7 C 176/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Fricem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 92 215,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 296 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 50 919,99 Kč, úroku a úroků z prodlení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 92 215,99 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené pod číslem , hodnota, dne 14. 5. 2024 mezi žalobkyní a žalovanou, na základě které, byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo dle žaloby dne 14. 5. 2024 a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 4 676 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci, počínaje měsícem červnem 2024. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně dle žaloby prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Žalobkyně uvedla, že z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla dle žalobkyně ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazových registrů, jakož i na základě provedeného tzv. skóringu klienta (interního matematického modelu založeného na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné splácení úvěru bylo dále prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně uvedla, že žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaná dle žalobkyně uhradila částku ve výši 4 676 Kč dne 17. 6. 2024, částku ve výši 4 676 Kč dne 22. 7. 2024, částku ve výši 4 676 Kč dne 21. 8. 2024 a částku ve výši 4 676 Kč dne 16. 10. 2024. Žalobkyně uvedla, že z důvodu neplnění smluvních podmínek jí vznikl nárok na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč, dle bodu 6.2 jí vznikl nárok na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč. Podle bodu 6.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 70 611,87 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat po žalované v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jeho úplného zaplacení. V bodě 6.5 smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 24. 12. 2024, až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně se tak po žalované žalobou domáhala zaplacení částky 73 928 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky ve výši 12,75 % ročně od 24. 12. 2024 do zaplacení, pohledávku ve výši 18 287,99 Kč, úrok ve výši 78,08 % p. a. z částky 59 122,50 Kč od 24. 12. 2025 ve výši 2 821,18 Kč, úrok ve výši 12,75 % p. a. z částky 59 122,50 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 12. 2024 dosáhne částky 236 332 Kč.

2. Soud usnesením ze dne 15. 9. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 176/2025-49 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu dne 2. 10. 2025 sdělila, stejně jako v žalobě, že žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala řádně na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalované činí 23 400 Kč, celkové měsíční náklady žalované činí 9 481 Kč, volné zdroje ke splácení, po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 12 919 Kč. Žalobkyně opětovně uvedla, že ověřila úvěrovou historii v databázích NRKI, SOLU, provedla skóring klienta a prověřila, zda žalovaná nebyla vedena v insolvenčním rejstříku, zda neměla u žalobkyně předchozí smlouvy ve stavu vymáhání, ověřila, zda její doklad totožnosti není neplatný apod, tak jak bylo uvedeno v žalobě. Žalobkyně uvedla, že měla k dispozici kopii občanského průkazu žalované a výpisy z bankovního účtu žalované, dokládající, že žalovaná je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen. Žalobkyně obsáhle popisovala, jak vycházela zejména z údajů uvedených žalovanou, jak posuzovala náklady na bydlení žalované ve výši 4 621 Kč, uvedla, že žalovaná neuvedla žádnou osobu, k níž by měla vyživovací povinnost, dále že v době vzniku předmětné smlouvy o úvěru neměla žalovaná s žalobkyní uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu a žalovaná uvedla, že nemá další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů. K ostatním výdajům žalované žalobkyně uvedla, že spoléhala na prohlášení žalované, čímž považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující.

4. K soudem nařízenému jednání na den 11. 11. 2025 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Žalobkyně při jednání n a podané žalobě trvala, uvedla, že žalovaná kromě čtyř plateb uvedených v žalobě žádnou další platbu neuhradila. Uvedla, že prověřila v elektronickém systému, zda neexistují jiné doklady – výpisy z účtu, z nichž by bylo možné dovozovat soudem požadované zkoumání poměrů žalované. Žalobkyně uvedla, že žádné další doklady nemá, nepřišla s žádnými dalšími tvrzeními a neoznačila žádné další důkazy. Navrhla, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno a současně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 14. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut na účet číslo , č. účtu, spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 4 676 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 78,08 % ročně a roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 113,06 %. Žalovaná se zavázala celkem zaplatit 196 944 Kč.

6. Z předložené karty klienta bylo zjištěno, že úvěr ve výši 60 000 Kč byl vyplacen dne 14. 5. 2024 a že žalovaná na uvedený úvěr uhradila 18 704 Kč.

7. Z výzev k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18. 11. 2024 a 18. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dlužných částek s poučením, že v případě jejich neuhrazení dojde k zesplatnění celého úvěru.

8. Z oznámení ze dne 22. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná byla o zesplatnění úvěru z důvodu jeho nehrazení vyrozuměna a byl vyzvána, aby celkovou dlužnou částku ve výši 73 928 Kč žalobkyni uhradila nejpozději do 10 dnů od data odeslání výzvy.

9. Předžalobní výzvou ze dne 20. 8. 2025 byla žalovaná žalobkyní vyzvána k okamžité úhradě dlužné částky s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Z podacího archu bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalované odeslána téhož dne.

10. Z historie pohybů – běžného účtu u , právnická osoba, . za období od 1. 2. 2024 do 13. 5. 2024 na účtu číslo , č. účtu, žalobkyně doložila pouze příjmové transakce v uvedeném období, a to v únoru 2024 23 610 Kč, v březnu 2024 23 534 Kč, v dubnu 2024 19 927 Kč a v květnu 2024 26 778 Kč.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že dne 14. 5. 2024 byla na vrub účtu číslo , č. účtu, žalobkyní připsána částka 60 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, .

12. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

15. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích a bylo vycházeno z tvrzení žalované. Při posouzení úvěruschopnosti žalované je třeba vycházet z celkových příjmů, výdajů žalované, zjistit, zda žalovaná čerpala další úvěry, vyžádat si výpis z účtu žalované, ze kterých lze zjistit platební historie žalované, její příjmy, výdaje, další splátky úvěrů či další poskytnuté úvěry apod. Žalobkyně pouze doložila výpis příjmových transakcí žalované, výdajové transakce ani přes výzvu soudu nedoložila. Proto se soud dožadoval shora citovaným usnesením doplnění tvrzení a důkazů po žalobkyni, především doložení výpisů z účtu žalované za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru. Soudem požadované doklady mohly dát jednoznačnou odpověď o poměrech žalované.

17. Jelikož takové důkazy soudu (přes poučení o důsledcích v citovaném usnesení) předloženy nebyly, uzavřel soud, že žalobkyně žalované úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalované posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalované, o čemž svědčí i to, že žalovaná poskytnutý úvěr řádně nesplácela, respektive, že na tento uhradila pouze 18 704 Kč. S ohledem na to, že žalobkyně pochybila v procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované soud považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ), dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná byla v řízení nečinná, na výzvy soudu nereagovala. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč byly žalované poskytnuty a že žalovaná na tuto částku uhradila 18 704 Kč. Žalovaná je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinna vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržela a dosud neuhradila, tedy 60 000 Kč – 18 704 Kč = 41 296 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost žalované uhradit žalobkyni uvedenou částku. Žalobkyně nemá nárok na smluvní úroky, smluvní pokuty či náklady na vymáhání sjednané v neplatné úvěrové smlouvě.

18. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 50 919,99 Kč, úroku a úroku z prodlení, zamítl.

19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 92 215,99 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 41 296 Kč a žaloba byla pro částku 50 919,99 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je nepatrný, proto soud výrokem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

20. Lhůta k plnění je stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.