9 C 126/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , IČO sídlem adresa žalovaného o zaplacení 164 760,48 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 164 760,48 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 198 702 Kč od 1. 11. 2020 do 3. 11. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 193 702 Kč od 4. 11. 2020 do 30. 11. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 168 702 Kč od 1. 12. 2020 do 28. 1. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 158 702 Kč 29. 1. 2021 do 1. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 702 Kč od 2. 2. 2021 do 8. 4. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 147 202 Kč od 9. 4. 2021 do 7. 5. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 141 202 Kč od 8. 5. 2021 do 16. 8. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 135 202 Kč od 17. 8. 2021 do 6. 10. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 129 302 Kč od 7. 10. 2021 do 29. 11. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 123 802 Kč od 30. 11. 2021 do 7. 1. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118 602 Kč od 8. 1. 2022 do 1. 2. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 113 472 Kč od 2. 2. 2022 do 11. 3. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 108 472 Kč od 12. 3. 2022 do zaplacení, a dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 6. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 164 760,48 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku I. tohoto rozsudku, a to z titulu smlouvy o podnikatelské zápůjčce, která byla dle žaloby uzavřena mezi účastníky. Podle žalobních tvrzení žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému dne 4. 7. 2018 peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit sjednaný úrok, to vše v dohodnutých měsíčních splátkách. Dostal se však do prodlení s úhradou těchto splátek, kdy na svůj dluh ze smlouvy uhradil v období od 17. 9. 2018 do 4. 5. 2020 pouze 104 908 Kč. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou k 21. 6. 2020 poskytnutou zápůjčku jednorázově zesplatnila. Od tohoto okamžiku dle smlouvy veškeré doposud neuhrazené splátky zápůjčky až do konce sjednaného splátkového kalendáře ve výši 205 200 Kč tvořily tzv. novou jistinou zápůjčky. Po zesplatnění žalovaný na svůj dluh uhradil v období od 21. 7. 2020 do 11. 3. 2022 ještě dalších 140 490 Kč Tyto částky žalobkyně započetla na novou jistinu zápůjčky. Žalovaná částka sestává ze zbývající dlužné nové jistiny ve výši 64 710 Kč, smluvních pokut v celkové výši 5 027 Kč účtovaných dle bodu 8.1. písm. a) a b) smlouvy za prodlení žalovaného s úhradou pěti splátek úvěru (13., 14., 15., 17. a 20. splátky) trvajícího déle než 15 dnů a dále za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru (14. a 20. splátky) trvajícího déle než 30 dnů, dále ze smluvní pokuty ve výši 38 735 Kč účtované dle bodu 6.5. smlouvy za prodlení žalované s úhradou nové jistiny zápůjčky, která měla odpovídat 25 % z dlužné nové jistiny zápůjčky ke dni zesplatnění, a konečně ze smluvní pokuty účtované dle bodu 8.7. smlouvy rovněž za prodlení žalovaného se zaplacením nové jistiny úvěru ve výši 205 200 Kč, která měla odpovídat sjednané sazbě 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den prodlení žalované s její úhradou, kdy žalobkyně si tuto smluvní pokutu nárokovala za období od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby, tj. do 27. 6. 2022, a při výpočtu absolutní výše smluvní pokuty zohlednila žalovaným provedené úhrady po zesplatnění úvěru. Celkem tak žalobkyně z titulu smluvní pokuty dle bodu 8.7. smlouvy požadovala zaplacení částky 56 288,48 Kč. Dále si nárokovala zákonný úrok z prodlení z částky 108 472 Kč odpovídající dlužné jistině, smluvní pokutě dle bodu 8.1. písm. a) a b) smlouvy a smluvní pokutě dle bodu 8.5. smlouvy, a to za období od 1. 11. 2020 do zaplacení, kdy i v tomto případě zohlednila žalovaným provedené úhrady.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani částečně neuznal. Uvedl, že předmětnou smlouvu uzavíral v době, kdy nutně potřeboval peněžní prostředky, neboť vůči němu bylo vedeno několik exekucí. Vůbec mu tehdy nedošlo, jak vysokou částku bude muset žalobkyni vrátit. Smlouvu uzavíral ve spěchu na parkovišti, byl si tehdy jistý, že bude sjednané splátky schopen hradit, následně však přišla pandemie, která jej v podstatě připravila o příjem, neboť podniká v oblasti školních jídelen a mateřských škol. Peníze, které od žalobkyně zápůjčkou získal, zčásti použil na své podnikání, zčásti pro svou osobní potřebu. Ve smlouvě sjednaný úrok je podle jeho názoru nepřiměřeně vysoký, za situace, kdy již žalobkyni uhradil 245 398 Kč, má za to, že žalobkyně měla z celé transakce již dostatečný zisk.

3. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 2. 7. 2018 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala při splnění ve smlouvě vymezených podmínek poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč Osoba žalovaného byla ve smlouvě identifikována mimo jiné jeho identifikačním číslem a adresou jeho sídla, navíc bylo ve smlouvě výslovně uvedeno, že zápůjčka je poskytována pro podnikatelské účely žalovaného. Ten se zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit a současně jí zaplatit smluvní úrok ve výši 197 800 Kč, to vše v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč splatných vždy k 20. dni příslušného měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž bude zápůjčka vyplacena. Celkem tak byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 307 800 Kč. V bodě 8.1. písm. a) smlouvy si účastníci sjednali, že žalovaný bude v případě prodlení s úhradou některé splátky úvěru či její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky. Dle bodu 8.1. písm. b) smlouvy pak v případě svého prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 30 dnů byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nad rámec shora uvedené smluvní pokuty dle bodu 8.1. písm. a) další smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Obě uvedené smluvní pokuty byly splatné do deseti dnů ode dne vzniku povinnosti žalovaného k jejich zaplacení. Dle bodu 8.3. smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud nebudou uhrazeny dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 60 dnů, bude žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků ze smlouvy a současně automaticky dojde k zesplatnění zápůjčky, veškeré splátky až do konce sjednaného splátkového kalendáře se tedy stanou okamžitě splatnými, a to jak jistina zápůjčky, tak běžný úrok ze zápůjčky zahrnutý do těchto splátek. Zesplatněné splátky dle bodu 8.4. tvořily tzv. novou jistinu zápůjčky, kterou byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den následující po dni zesplatnění. Dle čl. 8 byl žalovaný v případě, že nezaplatí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani ve lhůtě 10 dnů ode dne zesplatnění, povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky. Tato smluvní pokuta byla splatná v den následující po dni vzniku povinnosti žalovaného k jejímu zaplacení. Dle bodu 8.7. smlouvy v případě, že neuhradí částku odpovídající nové jistině zápůjčky ani v den následujícím po dni zesplatnění, byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení.

4. Z potvrzení o provedené platbě vystaveného [právnická osoba] soud zjistil, že žalobkyně dne 4. 7. 2018 vyplatila ve prospěch bankovního účtu žalovaného [číslo] [bankovní účet] uvedeného ve smlouvě o zápůjčce částku 110 000 Kč.

5. Z karty klienta předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy o zápůjčce uhradil 243 090 Kč.

6. Z faktury vystavené 20. 11. 2018 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty za prodlení s úhradou v pořadí prvních tří splátek v celkové výši 1 898 Kč. Uvedená částka byla dle faktury splatná k 30. 11. 2018.

7. Z faktury vystavené 5. 8. 2019 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty za prodlení s úhradou v pořadí 5., 8., 9., 10. a 12. splátky v celkové výši 2 052 Kč. Uvedená částka byla dle faktury splatná k 15. 8. 2019.

8. Z faktury vystavené 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty za prodlení s úhradou v pořadí 13., 14., 15. a 17. splátky v celkové výši 2 308 Kč. Uvedená částka byla dle faktury splatná k 16. 1. 2020.

9. Z faktury vystavené 21. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokuty za prodlení s úhradou v pořadí 20. splátky v celkové výši 1 077 Kč. Uvedená částka byla dle faktury splatná k 1. 7. 2020.

10. Z oznámení z 21. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem oznámila žalovanému, že z důvodu jeho prodlení s úhradou splátky zápůjčky delšího než 60 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků žalovaného ze shora uvedené smlouvy, a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky ve výši 210 227 Kč, která sestávala ze zbývajících dlužných splátek dle původního splátkového kalendáře ve výši 205 200 Kč a ze smluvních pokut účtovaných dle bodu 8.1 písm. a) a b) smlouvy v celkové výši 5 027 Kč. Žalovanému byla k úhradě dluhu poskytnuta lhůta 10 dnů od data odeslání oznámení a byl poučen o tom, že v případě nezaplacení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobkyně opětovně vyzván k úhradě dluhu z předmětné smlouvy o zápůjčce. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalovanému dne 8. 6. 2022.

12. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 2. 7. 2018 uzavřena smlouva o podnikatelské zápůjčce, na jejímž podkladě žalobkyně dne 4. 7. 2018 poskytla žalovanému bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit smluvní úrok ve výši 197 800 Kč, to vše v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 20. 8. 2018. Celková žalovaným splatná částka činila dle smlouvy 307 800 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno několik smluvních pokut pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek zápůjčky nebo jejich části. Pro případ prodlení delšího než 15 dnů byla v bodě 8.1. písm. a) smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky, další smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky byl žalovaný povinen uhradit, pokud se dostane do prodlení delšího než 30 dnů (bod 8.1. písm. b)). Pro případ, že bude v prodlení s úhradou dvou splátek nebo se ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části delším než 60 dnů, pak bylo ve smlouvě sjednáno mimo jiné automatické zesplatnění zápůjčky. Po tomto zesplatnění byl žalovaný povinen nejpozději následující den uhradit tzv. novou jistinu zápůjčky, která zahrnovala veškeré k okamžiku zesplatnění nezaplacené splátky dle původního splátkového kalendáře. V případě, že by novou jistinu zápůjčky nezaplatil v den následující po zesplatnění, byl žalovaný povinen dle bodu 8.7. smlouvy hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. V případě prodlení s úhradou nové jistiny zápůjčky delšího než 10 dnů ode dne zesplatnění mu pak vznikla povinnost k úhradě další smluvní pokuty ve výši 25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky (bod 8.5. smlouvy). Dopisem z 21. 6. 2020 žalobkyně s odůvodněním, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky delšího než 60 dnů, celý dluh ze smlouvy o zápůjčce zesplatnila a opakovaně písemně vyzvala žalovaného k jeho úhradě, naposledy předžalobní upomínkou její zástupkyně.

13. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“). Jakkoliv je totiž smlouva označena jako„ smlouva o podnikatelské zápůjčce“, jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky za splnění ve smlouvě vymezených podmínek. To jednoznačně ukazuje na to, že se jedná o konsenzuální kontrakt, tj. že smlouva je uzavřena již souhlasnými projevy vůle smluvních stran. Oproti tomu zápůjčka je kontraktem reálným, k jehož vzniku je třeba vedle dohody stran ještě faktické předání peněžních prostředků, přičemž zde z podstaty věci nemohou být smluveny jakékoliv povinnosti vydlužitele, jejichž splnění předchází poskytnutí peněžních prostředků zapůjčitelem.

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 433 odst. 1 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákona a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

20. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 2. 7. 2018 ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Ačkoliv si je soud vědom toho, že žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tj. v pozici podnikatele, a peněžní prostředky mu byly poskytnuty pro jeho podnikatelské účely, považuje ve smlouvě sjednaný úrok za nepřiměřeně vysoký, a to z níže popsaných důvodů.

21. Jakkoliv žalovaný nebyl v předmětné věci v postavení spotřebitele a na spor účastníků tak nelze aplikovat„ ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z., respektive příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), je třeba na něj i přesto pohlížet ve srovnání s žalobkyní jako na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 o. z. Pojem slabší smluvní strany je obecně širší než pojem spotřebitel. Slabší stranou může být i osoba, která není spotřebitelem. Může se jednat i o osobu, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním. Vždy je přitom třeba posoudit, zda je konkrétní osoba skutečně slabší stranou. Zákon totiž výslovně nevymezuje faktory, od nichž se postavení slabší strany odvozuje. S ohledem na dikci § 433 odst. 1 o. z. však lze dovodit, že těmito základními faktory jsou informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže. Hospodářské postavení přitom může být ovlivňováno celou řadu faktorů, jako jsou například finanční síla podnikatele, vertikální propojení, přístup k technologiím apod. Posouzení, zda je v konkrétním případě určitá osoba slabší (smluvní) stranou, se bude vždy odvíjet od konkrétních skutkových okolností (srov. Komentář Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), C. H. Beck, 1. vydání, 2014, s. 1651-1652).

22. V intencích řešené věci, tj. ve vztahu k uzavřené smlouvě o úvěru, má soud za to, že žalovaný definici slabší smluvní strany tak, jak je naznačena shora, splňuje. Jeho finanční síla je totiž výrazně menší, než je tomu u žalobkyně. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobkyně je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních zápůjček a úvěrů. Smlouva, která mezi nimi byla uzavřena, naplňuje znaky tzv. adhezní smlouvy ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., neboť se jedná o typovou smlouvu využívanou žalobkyní v rámci její obchodní činnosti (poskytování úvěrů) ve vztahu k většímu počtu klientů. Žalovaný evidentně neměl reálnou šanci jakkoliv ovlivnit její žalobkyní předem připravený obsah, snad s výjimkou výše poskytnutého úvěru. Smlouva byla přitom koncipována výrazně ve prospěch žalobkyně, o čemž svědčí například fakt, že na jedné straně bylo sjednáno vícero smluvních sankcí pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaného (viz čl. 8 písm. a) a b), čl. 8 nebo čl. 8 smlouvy), na straně druhé smlouva neobsahuje jakoukoliv sankci pro případ, že by svým povinnostem z ní plynoucím nedostála žalobkyně. Za těchto okolností soud uzavřel, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval v pozici slabší smluvní strany a na věc je tedy třeba aplikovat ustanovení § 433 odst. 1 o. z (srov. mimo jiné závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 17 ICm 4543/2017). Podle něj žalobkyně v daném případě nesměla své hospodářské postavení ani kvalitu odborníka zneužít k tomu, že by využila závislosti žalovaného jakožto slabší smluvní strany a dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Právě takovou nerovnováhu přitom podle názoru soudu zakládá smluvní úrok ve výši 197 800 Kč, který při sjednané délce splácení úvěru 60 měsíců a výši splátky 5 130 Kč odpovídá úrokové sazbě 51,46 % ročně z poskytnuté jistiny 110 000 Kč (viz úroková kalkulačka dostupná na https://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator).

23. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena, a to ani ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám, natožpak pro smlouvy uzavírané mezi podnikateli. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

24. Dle údajů uvedených v databázi časových řad ARAD vedené Českou národní bankou (dostupná na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58843&p_uka=2&p_strid=AAABAA&p_od=200401&p_do=202011&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep – tabulka B .1.1.3, ukazatel č. 2, Nefinanční podniky (S.11) – úvěry s objemem do 7,5 mil. Kč - celkem) činila průměrná úroková sazba bankovních podnikatelských úvěrů, jejichž objem nepřesáhl 7,5 mil. Kč, v červenci 2018, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 3,70 % ročně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší sazby uplatňované bankami se pohybovaly někde okolo dvojnásobku této sazby, tj. max. okolo 8 % ročně, pak v posuzované smlouvě sjednaný úrok, který odpovídal roční sazbě ve výši 51,46 %, takové sazby přesahuje více než šestkrát, tj. velmi výrazně. Takto vysoký úrok rozhodně nelze akceptovat ani ve smluvním vztahu uzavřeném mezi podnikateli. Fakt, že žalovaný byl ve smlouvě označen svým identifikačním číslem a že dle smlouvy mu byly peněžní prostředky poskytnuty k jeho podnikatelským účelům, totiž ještě rozhodně neznamená, že žalobkyně jakožto silnější smluvní strana a rovněž tvůrce formulářového znění smlouvy není při stanovení výše smluvního úroku ničím omezena, respektive že bez ohledu na to, jak vysoký úrok si za poskytnutí úvěru účtuje, nemá soud v situaci, kdy žalovaný smlouvu podepsal, možnost hodnotit ujednání o výši úroku z hlediska jeho souladu s dobrými mravy.

25. V této souvislosti považuje soud za vhodné poukázat na novelu ZSÚ provedenou zákonem č. 186/2020 Sb. Touto novelou byl do textu ustanovení § 122 ZSÚ mimo jiné doplněn odstavec 5, na jehož základě byla za splnění stanovených podmínek rozšířena osobní působnost ustanovení § 122 odst. 1, 2 a 4 ZSÚ (limitace smluvních sankcí sjednaných pro případ prodlení úvěrovaného se splácením dluhu ze smlouvy o úvěru) i na dlužníky, kteří jsou sice fyzickými osobami, nikoliv však spotřebiteli. Dle důvodové zprávy uvedená novela dopadá zejména na osoby samostatně výdělečně činné, tj. mimo jiné i na osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění. Soud si je vědom toho, že zákon č. 186/2020 Sb. nabyl účinnosti až k 3. 7. 2020 a že tedy na posuzovaný smluvní vztah účastníků nelze aplikovat. Současně je mu zřejmé i to, že limity stanovené v citovaném § 122 ZSÚ nedopadají na sjednanou výši úroku z úvěru, nýbrž toliko na platby související s prodlením úvěrovaného. Na stranu druhou, ze zmiňované novely jednoznačně vyplývá snaha zákonodárce rozšířit ochranu poskytovanou spotřebitelům v souvislosti s určitými typy smluv i na některé podnikatele, zejména pak na osoby samostatně výdělečně činné. Tímto svým krokem dal zákonodárce (byť více než rok po uzavření posuzované smlouvy) jednoznačně najevo, že rozhodně nelze přisvědčit žalobkyni v tom směru, že pokud některá fyzická osoba uzavře smlouvu o úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, pak jí nepřísluší jakákoliv soudní ochrana ani za situace, kdy se některá smluvní ujednání zcela zjevně příčí požadavkům přiměřenosti a souladu s dobrými mravy.

26. V řešené věci tak sice byla smlouva uzavřena mezi podnikateli, to však neznamená, že by byla žalobkyně zproštěna povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality, která vyplývá z § 433 odst. 1 o. z. Žalobkyně, jednající jednoznačně z pozice silnější smluvní strany, ve své podstatě vnutila žalovanému (jehož autonomie vůle se při uzavření smlouvy omezila de facto pouze na rozhodnutí, zda žalobkyní předem navržené smluvní podmínky akceptuje či nikoliv) úrok, jehož výše více než šestinásobně přesahovala nejvyšší úroky požadované za daný typ úvěru v době uzavření smlouvy bankami. Tím žalobkyně zneužila své hospodářské postavení a kvalitu odborníka k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech ve vztahu k žalovanému jakožto svému smluvnímu partnerovi, přičemž takové jednání ve světle § 433 odst. 1 o. z. nelze akceptovat. Především z těchto důvodů tak soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku za poskytnutí úvěru se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tedy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné, přičemž k této neplatnosti přihlédl v souladu s § 588 o. z. i bez návrhu žalovaného (ten výslovně nenamítal neplatnost ujednání o výši úroku, současně však poukazoval na to, že se mu sjednaný úrok zdá nepřiměřeně vysoký).

27. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že uzavřená smlouva byla smlouvou úplatnou a že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši úroku jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 3,70 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních podnikatelských úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 24 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z. V této souvislosti lze poukázat i na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 27 Co 106/2021, v němž krajský soud shora uvedený názor zdejšího soudu aproboval.

28. Při úrokové sazbě 3,70 % ročně a sjednané době splácení úvěru 60 měsíců by absolutní výše úroku z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 110 000 Kč za celou dobu trvání smlouvy činila 10 660 Kč a výše měsíční splátky 2 011 Kč (na tomto místě lze opět odkázat na shora uvedenou internetovou kalkulačku). Žalovaný by tedy byl povinen uhradit žalobkyni jistinu ve výši 110 000 Kč a úrok ve výši 10 660 Kč, celkem 120 660 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 2 011 Kč. Přede dnem zesplatnění úvěru, tj. před 21. 6. 2020, bylo dle splátkového kalendáře splatných celkem 23 splátek. K datu zesplatnění byl tedy žalovaný povinen zaplatit 46 253 Kč (23 x 2 011 = 46 253). Ve skutečnosti žalovaný dle žaloby k datu zesplatnění uhradil 104 908 Kč. Lze tedy konstatovat, že k datu 21. 6. 2020 nebyly splněny podmínky k tomu, aby došlo k zesplatnění úvěru a aby žalobkyně mohla po žalovaném požadovat úhradu celé zbývající dlužné částky, potažmo v žalobě označených smluvních pokut. Po zesplatnění následně žalovaný uhradil dalších 140 490 Kč a celkem tak jeho úhrady dle žaloby činily 245 398 Kč. Je tedy evidentní, že svůj dluh ze smlouvy již zcela splnil. Ze shora popsaných důvodů tedy soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Žalovaný měl v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak mělo vůči žalobkyni svědčit právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný se však tohoto práva při jednání vzdal, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.