7 C 33/2026

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Fricem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 143 859,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 73 882 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 69 977,58 Kč a úroku a úroků z prodlení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 1 438 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 143 859,58 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy (revolvingového úvěru) číslo , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 21. 1. 2024, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v rozsahu 3,31 % měsíčně ze sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný dle žaloby celkem na úvěr uhradil částku 85 799 Kč, načerpal částku 159 681 Kč. Dle žalobkyně žalovaný porušil svůj závazek poskytnutý úvěr hradit řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr ke dni 14. 10. 2025 zesplatnila. Žalovaný dlužnou částku dle žalobkyně neuhradil ani přes zaslanou předžalobní výzvu, proto se žalobkyně domáhala přiznání částky 143 859,58 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 142 259,58 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím smlouvy o úvěru splnila svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což provedla zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně klienta zatížit splátkou úvěru, důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta.

2. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 23. 2. 2026, č. j. 7 C 33/2026-30 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení důkazů uvedených v citovaném usnesení (soud v rámci stručnosti na něj odkazuje), a to k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

3. Žalobkyně podáním ze dne 18. 3. 2026 k výzvě soudu doplnila, že ke zjištění, zda žalovaný bude schopný předmětný úvěr splácet užila nejprve výpočtu maximálního limitu měsíční splátky (zkráceně MLS). Jeho výpočet i metodika byly přiloženy k návrhu. Ve výpočtu MLS se zohledňují jak příjmy, tak výdaje žalovaného, včetně jeho případných výdajů na již existující závazky. K ověření příjmové a výdajové stránky si žalobkyně od žalovaného vyžádala mzdový lístek za období 12/2023. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho zaměstnavatelem je , právnická osoba, Dále žalobkyně zjistila, zda měl žalovaný v době žádosti o poskytnutí úvěru závazky u jiných institucionálních věřitelů, žalovaný uvedl, že jeho měsíční náklady na existující úvěry tvoří 2 000 Kč, tato částka byla do výpočtu MLS zahrnuta. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí mimo jiné i skutečnost, že se žalovaný dle zprávy NRKI za dobu trvání závazků dostal do prodlení se splácením svých závazků pouze jednou. Žalobkyně uzavřela, že platební morálka žalovaného byla proto na vysoké úrovni. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně uvedla, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný následně hradil na smlouvu, než došlo k zesplatnění úvěru, a to od 2/2024 do 7/2025, tedy déle než rok, a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Mimo výše uvedené žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKCI, CEE a ISIR. Žalobkyně měla zato, že postupovala zcela v souladu s příslušnou právní úpravou, když při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a výši poskytnutého úvěru přiměřených informací získaných jak od spotřebitele, tak doplněných o informace z nezbytných databází.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. K soudem nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně na podané žalobě trvala. Uvedla, že nemá k dispozici žádné další důkazy k prokázání úvěruschopnosti žalovaného, tak jak požadoval soud. Měla za to, že žaloba je důvodná, navrhla jí v plném rozsahu vyhovět. Uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně postupovala podle svých interních pravidel, tak jak jsou popsány v žalobě a písemném vyjádření. Po vyhodnocení tohoto zkoumání žalobkyně nezjistila žádné skutečnosti, které by znemožňovaly žalovanému poskytnout úvěr. Žalobkyně měla zato, že dostála své zákonné povinnosti a úvěruschopnost zkoumala řádně.

6. Z Karty klienta bylo zjištěno, že se jednalo o revolvingový úvěr s výší úvěru 150 000 Kč, žalovaný byl v době poskytnutí úvěru svobodný, neměl žádné děti, byl zaměstnán s příjmem 35 000 Kč, měsíční výdaje uvedl ve výši 24 500 Kč.

7. Z výplatní pásky žalovaného u společnosti , právnická osoba, za měsíc prosinec 2023 byl zjištěn čistý příjem ve výši 35 870 Kč.

8. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 1. 2024 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným vyplynulo, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč s roční úrokovou sazbou 27,90 %, RPSN 31,80 %, výše minimální měsíční částky činila 3,31 % z úvěrového rámce, to je 331 Kč. Výše prvního čerpání ve výši 10 000 Kč byla zaslána na účet žalovaného č. , č. účtu, . Dále bylo účastníky sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíční úhradou 8,9 % z minimální splátky úvěru.

9. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynula výše úvěru, výše splátek žalovaného a celková dlužná částka, která odpovídá shora uvedeným tvrzením.

10. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 14. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzývala ke splacení celého úvěru čerpaného na základě shora uvedené smlouvy ve výši 162 608,87 Kč, a to do 14 dnů od sepsání výzvy.

11. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 18. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 172 112,32 Kč, a to nejpozději do 25. 12. 2025 s poučením, že v případě neuhrazení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího archu byla předžalobní výzva žalovanému odeslána téhož dne.

12. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

15. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení ale i důkazy o řádném splnění této své povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyní mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů dospěl soud k závěru, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť věřitel s odbornou péčí neposoudil a neověřil schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně před uzavřením úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive tuto dle názoru soudu sice zkoumala, ale nesprávně vyhodnotila. Žalobkyně předložila jednu výplatní pásku žalovaného a ani přes výzvu soudu nepředložila soudu žádný výpis z účtu žalovaného, ze kterého by bylo možné ověřit výši výdajů žalovaného, výši dalších úvěrů či zápůjček. Žalobkyně nemohla z výplatní pásky, prohlášení žalovaného a statistických modelů dospět k závěru, že žalovaný bude úvěr řádně splácet. Námitka žalobkyně, že žalovaný úvěr hradil rok nemůže obstát. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudila, k poskytnutí úvěru přistoupila bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti.

17. Důsledkem chybného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatnou, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 159 681 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku uhradil 85 799 Kč, toto žalovaný nesporoval, v řízení byl nečinný, na výzvy soudu nereagoval. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel. Žalobkyně nemá právo na žádné úroky, náklady na vymáhání či smluvní pokutu, které nebyly platně sjednány.

18. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení, neboť ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na neuhrazenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků. To v nově stanovené době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele k plnění, ale upíná se k možnosti dlužníka (spotřebitele) dluh vrátit. Nárok na zákonné úroky z prodlení plynoucí z ustanovení § 1970 občanského zákoníku vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny v dané věci. Tedy zbývající neuhrazené části poskytnutého úvěru dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru lze zcela odkázat na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Se zřetelem na shora uvedené je zjevné, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s vrácením zůstatku poskytnuté jistiny ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalobkyni tudíž ani nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Soud proto výrokem I. s ohledem na shora uvedené uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 73 882 Kč a pro částku 69 977,58 Kč a dále pro úrok a úrok z prodlení výrokem žalobu II. zamítl.

19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 143 859,58 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 73 882 Kč a žaloba byla pro částku 69 977,58 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je nepatrný, proto soud výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

20. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. c) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 7 193 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 5 755 Kč. Soud výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 1 438 Kč.

21. Lhůta k plnění u výroku I. a IV. byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.