9 C 136/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba sídlem právnická osoba jméno příjmení anonymizována tři slova , příjmení jméno , anonymizována dvě slova zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; jméno Horák, narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 8 790 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 830 Kč s úrokem z prodlení ve výši</b> <b>- 7,05 % ročně z částky 1 830 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015,</b> <b>- 7,05 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016,</b> <b>- 7,05 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016,</b> <b>- 7,05 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017,</b> <b>- 7,05 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017,</b> <b>- 7,50 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018,</b> <b>- 8,00 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018,</b> <b>- 8,75 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019,</b> <b>- 9,00 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019,</b> <b>- 9,00 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020,</b> <b>- 7,25 % ročně z částky 1 830 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020,</b> <b>a s ročním úrokem z prodlení z částky 1 830 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 960 Kč s úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu 27. 4. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 8 790 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 7. 2015 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o půjčce, která byla dle žaloby uzavřena dne 26. 5. 2008 mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal mu tuto částku vrátit a současně zaplatit souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 6 960 Kč ve splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře. Dostal se však do prodlení s úhradou smluvených splátek. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. dnem 1. 6. 2009. Žalovaný na svůj dluh z ní uhradil celkem pouze 8 170 Kč. Tuto částku právní předchůdce žalobkyně započetl na shora uvedený souhrnný poplatek a zčásti též na jistinu půjčky. S účinností k 1. 7. 2015 byla pohledávka z předmětné smlouvy tvořená dlužnou jistinou ve výši 8 790 Kč právním předchůdcem žalobkyně postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], která ji následně s účinností k 24. 8. 2018 postoupila žalobkyni. Po tomto postoupení žalovaný na svůj dluh ze smlouvy již ničeho neuhradil. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 790 Kč. Dále též požadovala shora uvedené příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 5. 2008 smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě poskytl právní předchůdce žalobkyně téhož dne žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal mu uvedenou částku vrátit a současně zaplatit souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 6 960 Kč, to vše v 53 týdenních splátkách, jejichž výše činila 320 Kč. První splátka byla splatná 7. dne od data uzavření smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně s účinností k 1. 7. 2015 postoupil pohledávku z předmětné smlouvy o půjčce na [právnická osoba] [anonymizováno], která následně smlouvou ze dne 24. 8. 2018 postoupila předmětnou pohledávku na žalobkyni. O obou postoupeních byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně jej následně předžalobní výzvou z 12. 4. 2021 vyzvala k zaplacení dlužné částky ve výši 8 790 Kč s příslušenstvím vzniklé z titulu předmětné smlouvy o půjčce ve lhůtě do 21. 4. 2021 a upozornila jej, že pokud nebude dluh ve stanovené lhůtě uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

5. Po právní stránce soud s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění, hodnotil věc jako spor ze smlouvy o půjčce uzavřené podle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť předmětná smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti obč. zák.

6. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.

8. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle odst. 2 cit. ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

9. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o půjčce uzavřenou podle § 657 obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně přitom svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť prokazatelně poskytl žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o půjčce, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, respektive písemným oznámením o postoupení pohledávky, přičemž z těchto dokumentů je zjevné, že žalobkyně se ve smyslu § 524 obč. zák. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky i jejího příslušenství. Pokud by tedy žalovaný z předmětné smlouvy o půjčce ještě čehokoliv dlužil, pak by ho stíhala povinnost svůj dluh zaplatit právě žalobkyni.

11. Právnímu předchůdci žalobkyně, respektive posléze žalobkyni samotné v souvislosti s uzavřenou smlouvou o půjčce nepochybně svědčilo právo na vrácení poskytnuté jistiny půjčky ve výši 10 000 Kč, a to jak dle příslušného smluvního ujednání, tak podle § 657 obč. zák. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba vyřešit otázku, zda lze považovat za přiměřené a souladné s dobrými mravy ujednání, podle něhož měl žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí půjčky uhradit rovněž souhrnný poplatek ve výši 6 960 Kč.

12. Při půjčce, jejímž předmětem je peněžité plnění, bylo podle § 658 odst. 1 obč. zák. možné si dohodnout úroky. Nejednalo se však o podstatnou náležitost dané smlouvy. V daném případě plnil funkci úroku právě sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky. Soud jeho výši hodnotil zejména ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků, ale rovněž s ohledem na okolnosti, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena. Dospěl přitom k závěru, že sjednaná výše poplatku za poskytnutí půjčky je zcela nepřiměřená a odporuje dobrým mravům, a to z níže uvedených důvodů.

13. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí půjčky není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

14. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v květnu 2008, tj. v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce, 13,27 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byla půjčka žalovanému poskytnuta na dobu 53 týdnů při sjednaném poplatku 6 960 Kč. Výše poplatku přepočtená na dobu 1 týdne tedy činí 131 Kč a odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 68,12 % (poplatek za období 1 roku, tj. 52 týdnů, by činil 6 812 Kč (131 * 52 = 6 812), tato částka přitom odpovídá 68,12 % z poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč). Je zřejmé, že sjednaný úrok za poskytnutí zápůjčky převyšuje obvyklou úrokovou sazbu bankovních úvěrů a půjček v době uzavření smlouvy více než pětkrát, tedy velmi výrazně.

15. Soud nepominul, že v daném případě získal žalovaný peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, a to v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o půjčku žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti půjčku splatit, který by mohl vést i k tomu, že by mu banka půjčku vůbec neposkytla. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok, než který by odpovídal obvyklé úrokové sazbě. Tak vysoký úrok (resp. poplatek), jaký obsahuje posuzovaná smlouva, však již nelze odůvodnit ani výše uvedenými hledisky, a ujednání, které založilo nárok právního předchůdce žalobkyně na jeho zaplacení, je tak zcela zjevně rozporné s dobrými mravy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že celková žalovaným splatná částka byla zřetelným způsobem uvedena na první straně předtištěného formuláře smlouvy, který žalovaný podepsal. Je totiž zřejmé, že autonomie vůle žalovaného byla při vyjednávání o výši souhrnného poplatku velmi omezená, neboť se jedná o smlouvu uzavíranou tzv. adhezním způsobem, jejíž základní podmínky určil právní předchůdce žalobkyně jednostranně, aniž by měl žalovaný možnost je jakkoliv ovlivnit. Ze všech popsaných důvodů soud posoudil ujednání o souhrnném poplatku jako absolutně neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy.

16. S ohledem na shora uvedené byl žalovaný z titulu předmětné smlouvy o půjčce povinen zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně a následně i jeho právním nástupcům toliko jistinu ve výši 10 000 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh zaplatil více, než žalobkyní tvrzených 8 170 Kč. Soud proto, pokud jde o výši jeho úhrad, vycházel z podané žaloby a částku 8 170 Kč započetl na shora uvedenou dlužnou jistinu půjčky. Po tomto započtení dospěl přitom k závěru, že žalovanému zbývá k úhradě ještě 1 830 Kč. V tomto rozsahu proto podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zmíněnou částku žalobkyni zaplatit, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 517 odst. 2 obč. zák., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., za jehož účinnosti prodlení žalovaného nastalo.

17. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 6 960 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 8 790 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 1 830 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 6 960 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu je tedy třeba považovat za procesně úspěšného žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 21 % ku 79 % ve prospěch žalovaného, jemuž by tedy dle § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 58 % (79 – 21 = 58). Žalovaný však byl po celou dobu trvání řízení pasivním a žádné náklady mu dle obsahu spisu nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

19. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.