7 C 35/2026

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Fricem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 950 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 8 250 Kč a dále úroku a úroků z prodlení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 11. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 950 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, uzavřené dne 27. 3. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , na základě které právní předchůdce žalobkyně dle žaloby poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem ve smlouvě. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 18,96 % ročně sjednanou v článku 1.4 smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje dnem 3. 4. 2018, přičemž poslední splátka byla stanoven na 21. 5. 2019. Dle žaloby žalovaný nehradil splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 29. 11. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doporučeně. Dle žaloby žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu žalovaný uhradil před postoupením pohledávky částku 6 800 Kč a po postoupení pohledávky částku 500 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 10 950 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 8 905,63 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 2 044,37 Kč, dále kapitalizovaných úroků ve výši 919,30 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 455,86 Kč a úroků ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 905,63 Kč od 4. 12. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny od 4. 12. 2019 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, kdy byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Nashromážděné a ověřené údaje byly odeslány do obchodního informačního systému právního předchůdce žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení dospěl k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit.

2. Soud usnesením ze dne 24. 2. 2026 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 35/2026-30 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.

3. Žalobkyně žalobu doplnila podáním doručeným soudu dne 27. 2. 2026, uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně uvedla informace získané od žalovaného v kartě klienta, ze které vyplynulo, že žalovaný byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako řidič – montážník u zaměstnavatele , právnická osoba, s čistým příjmem ve výši 16 000 Kč, který byl ověřen na základě výplatních pásek právní předchůdkyní žalobkyně. Měsíční výdaje žalovaný uvedl ve výši 2 000 Kč za inkaso, osobní výdaje ve výši 4 000 Kč, vyživovací povinnost ve výši 3 500 Kč, celkové běžné měsíční výdaje ve výši 9 500 Kč – ověřeny na základě sdělení žalovaného. Použitelný příjem žalovaný byl ve výši 6 500 Kč. Dále žalovaný uvedl, že žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Současně bylo ověřeno, že žalovaný nebyl v insolvenčním řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě uvedených skutečností dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečný příjem k úhradě týdenní splátky ve výši 300 Kč.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti číslo , hodnota, uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalovaným bylo zjištěno, že žalovaný potvrdil podpisem smlouvy převzetí částky 10 000 Kč v hotovosti, kterou se zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, celkem se zavázal zaplatit 18 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 2 615 % a žalovaný se tento úvěr zavázal hradit v 60týdenních splátkách po 300 Kč měsíčně.

7. V kartě klienta byly uvedeny informace uvedené v odstavci 3. odůvodnění tohoto rozsudku.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, účinné ke dni 29. 11. 2019, seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 11. 2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 14 881,95 Kč, a to nejpozději do 12. 12. 2020 s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího lístku byla předžalobní výzva žalovanému odeslána téhož dne.

10. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

13. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda byla splněna povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla úvěruschopnost žalovaného ověřována právní předchůdkyní žalobkyně z tvrzení žalovaného a z jeho výplatních pásek, aniž by měla zároveň k dispozici informace o výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně nezískala úplné a ucelené informace o finanční situaci žalovaného. Pouze z příjmu žalovaného ve výši 16 000 Kč při jedné vyživovací povinnosti a bydlení v nájemním bytě nemohla uzavřít, že žalovaný bude schopen úvěr řádně hradit. Soudu nebyl ani přes výzvu doložen jediný výpis z účtu žalovaného, ze kterého by bylo možné posoudit jeho příjmy a výdaje, či ověřit, zda žalovaný v době poskytnutí úvěru splácel další úvěry. Výdaje žalovaného nejsou nijak ověřeny, není tedy možno poměřit příjmy a výdaje žalovaného a zjistit, zda v době poskytnutí úvěru byl žalovaný schopen úvěr řádně splácet.

15. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného.

16. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a dále to, že žalovaný na tuto pohledávku uhradil 7 300 Kč. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 2 700 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 2 700 Kč.

17. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanoven § 87 uvedeného zákona je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na neuhrazenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků. To v nově stanovené době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele k plnění, ale upíná se k možnosti dlužníka (spotřebitele) dluh vrátit. Nárok na zákonné úroky z prodlení plynoucí z ustanovení § 1970 občanského zákoníku vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny v dané věci. V tomto směru lze zcela odkázat na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Se zřetelem na shora popsané úvahy je zjevné, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s vrácením zůstatku poskytnuté jistiny ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalobci tudíž ani nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 8 250 Kč, úroku a úroku z prodlení, zamítl.

18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se domáhala přiznání částky 10 950 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 2 700 Kč a žaloba byla zamítnuta pro částku 8 250 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu účastník ve věci představuje 25 % ve prospěch žalobkyně ku 75 % žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci představuje 50 % ve prospěch žalovaného a žalovaný by tak měl nárok na náhradu 50 % účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Žalovaný však byl v řízení nečinný, žádné náklady řízení neúčtoval a z obsahu spisu není zřejmé, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

19. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. b) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 1 000 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 800 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.