7 C 58/2026

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Fricem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného adresa pobytu adresa o zaplacení 16 472 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 580 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 6 892 Kč a dále úroků z prodlení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 418 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 472 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 6. 3. 2025 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným, na základě které právní předchůdce žalobkyně dle žaloby poskytl žalovanému úvěr – smlouva o úvěru číslo , hodnota, , ve výši 16 000 Kč, a to v platbách 14 000 Kč dne 6. 3. 2025 a ve výši 2 000 Kč dne 13. 6. 2025 bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, . Dle žaloby se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, proto byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. V upomínce ze dne 3. 11. 2025 byl žalovaný informován o zesplatnění celého dluhu a vyzván k jeho okamžité úhradě. Předmětem návrhu byla pohledávka v celkové výši 16 472 Kč, sestávající z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 019 Kč a smluvního úroku ve výši 3 453 Kč, nejpozději splatných dne 3. 11. 2025, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky , internetové stránky, , na které si žalovaný vybral dle své vlastní volby dostupné parametry úvěru a termín splatnosti. Dle žaloby byla úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně posuzována na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně v žalobě uvedla, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný prohlásil, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění dluhů a povinností. Pohledávka za žalovaným byla na současnou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že pokud by soud neuznal její nárok z titulu smlouvy o úvěru, požadovala přiznání nároku z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Soud usnesením ze dne 20. 3. 2026 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 58/2026-28 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu žalobu nedoplnila.

4. Žalovaný se k řádně doručené žalobě nevyjádřil.

5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne 6. 3. 2025 uzavřené mezi společnosti , právnická osoba, , se , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský, nezajištěný úvěr s pravidelnými splátkami, ve výši , anonymizováno, pro produkt , Anonymizováno, .

7. Z potvrzení o finanční transakcích k úvěrové smlouvě číslo , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 14 000 Kč dne 6. 3. 2025 a dne 13. 6. 2025 čerpal navýšení úvěru ve výši 2 000 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil dne 4. 4. 2025 1 620 Kč a dne 1. 5. 2025, 4. 6. 2025 a 3. 7. 2025 částku 1 600 Kč. Celkem uhradil 6 420 Kč. Uvedené žalobkyně doložila i výpisem z běžného účtu , právnická osoba, . z března a června 2025.

8. Z upomínky ze dne 5. 9. 2025 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě minimální splátky úvěru splatné ke dni 5. 9. 2025 ve výši 3 110 Kč.

9. Z opakované výzvy k úhradě ze dne 3. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, která k datu 3. 10. 2025 činila 4 703 Kč.

10. Z výzvy nazvané poslední možnost dohody na úhradě ze dne 3. 11. 2025 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného, že z důvodu nehrazení poskytnutého úvěru byl tento zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 16 737 Kč.

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován výzvou ze dne 18. 12. 2025.

12. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 18. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude pohledávka vymáhána soudní cestou.

13. Ze zprávy , Anonymizováno, . ze dne 7. 4. 2026 bylo zjištěno, že majitelem účtu číslo , č. účtu, je žalovaný a že na uvedený účet byla dne 6. 3. 2025 právní předchůdkyní žalobkyně uhrazena částka 14 000 Kč a dne 13. 6. 2025 částka 2 000 Kč.

14. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

17. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích a bylo vycházeno z pouhého prohlášení žalovaného o pravidelných měsíčních příjmech a výdajích. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že nedisponuje listinami prokazující zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud přesto vyzval žalobkyni, aby tyto doklady soudu předložila, aby si je mohla případně obstarat. Na výzvu soudu žalobkyně nijak nereagovala a potřebné doklady nepředložila. Soudem požadované doklady mohly dát jednoznačnou odpověď na poměry žalovaného. Zejména z výpisů z bankovního účtu žalovaného by bylo možné zjistit jaké příjmy žalovaný v rozhodném období měl, jaké byly jeho skutečné výdaje, zda měl nějaké další půjčky či úvěry, kolik na ně splácel apod. Jelikož takové důkazy soudu (přes poučení o důsledcích v citovaném usnesení) předloženy nebyly, uzavřel soud, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, pochybila v procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ).

19. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného.

20. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že na tento žalovaný zaplatil 6 420 Kč. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 9 580 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost žalovanému uhradit žalobkyni částku 9 580 Kč.

21. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 6 892 Kč a úroku z prodlení, zamítl.

22. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 16 472 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 9 580 Kč a žaloba byla pro částku 6 892 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalobkyně 58 % ku 42 % žalovaného. Rozdíl úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci tak činí 16 % ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně požadovala náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále náhradu nákladů právního zastoupení, které vyčíslila na 6 690 Kč (3 úkony právní služby po 1 780 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč včetně 21 % DPH). Okresní soud však nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na postup podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V projednávané věci je třeba vycházet z § 14b advokátního tarifu, neboť jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, přestože lze připustit, že v jednotlivostech se skutková i právní argumentace obsažená v podávaných žalobách může lišit, a předmětem řízení je současně částka nepřevyšující 50 000 Kč. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je nutno vycházet z § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, které stanoví výši sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč částkou 400 Kč a z odst. 6 písm. a) citovaného ustanovení vyhlášky, který určuje paušální částku jako náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odst. 1 a 2.

23. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 1 815 Kč (odměna podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném po 1. 1. 2025, ve výši 1 200 Kč za tři úkony právní služby po 400 Kč, tři paušální náhrady po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a/ této vyhlášky a 21 % DPH). Celkem náklady řízení představují částku 2 615 Kč, z těchto nákladů má žalobkyně nárok na zaplacení 16 %, tedy po zaokrouhlení na zaplacení částky 418 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

24. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. b) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 1 000 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 800 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.