9 C 101/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 72 360,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 52 621,86 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 20 338,48 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 742,47 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 70 099,79 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 099,79 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 20. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 72 360,34 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , akciová společnost, reg. č. , tel. číslo, , se sídlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , adresa, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , odštěpný závod , právnická osoba, , se sídlem , jméno FO, , Anonymizováno, /5, , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne 18. 2. 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy bylo žalovanému umožněno čerpat finanční prostředky do výše 70 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z aktuálně čerpané částky počínaje měsícem březnem 2022. Poslední splátku však uhradil v březnu 2023, následně již splátky úvěru nehradil, proto právní předchůdce žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupil a úvěr se stal v důsledku toho splatným k datu 30. 9. 2023. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně s účinností k datu 1. 11. 2023 postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 70 099,79 Kč, nesplacených poplatků za pojištění ve výši 1 558,05 Kč, smluvní pokuty dle čl. VI smlouvy za prodlení žalovaného ve výši 702,50 Kč, dále požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 742,47 Kč za období od 17. 4. 2023 do 30. 9. 2023, běžícího smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině od 1. 10. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od 1. 10. 2023 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 600 Kč, které dle žalobkyně byly tvořeny náklady na uplatnění pohledávky, administrativní správu, upomínky a přípravu případu pro žalobu.

2. K výzvě soudu přípisem soudu došlým dne 6. 6. 2024 žalobkyně podanou žalobu doplnila v tom smyslu, že její právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy vycházel ze sdělení žalovaného, který v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že má příjem ve výši 32 000 Kč a že celkový příjem jeho domácnosti činí 60 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla dále ověřována pomocí interního napojení na insolvenční rejstřík. Jako své výdaje žalovaný uvedl částku 20 500 Kč. Právní předchůdce žalobkyně stanovil životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku 20 500 Kč. Dospěl k závěru, že příjem žalovaného je při zohlednění uvedených výdajů dostatečný k tomu, aby byl schopen splácet splátky úvěru ve výši 3 500 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 7. 6. 2024, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se k jeho písemné výzvě obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 18. 2. 2022, bylo zjištěno, že v rámci žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je ženatý, má veden bankovní účet 10 let a více, má dvě děti a žije ve vlastním bytě. Je zaměstnán jako technický a odborný pracovník u , jméno FO, , IČO , IČO, , jeho čistý měsíční příjem činí 32 000 Kč, celkové příjmy jeho domácnosti pak 60 000 Kč, celkové náklady domácnosti 20 500 Kč. Nemá žádné nesplacené finanční závazky. Právní předchůdce žalobkyně se ve smlouvě zavázal umožnit žalovanému čerpat peněžní prostředky formou revolvingu do výše úvěrového rámce 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky splácet spolu s úrokem, jehož výše byla sjednána v sazbě 22,68 % ročně, a to v pravidelných splátkách, jejichž minimální výše činila 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč, a které byly splatné vždy k 17. dni v příslušném kalendářním měsíci. Žalovaný podpisem smlouvy přistoupil jako pojištěný k pojištění schopnosti splácet dle pojistné smlouvy , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako pojistníkem a , právnická osoba, ., jako pojistitelem. V souvislosti s uvedeným pojištěním se zavázal hradit pojistné ve výši 7,99 % z měsíční splátky úvěru. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. V přehledu finančních důsledků nesplácení úvěru (čl. VI. smlouvy) bylo mimo jiné uvedeno, že v případě nesplácení úvěru bude žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se dostane do prodlení, a dále náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného dluhu ve výši 600 Kč, která mohla být účtována maximálně jednou u jednoho splatného dluhu právním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci prodlení s úhradou dluhu.

6. Ze specifických podmínek čerpání revolvingu z 18. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný měl vyčerpat prostřednictvím shora uvedeného revolvingu částku 17 988 Kč, kterou měl splatit spolu s úrokem v 10 měsíčních splátkách po 1 941 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci. Uvedená částka měla být čerpána za účelem úhrady kupní ceny zboží zakoupeného žalobcem.

7. Z transakční historie k předmětnému úvěru bylo zjištěno, že poprvé žalovaný čerpal úvěr dne 18. 2. 2022, kdy vyčerpal částku 17 988 Kč. Celkem v období od 18. 2. 2022 do 16. 8. 2023 vyčerpal částku 103 267,86 Kč, na svůj dluh pak uhradil v tomtéž období částku 50 646 Kč.

8. Z dopisu z 18. 7. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky vzniklé z titulu předmětné úvěrové smlouvy ve výši 16 802 Kč ve lhůtě 30 dnů od data doručení upomínky a upozornil ho na to, že pokud dluh v této lhůtě nebude uhrazen, právní předchůdce žalobkyně odstoupí od smlouvy o úvěru a bude požadovat jednorázově úhradu celé zbývající části dluhu.

9. Z odstoupení od úvěrové smlouvy z 28. 8. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně odstoupil od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru, a vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve výši 80 703 Kč, který sestával z dlužných měsíčních splátek úvěru vyčíslených k datu odstoupení od smlouvy na částku 19 500 Kč, ze zbývající dlužné jistiny úvěru ve výši 59 901 Kč, ze smluvní pokuty za prodlení ve výši 703 Kč a z nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč.

10. Z notářského zápisu sepsaného dne 1. 11. 2023 , tituly před jménem, , jméno FO, , notářem se sídlem v Praze, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřeli dne 18. 9. 2023 smlouvu o postoupení portfolia, na jejímž podkladě došlo mimo jiné k postoupení pohledávky právního předchůdce žalobkyně za žalovaným vzniklé z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni, a to s účinky k datu 1. 11. 2023.

11. Z výzvy k zaplacení z 29. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 83 156,31 Kč ve lhůtě do 13. 2. 2024 s upozorněním, že pokud nebude v této lhůtě dluh uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiložené poštovní dodejky byla výzva doručena žalovanému do vlastních rukou dne 2. 2. 2024.

12. Z ostatních žalobkyní předložených listinných důkazů nezjistil soud žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci. Na tomto místě je vhodné vyjádřit se zejména k listině označené jako „Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od , Anonymizováno, , Anonymizováno, !“, kterou žalobkyně doložila v reakci na výzvu soudu k prokázání toho, že před uzavřením úvěrové smlouvy byla ověřována úvěruschopnost žalovaného. Zmíněný protokol svým obsahem zcela odpovídá vyjádření žalobkyně z 6. 6. 2024 a především nemá v podstatě jakoukoliv důkazní hodnotu, neboť se jedná zjevně o dokument, který byl vytvořen právním předchůdcem žalobkyně, přičemž informace v něm uvedené, které se týkají majetkových a osobních poměrů žalovaného v době před uzavřením úvěrové smlouvy, nejsou ničím podloženy. Ostatně ze samotného protokolu vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně se de facto zcela spolehl na informace sdělené žalovaným, aniž by si tyto jakkoliv ověřoval, a to zejména pokud jde o fakt, že žalovaný je zaměstnán, respektive o výši jeho příjmů a dosavadní platební morálku. Proto z uvedeného protokolu soud neučinil žádné skutkové závěry.

13. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 18. 2. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž podkladě následně žalovaný formou revolvingu čerpal peněžní prostředky poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně. Úvěrový rámec byl stanoven na částku 70 000 Kč, úroková sazba úvěru činila dle smlouvy 22,68 % ročně, žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Tyto splátky byly splatné vždy k 17. dni v měsíci. Žalovaný měl uzavřením smlouvy přistoupit k pojištění schopnosti splácet úvěr sjednaném v pojistné smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako pojistníkem a , právnická osoba, ., jako pojistitelem. V souvislosti s tímto pojištěním měl měsíčně hradit pojistné, jehož výše odpovídala 7,99 % z měsíční splátky úvěru. Žalovaný úvěr poprvé čerpal dne 18. 2. 2022, celkem v období od 18. 2. 2022 do 16. 8. 2023 vyčerpal 103 267,86 Kč a uhradil zpět 50 646 Kč. Právní předchůdce žalobkyně po předchozí písemné výzvě k úhradě dlužných splátek úvěru dopisem z 28. 8. 2023 písemně odstoupil od uzavřené úvěrové smlouvy v důsledku prodlení žalovaného se splácením úvěru a vyzval žalovaného k úhradě celé zbývající dlužné částky ve výši 80 703 Kč v dodatečně poskytnuté lhůtě. Následně svou pohledávku z předmětné smlouvy postoupil na žalobkyni. Ta vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy předžalobní výzvou z 29. 1. 2024.

14. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Podle § 78 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odstavce 4 téhož paragrafu poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

16. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu však prokázala předloženým notářským zápisem, z něhož vyplynulo, že mezi ní a jejím právním předchůdcem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se žalobkyně stala ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství a je tedy oprávněna domáhat se zaplacení předmětné pohledávky.

17. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstaral, žalobkyně v řízení neprokázala.

18. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

19. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr , právnická osoba, , Bankovní registr klientských informací společnosti , právnická osoba, ., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce spotřebitele ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

20. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě de facto nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru byla jakkoliv ověřována schopnost žalovaného úvěr splatit. Žádost o poskytnutí úvěru vyplněná žalovaným takovým důkazem rozhodně není, což platí i pro protokol o prověření úvěruschopnosti klienta. Právní předchůdce žalobkyně zjevně nijak neověřoval skutečnosti, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, ačkoliv bylo namístě, aby si vyžádal alespoň potvrzení o tom, že žalovaný je skutečně zaměstnán a jaká je výše jeho čisté mzdy. Dále bylo nepochybně nutné ověřit existenci případných dalších závazků žalovaného, a to přinejmenším prostřednictvím insolvenčního rejstříku (lustrace v něm sice byla dle žalobkyně provedena, nicméně tato skutečnost v řízení nebyla prokázána), centrální evidence exekucí, respektive negativních registrů klientských informací. Žalobkyně netvrdila, natož aby prokázala, že její právní předchůdce tímto způsobem v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupoval, z předložených důkazů naopak lze spíše dovodit, že se pouze zcela spolehl na informace sdělené žalovaným, což však rozhodně nelze považovat za splnění jeho zákonného povinnosti. Soud žalobkyni v usnesení z 16. 5. 2024, č.j. 9 C 101/2024-38, poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, že pokud neprokáže, že k řádnému procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného došlo, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta. Žalobkyně na zmíněné usnesení reagovala v podstatě pouze zasláním shora uvedeného protokolu, relevantní důkazy k procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného však soudu nepředložila. Vzhledem k tomu, že i její pouhá tvrzení jsou zcela nedostatečná pro závěr, že její právní předchůdce dostál své povinnosti uvedené v § 86 odst. 1 ZSÚ, soudu nezbylo, než uzavřenou smlouvu o úvěru posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ.

21. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou a doposud nevrácenou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Z transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě bylo prokázáno, že žalovaný celkem prostřednictvím úvěru vyčerpal peněžní prostředky ve výši 103 267,86 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně pak vrátil pouze 50 646 Kč. K úhradě mu tedy zbývá ještě 52 621,86 Kč. V tomto rozsahu soud podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zmíněnou částku zaplatit žalobkyni. Ve zbývající části, tedy co do částky 20 338,48 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

22. Pokud jde o lhůtu k plnění, žalovaný zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Soud tak neměl jakoukoliv možnost zkoumat jeho aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry tak, aby mohl postavit najisto, jakou lhůtu k vrácení dlužné jistiny úvěru lze považovat za přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ. Na stranu druhou lze důvodně předpokládat, že v možnostech žalovaného není uhradit celý dluh žalobkyni najednou. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že rozložení splatnosti dluhu je v daném případě důsledkem porušení zákonné povinnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně, a tedy i jakousi formou sankce za to, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného. Ze všech popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že za přiměřenou splátku dluhu žalovaného lze považovat částku 2 500 Kč měsíčně. Takto vysokou splátku by měl být žalovaný schopen hradit i při velmi nízkých příjmech, přičemž zároveň pokud bude dluh splácet řádně a včas, dojde k jeho úplné úhradě za 22 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, což je lhůta, kterou lze považovat ještě za akceptovatelnou. Splatnost jednotlivých splátek soud nastavil vždy k 20. dni příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, přičemž současně vyslovil doložku o ztrátě výhody splátek, což v praxi znamená, že pokud žalovaný neuhradí některou uloženou splátku řádně a včas, může se žalobkyně domáhat úhrady celého zbývajícího dluhu najednou.

23. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení jistiny své pohledávky ve výši 72 360,34 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 742,47 Kč, běžícího úroku ve výši 15 % ročně z částky 70 099,79 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání tohoto rozsudku činí 7 706,73 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 70 099,79 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání tohoto rozsudku činí rovněž 7 706,73 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 600 Kč. Celkem tedy bylo k datu vydání tohoto rozsudku řízení vedeno o zaplacení částky 96 116,27 Kč. Žalobě bylo vyhověno co do částky 52 621,86 Kč, která odpovídá 54,7 % předmětu řízení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 43 494,41 Kč (45,3 % předmětu řízení), byla žaloba zamítnuta. Lze tedy konstatovat, že účastníci měli v řízení v podstatě obdobný procesní úspěch. Proto soud postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.