9 C 124/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 67 783 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 375 Kč s úrokem ve výši 10,18 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 7. 2018 do 30. 4. 2019, úrokem ve výši 10,18 % ročně z částky 25 375 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 375 Kč od 16. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 42 408 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 24. 2. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 67 783 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 465,74 Kč odpovídajícím sazbě 19,23 % ročně z částky 42 406 Kč za dobu od 15. 2. 2020 do 16. 7. 2020, úrokem ve výši 19,23 % ročně z částky 42 406 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 448,87 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 42 406 Kč za dobu od 16. 3. 2020 do 16. 7. 2020 a zákonným úrokem z prodlení z částky 42 406 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 31. 7. 2018. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok ve výši 37 480 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 12 000 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Proto právní předchůdce žalobkyně využil svého smluvního oprávnění a svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy k datu 14. 2. 2020 jednorázově zesplatnil. Žalovaný na svůj dluh ze smlouvy celkem uhradil pouze 24 625 Kč. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla s účinností k 16. 7. 2020 postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 42 406 Kč a nesplacené části zbývajících plateb, k jejichž úhradě se žalovaný ve smlouvě zavázal, ve výši 25 377 Kč, a to včetně shora popsaného příslušenství.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 31. 7. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem ve prospěch bankovního účtu č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 37 480 Kč a administrativní poplatek ve výši 12 000 Kč. Zápůjční úroková sazba dle čl. 1 smlouvy činila 60,73 % ročně. Žalovaný měl celkem dle smlouvy zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 99 480 Kč, přičemž se zavázal, že tak učiní prostřednictvím 24 měsíčních splátek po 4 145 Kč. Dle čl. 5 smlouvy bylo pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky úvěru sjednáno mimo jiné to, že právní předchůdce žalobkyně vyzve žalovaného k uhrazení dlužné splátky písemnou upomínkou a poskytne mu za tím účelem lhůtu alespoň 30 kalendářních dnů. Pokud žalovaný v této lhůtě dlužnou splátku či její část neuhradí, bude právní předchůdce žalobkyně oprávněn prohlásit úvěr za splatný.

5. Z výpisu z účtu právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že tento dne 31. 7. 2018 poukázal ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě částku 50 000 Kč.

6. Z dopisu z 20. 6. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru ve výši 17 725 Kč s upozorněním, že pokud dluh nebude uhrazen, stane se celý poskytnutý úvěr splatným.

7. Z dopisu z 14. 2. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému, že vzhledem k nezaplacení dlužné splátky úvěru splatné k 31. 7. 2018 ani v dodatečné lhůtě právní předchůdce žalobkyně prohlašuje celý úvěr za jednorázově splatný ke dni 14. 2. 2020, a to v částce 67 783 Kč, která sestávala z dlužné jistiny ve výši 42 406 Kč, administrativního poplatku ve výši 6 000 Kč a úroku ve výši 19 377 Kč. Žalovanému byla poskytnuta k úhradě dluhu lhůta v trvání 10 dnů od doručení zmíněného dopisu.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16. 7. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, který tvořil přílohu uvedené smlouvy, bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla s účinností k datu uzavření postupní smlouvy postoupena na žalobkyni.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky z 26. 8. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně. Dle přiloženého poštovního podacího lístku bylo oznámení odesláno žalovanému dne 27. 8. 2020.

10. Z předžalobní výzvy z 20. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 78 103,33 Kč vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy o úvěru ve lhůtě do 4. 1. 2021 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému dne 21. 12. 2020.

11. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci.

12. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a žalovaným dne 31. 7. 2018 poskytl žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 37 480 Kč a administrativní poplatek ve výši 12 000 Kč, to vše v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 4 145 Kč. Dopisem z 20. 6. 2019 vyzval právní předchůdce žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru a následně dopisem z 14. 2. 2020 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnil s odůvodněním, že žalovaný neuhradil dlužnou splátku úvěru ani v dodatečně poskytnuté lhůtě. Pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy následně s účinností k 16. 7. 2020 postoupil na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně sama následně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu z předmětné smlouvy předžalobní výzvou svého zástupce z 20. 12. 2020.

13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění 14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

21. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši.

22. Žalovanému tak na základě smlouvy a rovněž i dle citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnuté prostředky a rovněž zaplatit úrok z úvěru. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby bylo v řešené věci klíčové, zda lze považovat za přiměřený ve smlouvě sjednaný úrok a administrativní poplatek za poskytnutí úvěru. Soud přitom dospěl k závěru, že nikoliv.

23. V čl. 1 smlouvy byla uvedena absolutní výše úroku, k jehož zaplacení se žalovaný zavázal, a to částka 37 480 Kč. Dále smlouva obsahovala výši zápůjční úrokové sazby, která byla uvedena v čl. 1 smlouvy – 60,73 % ročně. Takto vysoký úrok soud považuje z níže popsaných důvodů za zcela nepřiměřený.

24. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

25. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v červenci 2018, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 10,18 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož výše činila 60,73 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy takřka šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

26. Soud nepominul, že žalovaný získal předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádal, a to bez nutnosti zajištění. Poskytnutý úvěr navíc nebyl nijak účelově vázán. Pro žalovaného to znamenalo nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musel žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně mnohem přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny právním předchůdcem žalobkyně, aniž by měl žalovaný skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalovanému de facto vnutil úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalovaného při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaný přistoupí na předem právním předchůdcem žalobkyně jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měl žalovaný jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání smluvních stran byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

27. Ke stejnému závěru pak soud dospěl, i pokud jde o sjednaný administrativní poplatek ve výši 12 000 Kč. V této souvislosti je třeba připustit, že právnímu předchůdci žalobkyně mohly v souvislosti s uzavřením smlouvy a poskytnutím peněžních prostředků žalovanému skutečně vzniknout nějaké administrativní náklady. Soud by proto byl ochoten připustit, aby tyto náklady právní předchůdce žalobkyně vyúčtoval žalovanému v podobě administrativního poplatku, nicméně výše takového poplatku by podle názoru soudu neměla přesáhnout částku v řádu stovek, maximálně nižších jednotek tisíc korun, navíc by mělo být ze smlouvy zřejmé, za jaké administrativní úkony si právní předchůdce žalobkyně takový poplatek nárokuje. V posuzované smlouvě však je obsažena toliko výše administrativního poplatku, bez bližšího určení toho, za jaké konkrétní služby či plnění je nárokován. Navíc částka 12 000 Kč rozhodně nemůže odpovídat reálně vynaloženým administrativním nákladům právního předchůdce žalobkyně. Úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostní formou převodem na jeho bankovní účet, náklady na takovou transakci tudíž musely být naprosto minimální, pokud právnímu předchůdci žalobkyně vznikly nějaké náklady v souvislosti se samotným uzavřením smlouvy (nic takového ovšem žalobkyní nebylo tvrzeno, natožpak prokázáno), pak ani výše těchto nákladů bezpochyby nedosahovala tak vysoké částky, jakou právní předchůdce žalobkyně nárokoval po žalovaném z titulu administrativního poplatku. Z těchto důvodů soud i ujednání o administrativním poplatku vyhodnotil jako zjevně rozporné s dobrými mravy, tedy absolutně neplatné dle § 580 ve spojení s § 588 o. z.

28. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že smlouva o úvěru je ze své podstaty smlouvou úplatnou a ujednání o úroku za poskytnutí úvěru je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy (viz § 2395 o. z.). Současně podle § 1802 o. z. platí, že pokud mají být plněny úroky, a přitom jejich výše není ujednána (což lze vztáhnout i na řešený případ, kdy sice výše úroku ujednána byla, ale neplatně), má dlužník hradit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto nejsou úroky stanoveny, pak obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. S ohledem na citovanou právní úpravu a fakt, že žádný právní předpis autoritativně nestanoví výši úroků z úvěru pro případ, kdy tato není ve smlouvě platně sjednána, dospěl soud k závěru, že žalovaného stíhá povinnost zaplatit vedle dlužné jistiny úvěru rovněž úrok ve výši obvyklé sazby uplatňované bankami v době uzavření smlouvy, tedy ve shora uvedené výši 10,18 % ročně odpovídající údajům dle databáze ARAD, a to za dobu ode dne, kdy mu byl úvěr poskytnut (31. 7. 2018), až do jeho úplného splacení.

29. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil ani neprokázal, že by na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil více, než kolik bylo tvrzeno v žalobě, tedy více než 24 625 Kč. Soud tedy vycházel z toho, že tvrzení ohledně výše jeho úhrad je pravdivé a že žalovaný aktuálně dluží na jistině úvěru žalobkyni 25 375 Kč (50 000 – 24 625 = 25 375). Uložil proto žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně smluvního úroku ve výši 10,18 % ročně z dlužné jistiny úvěru od 31. 7. 2018 do zaplacení. Soud neměl k dispozici informace o tom, kdy konkrétně a jaké částky žalovaný na svůj dluh hradil, znal pouze celkovou výši jeho úhrad a fakt, že poslední platbu na svůj dluh žalovaný provedl 30. 4. 2019 (viz informace uvedená v žalobě). Ačkoliv je z žalobních tvrzení zřejmé, že žalovaný částku 24 625 Kč neuhradil právnímu předchůdci žalobkyně najednou, ale že tato částka se skládá z několika dílčích úhrad, jimiž žalovaný postupně částečně umořoval svůj dluh ze smlouvy, soud neměl k dispozici žádné údaje o tom, kdy přesně a jaké částky žalovaný na svůj dluh uhradil. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní přitom v této souvislosti tížilo žalovaného. Ten však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, přičemž žalobkyně žádné podrobnější tvrzení k jeho úhradám neposkytla. Soudu tedy nezbylo, než vycházet z toho, že dle žaloby byla poslední platba na dluh žalovaného uhrazena 30. 4. 2019. Je tedy zjevné, že o částku 24 625 Kč byl dluh žalovaného ponížen nejpozději dne 30. 4. 2019. Tento závěr soud zohlednil ve výroku I. tohoto rozsudku tak, že žalovanému uložil uhradit žalobkyni smluvní úrok za dobu od 31. 7. 2018 do 30. 4. 2019 z celé poskytnuté jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč, za období od 1. 5. 2019 do zaplacení pak bude žalovaný povinen hradit úrok již pouze z ponížené jistiny ve výši 25 375 Kč. Soud konečně zavázal žalovaného rovněž k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající aktuálně dlužné jistině za žalobou požadované období od 16. 3. 2020 do zaplacení, a to s odkazem na ustanovení § 1970 o. z. Žalovaný se totiž dostal do prodlení se splacením svého peněžitého dluhu, přičemž nelze konstatovat, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

30. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 42 408 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 67 783 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno co do částky 25 375 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 42 408 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu je tedy třeba považovat za procesně úspěšného účastníka řízení žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 37 % ku 63 % ve prospěch žalovaného. Tomu by tak dle shora citovaného ustanovení mělo vůči žalobkyni svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 26 % (63 – 37 = 26). Žalovaný však, jak již soud konstatoval, byl po celou dobu trvání řízení pasivním a dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).

32. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.