 x 200 Kč), smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 7 624,67 Kč od 25. 2. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 1 440,18 Kč a úrok v nominální úrokové sazbě 47,25 % ročně z částky 6 873,92 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 22 521 Kč. Žalobkyně specifikovala, pokud jde o náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného, že částka 200 Kč za každé prodlení sestává z nákladů na mzdy zaměstnanců (43,94 Kč), provozních nákladů Call centra (6,99 Kč), provize externí vymáhací společnosti (93,42 Kč), provize inkasní sítě (59,84 Kč) a ostatních provozních nákladů.

2. K jednání nařízenému na den 4. 11. 2020 se dostavila zástupkyně žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil, zásilku s předvoláním k jednání, zaslanou na adresu trvalého pobytu, si nevyzvedl. Zásilka byla uložena dne 5. 10. 2020 a dne 19. 10. mu byla vhozena do domovní schránky. Soud považoval doručení za řádné ve smyslu ust. § 49 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne 24. 10. 2018, předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 58,94 % ročně (RPSN 58,95 %) splácet v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 782 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci. Celkem měl žalovaný zaplatit žalobkyni částku 18 768 Kč. Podle čl. 6 smlouvy jestliže se klient ocitne v prodlení se splátkou o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 249 Kč, a to za každou splátku, maximální souhrn těchto smluvních pokut činí 2 999 Kč za rok. Podle článku 2.2. smlouvy sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, poskytovatel je oprávněn po zesplatnění požadovat částku v maximální výši 22 440 Kč (120 % celkové částky). Podle článku 6.2. smlouvy má poskytovatel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením klienta. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, 200 Kč. Podle článku 6.5. smlouvy jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do zaplacení. Dle článku 6.9. smlouvy souhrn výše všech ze strany poskytovatele uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Žalobkyně dne 24. 10. 2018 oznámila žalovanému, že úvěr schválila a zaslala mu splátkový kalendář.

4. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že částka 12 000 Kč byla vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě dne 24. 10. 2018.

5. Žalobkyně žalovaného výzvami ze dne 21. 12. 2018, 25. 3. 2019, 21. 5. 2019, 22. 7. 2019, 20. 9. 2019, 20. 11. 2019, 20. 1. 2020, 20. 2. 2020 vyzývala k úhradě dlužných splátek. Dne 23. 2. 2020 oznámila žalovanému zesplatnění úvěru. Dne 13. 8. 2029 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva.

6. Z karty klienta ze dne 31. 8. 2020 soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 10 166 Kč. Na uvedeném tedy nic nemění skutečnost, že žalobkyně částku 350 Kč zaplacenou dne 22. 1. 2019 neztotožnila jako platbu od klienta. Pokud se tato částka objevila v kartě klienta, pak má soud za to, že byla započítána jako úhrada od klienta.

7. Z ostatních předložených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro posouzení věci.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 24. 10. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 782 Kč s úrokem ve výši 58,95 % ročně z poskytnutého úvěru. Žalovaný na dluh uhradil částku 10 166 Kč před zesplatněním úvěru. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokuty ve výši 249 Kč za porušení splatnosti splátky a ve výši 0,1 % denně v případě, že úvěr po zesplatnění nebude uhrazen. Náklady žalobkyně v souvislosti s prodlením žalovaného byly stanoveny ve výši 200 Kč za prodlení s úhradou splátky o délce 15 dnů.

9. Po právní stránce posoudil soud spor jako spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Soud dále postupoval dle ust. §§ 580, 588, 577, 1802, 2048 a 1970 o. z. Jelikož se jedná o spotřebitelský úvěr, posuzoval soud spor rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně podle ust. § 122.

10. V souvislosti s žalobou uplatněným nárokem se soud zabýval zejména tím, zda má žalobkyně nárok na zaplacení požadovaných úroků, nákladů souvisejících s prodlením klienta a smluvní pokuty.

11. Žalobkyně sjednala s žalovaným měsíční úrok ve výši efektivní úrokové sazby 58,94 % ročně, která odpovídá monimální roční úrokové sazbě 47,25 %, RPSN činila 58,95%. Při úvaze o tom, zda se jedná o přiměřený smluvní úrok spojený s poskytnutím spotřebitelského úvěru, vychází soud v souladu s ust. § 1802 o. z. z porovnání sjednaných úroků s obvyklými úroky, které požadovaly banky v době, kdy byla smlouva sjednána (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo rozsudek Nejvyššího soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V tomto ohledu vychází z databáze ARAD České národní banky, která poskytuje spolehlivé informace o průměrných úrokových sazbách a jedná se rovněž o jediné objektivně zjistitelné hledisko. Z této databáze soud zjistil, že v říjnu 2018, činila úroková sazba korunových úvěrů s fixací od 1 do 5 let poskytnutých domácnostem na spotřebu 7,88 %. Žalobkyní požadované úroky ve výši 58,94 %, respektive 47,25 % jsou proto z pohledu soudu zjevně nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy a nelze je v tomto rozsahu přiznat (viz ust. § 580 o. z. a § 1813 o. z.).

12. Soud nicméně uznává, že věřitel má právo na zaplacení úroků za poskytnuté peněžní prostředky, a proto dále postupoval obdobně podle ust. § 1800 odst. 2 o. z., neboť se jedná o ustanovení, které je co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližší, a změnil rozsah plnění tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Přitom přihlédl k tomu, že se jednalo o tzv. rychlo půjčku, kdy žalovaný dostal vyplaceny peníze ihned po uzavření smlouvy, bez nutnosti zajištění či účelové vázanosti úvěru. U nebankovních institucí je proto soud ochoten akceptovat úroky, respektive celkové náklady úvěru ve výši dvojnásobku sazeb, které v daném období poskytovaly banky. Za přiměřené úroky v daném případě proto považuje soud úroky ve výši 16 % ročně. V posuzované věci, kdy byla smlouva uzavřena na 24 měsíců, tak činí kapitalizovaná částka úroků 3 840 Kč, a tuto částku rovněž soud žalobkyni přiznal.

13. Žalobkyně požadovala rovněž smluvní úroky z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 47,25 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 22 521 Kč, tj. částky odpovídající 120 % celkové částky, kterou měl klient zaplatit. Soud žádným způsobem nezpochybňuje právo žalobkyně požadovat smluvní úroky z dlužné částky až do jejího zaplacení, nicméně pokud si smluvní strany sjednaly limitaci smluvních úroků, pak i tímto ujednáním je soud povinen se zabývat a posoudit jeho soulad s právními předpisy, a to zejména z hlediska přiměřenosti požadované maximální částky úroků ve vztahu k poskytnuté jistině. Dle smlouvy měl žalovaný zaplatit celkovou částku 18 768 Kč (12 000 Kč jistina + smluvní úroky za dobu trvání smlouvy), částka 22 521 Kč tak skutečně odpovídá 120 % celkové částky, byť v čl. 2 smlouvy je uvedena částka 22 440 Kč a žalobkyně by tedy mohla požadovat maximálně tuto částku. Nicméně i tuto částku považuje soud za nepřiměřenou ve vztahu k poskytnuté jistině. Jak již soud uvedl v bodě 12. tohoto rozhodnutí, za přiměřenou úrokovou sazbu považuje úroky ve výši 16 % ročně, celkově tak měl žalovaný zaplatit částku 15 840 Kč za dobu trvání smlouvy. Za maximální výši úroků vzniklých v souvislosti s prodlením klienta s úhradou dlužné částky pak považuje soud 100 % celkové částky, kterou měl klient zaplatit. Tato částka 15 840 Kč, odpovídá v daném případě prodlení klienta se zaplacením částky 5 674 Kč v délce 17,5 roku. Na rámec výše uvedeného pak soud poukazuje na novelu č. 186/2020 Sb., kterou se mění zákon o spotřebitelském úvěru s účinností od 24. 4. 2020, a podle které bude„ do budoucna“ omezeno právo věřitele na úrok v případě prodlení spotřebitele se splácením dluhu delším než 90 dnů daleko razantněji.

14. Žalobkyně dále požadovala úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 400 Kč. V článku 6.2. smlouvy měli účastníci ujednáno, že poskytovatel má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením klienta. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, 200 Kč. Tato částka sestávala dle žalobních tvrzení z nákladů na mzdy zaměstnanců podílejících se na předžalobním vymáhání (43,94 Kč), provozních nákladů Call centra (6,99 Kč), provize externí vymáhací společnosti (93,42 Kč), provize inkasní sítě (59,84 Kč) a ostatních provozních nákladů. Žalobkyně požadovala náhradu za 12 splátek, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení. Žalobkyně doložila celkem 8 výzev, a to ze dne 21. 12. 2018, 25. 3. 2019, 21. 5. 2019, 22. 7. 2019, 20. 9. 2019, 20. 11. 2019, 20. 1. 2020, 20. 2. 2020. Všechny výzvy byly zpracovány zaměstnankyní žalobkyně, nevyplývá z nich tedy, že by žalobkyně k tomuto využívala externí vymáhací společnost. Žalobkyně při jednání ostatně nedokázala vysvětlit, v čem by měla spočívat provize externí vymáhací společnosti, ani co znamenají náklady označené jako provize inkasní sítě. Výzvy upozorňovaly vždy na prodlení s uhrazením dvou či tří splátek a byly adresovány žalovanému pravidelně po 2 měsících, poslední výzva po měsíci. Žalovaný tak byl upomínán k zaplacení splátek v období delším než 1 rok, neboť se dostal do prodlení již s první splátkou.

15. Podle ust. § 122 odst. 1 písm. a) zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, má věřitel právo pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu.

16. Soud nepovažuje žalobkyní požadovanou částku 200 Kč za každé prodlení žalovaného za přiměřenou, neboť fakticky neodpovídá účelně vynaloženým nákladům, které žalobkyni vznikly. Předně výzvy žalovanému nebyly adresovány za každé prodlení se splátkou, ale souhrnně za 2, případně 3 splátky, žalobkyně tedy nevynaložila náklady za každé prodlení žalovaného se splátkou, vyjma možných telefonických upozornění. Z výzev se dále podává, že tyto byly zpracovány zaměstnankyní žalobkyně, nikoliv externí vymáhací společností, a z tohoto důvodu nemůže obstát tvrzení žalobkyně, že jí vznikly náklady na provizi externí vymáhací společnosti ve výši 93,42 Kč za výzvu. I pokud by tomu tak bylo, pak by tyto náklady soud nepovažoval za účelně vynaložené, neboť žalobkyně je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá poskytováním úvěrů, a má za tímto účelem vytvořený i administrativní aparát, který se zabývá případy prodlení klientů se splácením jejich úvěrů. Za účelně vynaložené náklady tedy považuje soud částku ve výši 100 Kč za výzvu, kterou žalobkyně žalovanému skutečně zaslala. Dalším hlediskem je, jak dlouho se jedná ze strany žalobkyně o účelné upomínání klienta o zaplacení dlužných částek předtím, než přistoupí k zesplatnění úvěru. Soud má za to, že dostatečným časovým obdobím je horizont půl roku, neboť poté dochází pouze k navyšování sankcí vzniklých na straně klienta. Za účelně vynaložené náklady tak lze považovat pouze upomínání žalovaného po dobu prvního půl roku, a za tuto dobu zaslala žalobkyně žalovanému celkem 3 upomínky. Za účelně vynaložené náklady proto považuje soud částku ve výši 300 Kč, neboť ve zbývajícím rozsahu se jedná o účelové navyšování nákladů na straně žalovaného. Vyšší náhradu vynaložených nákladů je třeba považovat ve smyslu ust. § 122 odst. 1 písm. a) zák. o spotř. úvěru za smluvní pokutu.

17. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokuty ve výši 249 Kč za porušení splatnosti splátky, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok a ve výši 0,1 % denně v případě, že úvěr po zesplatnění nebude uhrazen. Dané ujednání odpovídá textu ust. § 122 odst. 2 zák. o spotř. úvěru. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 1 992 Kč, k této částce soud připočítal částku 1007 Kč (náklady žalobkyně, jež je třeba ve smyslu ust. § 122 odst. 1 písm. a) zák. o spotř. úvěru považovat za smluvní pokutu), a přiznal žalobkyni maximální výši smluvní pokuty do zesplatnění v ujednané výši 2 999 Kč. Soud rovněž přiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně po zesplatnění, ovšem nikoliv z žalobkyní požadované nové jistiny úvěru ve výši 7 624,67 Kč, ale z částky 5 674 Kč (jistina úvěru ve výši 12 000 Kč + přiměřené úroky ve výši 3 840 Kč – zaplacená částka 10 166 Kč). Smluvní pokutu žalobkyně požadovala za období od 25. 2. 2020 do podání žaloby, tj. do 1. 9. 2020, za dané období tedy činí smluvní pokuta částku 1 072,39 Kč a tuto částku rovněž soud žalobkyni přiznal.

18. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit úvěruschopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 zák. o spotř. úvěru, pak tímto se soud blíže nezabýval, neboť spotřebitel ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. o spotř. úvěru neplatnost smlouvy z tohoto důvodu nenamítl.

19. S ohledem na výše uvedené rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8 973 Kč (jistina 5 674 Kč + smluvní pokuta do zesplatnění 2 999 Kč + účelně vynaložené náklady 300 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 973 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, částku 1 072,39 Kč (smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně od 25. 2. 2020 do 1. 9. 2020) a úrok ve výši 16 % ročně z částky 5 674 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 15 840 Kč, a žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.

20. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou poskytnuté částky, je ve smyslu § 1970 o. z. povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 8 973 Kč, výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 13 456,18 Kč, bylo jí vyhověno co do částky 10 045,39 Kč, žaloba byla zamítnuta co do částky 3 410,79 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalobkyně 75 % ku 25 %. Rozdíl úspěchu a neúspěchu činí 50 %. Žalobkyně má tedy nárok na zaplacení 50 % jí vynaložených nákladů. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dále nákladů právního zastoupení ve výši 5 492,43 (odměna za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a podaní návrhu na vydání platebního rozkazu po 300 Kč, odměna za 1 úkon právní služby dle § 7 bod.

5. AT a k nim náležejícím třem paušálním náhradám hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT a jedné paušální náhradě hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, náhrada za zameškaný čas ve výši 500 Kč na cestu k jednání a zpět za 5 půlhodin po 100 Kč a cestovné k jednání dne 4. 11. 2020 z Brna a zpět celkem 140 km ve výši 879,20 Kč a 21% DPH ve výši 953,20). Z takto stanovené výše nákladů řízení v celkové částce 6 492,43 Kč přísluší žalobkyni 50 %, tj. částka 3 246 Kč. Soud uložil žalovanému povinnost nahradit příslušnou část nákladů tohoto řízení v celkové výši 3 246 Kč žalobkyni k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

22. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.