7 C 168/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Fricem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 145 324 Kč s přísl.

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 96 322 Kč s úrokem z prodlení a částky 49 002 Kč a dále úroku, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 145 324 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené pod číslem , hodnota, dne 18. 7. 2022 mezi žalobkyní a žalovaným, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo dle žaloby dne 18. 7. 2022 a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 67,04 % ročně splácet ve 36měsíčních splátkách ve výši 7 414 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem srpnem 2022. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně dle žaloby prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Žalobkyně uvedla, že z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla dle žalobkyně ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazových registrů, jakož i na základě provedeného tzv. skóringu klienta (interního matematického modelu založeného na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné splácení úvěru bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně uvedla, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný dle žalobkyně uhradil částku ve výši 111 210 Kč. Žalobkyně uvedla, že z důvodu neplnění smluvních podmínek jí vznikl nárok na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč, dle bodu 6.2 jí vznikl nárok na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, kdy se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky číslo 16 splatné dne 20. 11. 2023. K datu 24. 1. 2024 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 92 200,22 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jeho úplného zaplacení. V bodě 6.5 smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 26. 1. 2024, až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení částky 92 200,22 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů řízení ve výši 400 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 0,1 %, počínaje dnem 26. 1. 2024, žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 49 002 Kč, dále úrok ve výši 67,04 % p. a. z částky 79 268,80 Kč od 26. 1. 2024 do 18. 2. 2024 ve výši 3 403,44 Kč, úrok ve výši 15 % p. a. z částky 79 628,80 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 1. 2024 dosáhne částky 281 059 Kč.

2. Soud usnesením ze dne 22. 9. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 168/2025-79 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu dne 9. 10. 2025 uvedla stejně jako v žalobě, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 35 181 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 17 840 Kč, volné zdroje ke splácení, po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 16 341 Kč. Žalobkyně opětovně uvedla, že ověřila úvěrovou historii v databázích NRKI, SOLUS, provedla skóring klienta a prověřila, zda žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku, zda neměl u žalobkyně předchozí smlouvy ve stavu vymáhání, ověřila, zda jeho doklad totožnosti není neplatný apod, tak jak bylo uvedeno v žalobě. Žalobkyně uvedla, že měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, výpisy z bankovního účtu, výplatní pásky žalovaného. Žalobkyně obsáhle popisovala, jak vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným, jak posuzovala náklady na bydlení žalovaného, uvedla, že žalovaný měl dvě vyživovací povinnosti, dále že v době vzniku předmětné smlouvy o úvěru neměl žalovaný s žalobkyní uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. K ostatním výdajům žalovaného žalobkyně uvedla, že spoléhala na prohlášení žalovaného, čímž považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující. Soudu k prokázání uvedených tvrzení předložila kopii občanského průkazu žalovaného, výpis z nebankovního registru klientských informací, prohlášení klienta, předsmluvní formulář, výpis záznamů z registru SOLUS, kopii výpisu z , právnická osoba, . o zúčtování platby od , právnická osoba, dne 14. 7. 2022 ve výši 37 342 Kč, dne 14. 6. 2022 ve výši 36 426 Kč výplatní pásky žalovaného za měsíc duben 2022 s uvedením čisté mzdy ve výši 32 131 Kč, za měsíc květen 2022 s uvedením čisté mzdy ve výši 36 231 Kč a za měsíc červen 2022 s uvedením čisté mzdy ve výši 38 357 Kč.

4. K soudem nařízenému jednání na den 9. 12. 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Zástupce žalobkyně na podané žalobě trvala, uvedla, že nad rámec uvedených částek v žalobě žalovaný ničeho neuhradil. Odkázala na tvrzení uvedená v žalobě a doplnění žaloby a uvedla, že pokud se jedná o otázku úvěruschopnosti, žalobkyně nemá žádné jiné doklady prokazující výdajové poměry na straně žalovaného. Dle žalobkyně tato řádně a dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a navrhla žalobě zcela vyhovět.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 18. 7. 2022 a z předsmluvního formuláře bylo zjištěno, že žalovaném byl poskytnut na účet číslo , č. účtu, spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 36měsíčních splátkách ve výši 7 414 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 67,04 % ročně a roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 92 %. Žalovaný se zavázal celkem zaplatit 234 216 Kč.

6. Z předložené karty klienta bylo zjištěno, že úvěr ve výši 100 000 Kč byl vyplacen dne 18. 7. 2022 a že žalovaný na uvedený úvěr uhradil 111 210 Kč.

7. Z výzev k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 21. 12. 2023 a 22. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dlužných částek s poučením, že v případě jejich neuhrazení dojde k zesplatnění celého úvěru.

8. Z oznámení ze dne 24. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl o zesplatnění úvěru z důvodu jeho nehrazení vyrozuměn a byl vyzván, aby celkovou dlužnou částku ve výši 96 322 Kč žalobkyni uhradil nejpozději do 10 dnů od data odeslání výzvy.

9. Předžalobní výzvou ze dne 12. 7. 2024 byl žalovaný žalobkyní vyzván k okamžité úhradě dlužné částky s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou.10. , Anonymizováno, . zprávou ze dne 28. 10. 2025 soudu potvrdila, že účet číslo , hodnota, byl účtem žalovaného, tento byl již zrušen a dne 19. 7. 2022 byla na uvedený účet žalobkyní zaslána částka 100 000 Kč s poznámkou výplata půjčky.

11. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

14. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích a byl doložen příjem žalovaného ze zaměstnání a bylo vycházeno z tvrzení žalovaného. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je třeba vycházet z celkových příjmů, výdajů žalovaného, zjistit, zda žalovaný čerpal další úvěry, vyžádat si výpis z účtu žalovaného, ze kterých lze zjistit platební historie žalovaného, jeho příjmy, výdaje, další splátky úvěrů či další poskytnuté úvěry apod. Žalobkyně pouze doložila, že na účet žalovaného byla zasílána výplata žalovaného. Proto se soud dožadoval shora citovaným usnesením doplnění tvrzení a důkazů po žalobkyni, především doložení výpisů z účtu žalovaného za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru. Soudem požadované doklady mohly dát jednoznačnou odpověď o poměrech žalovaného. Přesto, že žalobkyně uvedla, že výpisy z účtu žalovaného měla k dispozici, tyto soudu nepředložila a u jednání potvrdila, že žádné další doklady prokazující výdaje žalovaného nemá k dispozici.

16. Jelikož takové důkazy soudu (přes poučení o důsledcích v citovaném usnesení) předloženy nebyly, uzavřel soud, že žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného. S ohledem na to, že žalobkyně pochybila v procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ), dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku uhradil 111 210 Kč. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval.

17. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 100 000 Kč. Žalovaný na tuto pohledávku žalobkyni uhradil 111 210 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacená částky 96 322 Kč s úrokem z prodlení a částky 49 002 Kč a dále úroku, zamítl, a to s odkazem na shora uvedené.

18. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024).

19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, který byl ve věci plně úspěšný, by tak měl nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s tímto řízením. Žalovaný žádné náklady řízení neúčtoval, v řízení byl nečinný a z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké náklady s tímto řízením vznikly. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.